Kdybychom přejmenovali duben na květen, zbylo by květnu jméno latinského původu máj. A ono by to vlastně dávalo v mnoha ohledech smysl. 1. máj, prvomájové průvody a demonstrace, májka, majáles, v květnu to v českomoravské kotlině májem jenom srší. Každému dle jeho gusta. Jako by vlastně žádný květen ani nebyl, církevní latina a jazyky našich sousedů v máji utlačují češtinu. A k tradičnímu májovému zvyku patří také prvomájové políbení pod rozkvetlou třešní. Kde se ale tento zvyk vůbec vzal? Různé zdroje si vykládají vznik prvomájového polibku pod kvetoucí dřevinou velmi podobně a vlastně dosti alibisticky. Když už nevíte kudy kam, odkažte se na pohany a pohanské zvyky, případně se zmiňte o Keltech, Slovanech a Germánech, přizvěte antiku, ostatně k nám kdysi také nakoukli ozbrojení až po zuby, tedy nejlépe dávnou říši římskou, a tak daleko už nikdo nedohlédne. Jen ať si to nastudují. A začnou rovnou otráveným filozofem, který to mohl zaznamenat. Možná. Ale to jsme o poloostrov dál. Z římského hlediska by nám stačil ten, co si pustil žilou ve vaně. Prostě za polibek pod dřevinou plodící sladké ovoce mohou jacísi dávní předci tu i někde tam. Dřevinou, jejíž plody v době zralosti se dokonce staly symbolem politickým. Chudáci třešně. Být třešní, jsem pěkně otrávený po celou sezónu a vlastně dělám všechno pro to, aby nejvíce ze mne zbylo špačkům, ne lidem. V nedlouhém internetovém pátrání po původu zvyku prvomájového políbení jsem samozřejmě zavítal i na verše Máje Karla Hynka M. Byl pozdní večer, první máj… Ne, ani on nenapsal: Byl pozdní večer, první květen. Máj prostě zní líp, nejenže se to lépe veršuje, z latiny si do češtiny přivléklo pouhou jednu čárku nad samohláskou a pěkně to jde z úst i rezonuje. Jako když olízneš nanuka, nebo stydlivou tvář ženy.Více méně o prvomájovém polibku pod rozkvetlou třešní není v textu ani ťuk. Představit si ale můžeme, že dělali bůhvíco a bůhvíkde.Asi nejblíže možné pravdě mi zarezonovala aktualizovaná verze článku původně vydaného v Lidových novinách „Líbání pod třešní“. Na botany.cz o tomto zvyku píší, že milenci vlastně mají dovoleno se pod něčím líbat dvakrát v roce. Na Vánoce pod jmelím a na Prvního máje pod třešní. Dokonce je to svým způsobem vyžadováno, jinak nám hrozí mnoho nepříjemností. Prostě hrůza...Autor článku však zapátral a nenašel o tomto prvomájovém zvyku zhola nic v dávných českých pověstech, pohádkách, ani písních. Musím autorovi článku věřit, protože ty tuny starobylostí prohledávat nechci. Už jen to všechno poshánět po antikvariátech a inzercích by zabralo spoustu času a stálo dost peněz. Autor také usoudil, že vlastně líbání na veřejnosti budilo pohoršení. A musím doplnit, že mnohde trvá tento postoj dosud. I na svéráznou marmeládu vytvořenou ze sochy básníka Karla Hynka Máchy na Petříně a z jeho verše o máji – „lásky času“ si autor vzpomněl. Jako poslední ingredienci přidal do této zavařeniny třešně kvetoucí v nedaleké Seminářské zahradě. Ve skutečnosti však v textu o prvomájovém polibku nic není, píše. A přitom třešeň, první květnový den i polibek v jednom dnes už téměř zapomenutém českém literárním díle skutečně objevil. Je to sice všechno poskládáno maličko jinak, ale našel to tam. Vzpomněl na kapitolu příznačně nazvanou „Když kvetou třešně“ v cestopise českého cestovatele Enrique Stanko Vráze z roku 1898. Už tady si naši pradědové mohli mnohé přečíst o výjimečném vztahu Japonců ke kvetoucím třešním. Cituji: Říkává se jim tu „sakura“, od našich evropských třešní jsou sice maličko odlišné, ale čistě botanicky patří ke stejnému rodu (Prunus). Rozhodně je v Japonsku nepěstují pro ovoce, vše cenné je ukryto v jejich nádherných květech; jsou tu spíše symbolem krásy, ale i pomíjivosti života. Po dlouhá staletí byla sakura součástí japonské kultury, vstoupila do zdejší poezie a pověstí, nelze se divit, že je také japonským národním stromem, podobně jako u nás lípa. Když tu tyto stromy rozkvetou, vyrazí celé rodiny se kochat jejich nádherou do zahrad a parků. V našich končinách však největší sakurový rozruch odstartoval teprve v roce 1905, kdy se poprvé objevil román Sakura ve vichřici spisovatele Joea Hlouchy (1881–1957). Bylo to dílo ve své době velmi populární, do roku 1948 mělo za sebou dvanáct vydání – u tohoto srdceryvného románu s tragickým koncem slzely nejspíš všechny naše babičky. Děj onoho fiktivního deníku se odehrává v Japonsku, sleduje putování českého cestovatele, jenž se tu seznámí s půvabnou místní dívkou. A jak to tak v chytlavých románech bývá, zahoří k sobě láskou. Pro náš třešňový příběh je nejpodstatnější, že právě 1. května jejich láska dojde k oboustrannému stvrzení a jejich láskyplný rozhovor je zpečetěn vroucím polibkem. A jakže se ona dívenka jmenovala? No jen si to představte, byla to Sakura – Sakura Suzuki. Román to musel být ve své době opravdu chytlavý však posuďte, již v roce 1908 si tropil z máje a sakur šprýmy Jaroslav Hašek, když na jednom pražském bále vytvořil stánek s „Výrobou zpěvů sákurských“. Do památníčků a na vějíře přítomných dam sepisoval rozkošné básničky, které ještě drobnými kresbami doplňoval jeho kamarád Jaroslav Kristián Kubín. A mělo to prý obrovský úspěch, trefili se přesně do tehdejšího vkusu. Oba se prý přitom tak společensky unavili, že stánek museli už brzy po půlnoci zavřít. Autor článku nakonec přiznává, že je pro něj prvomájové líbání pod třešní spojeno jedině s vyprávěním Hlouchovým. Pro naše babičky to musela být četba neuvěřitelně dojemná až uhrančivě magická, nezapomenutelná a hlavně srozumitelná. Vlastně se jen z původního jediného prvomájového polibku s krásnou Sakurou časem stalo obecné líbání pod rozkvetlými třešněmi. A také proč ne, proč by půvabný a nikomu neškodící zvyk nemohl mít předlohu románovou, prostředí měšťanské a původ japonský… ostatně i pokleslému internetovému porno průmyslu vévodí v našich končinách Japonky. A pod čím že se to máme líbat? To je už úplně jedno, ať je to klidně pod jabloní, nebo hrušní. Ostatně moje žena kdysi řekla při vstupu na koncert na otázku, jaké razítko chce natisknout na ruku, že klidně mrkev. Ani strom, ani květ. Zdroj: botany.cz, lidovky.cz, ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia
