Anhydritové podlahy nejen pro podlahové topení

Anhydrit patří mezi takzvané anhydridy, což jsou všechny chemické sloučeniny, kterým byl odebrán libovolný počet molekul vody. Právě anhydrit je však vyloženě podlahový potěr vyráběný ze síranu vápenatého (CaSO₄), konkrétně dihydrátu síranu vápenatého (CaSO₄•2H₂O) zbaveného dvou molekul vody. Výraz pochází z řeckého slova anhydros, což znamená "bez vody." V praxi se pak ujal výraz „anhydritové podlahy.“

Anhydritové podlahy prostě nemají vůbec nic společného s betonovými. Přitom jsou však právě anhydritové lité podlahy z mnoha důvodů považovány za vhodnější řešení pro rodinné a bytové domy (ale i jiné typy budov) než podlahy betonové (cementové). Lité podlahy například nepotřebují stěrku, jejich zhotovení je rychlejší a také přesnější díky konzistenci hmoty a gravitaci. Tyto podlahy jsou naprosto rovinné a vlastně mohou být i finální podlahovou vrstvou.

Anhydritové podlahy se nejčastěji vylévají v tloušťkách 40 mm (oproti betonovým, které vyžadují tloušťku 50 až 60 mm). Betonové podlahy přitom nedovedou beze zbytku vylít všechny dutiny, což je nevýhodou právě u podlahového vytápění. Betonové podlahy navíc vyžadují vyztužení ocelovými armaturami (kari sítěmi), což není u anhydritových podlah třeba. Respektive se to vůbec neprovádí. Anhydritové podlahy nás navíc jakkoli neomezují při výběru podlahových krytin (jediným limitem je správná pokládka konkrétní krytiny).

Anhydritové potěry přitom můžeme aplikovat na izolační vrstvu, separační vrstvu, jako spojovací potěr a nebo jako topný potěr pro podlahové topení. Stačí dodržet základní podmínky, čili minimální teplotu v místnosti při pokládce 5 °C a maximální teplotu 30 °C, zabránění průvanu při tuhnutí anhydritu a také přímému slunečnímu záření. Pouze provádíme nárazové větrání při vysoké vzdušné vlhkosti. Anhydritové podlahy jsou pochozí již po jednom dni a částečně zatížitelné jsou po pěti dnech (50% konečné pevnosti).

Topné anhydritové potěry využijeme pro podlahové topení teplovodní i elektrické. Teplovodní podlahové vytápění se nejčastěji vylévá anhydritem o průměrné tloušťce 55 mm (35 až 40 mm tvoří krytí potrubí a 15 až 20 mm prolití mezi potrubím). Elektrické podlahové vytápění se většinou vylévá anhydritem o průměrné tloušťce vrstvy 45 až 50 mm, přičemž je potěr ukládán jako plovoucí. Tloušťka topného potěru je vždy závislá na umístění vodičů topení v potěru. Anhydrit přitom zcela a bez jakýchkoli mezer opláští vodiče topení, čímž zajistí optimální přenos tepla.

Pokládka se provádí tak, že na suchý, čistý a rovný podklad bez prasklin a výstupků se pokládá izolační vrstva se stlačitelností menší nebo rovnou 5 mm. Pokud jsou zvukově a tepelně izolační materiály položeny spolu v jedné izolační vrstvě, měl by být materiál s nižší stlačitelností umístěn nahoře. Pokud je to však třeba, nejprve navrhne projektant opatření proti vzestupné vlhkosti. Topné okruhy je třeba navrhnout tak, aby neprotínaly případné konstrukční spáry. Stěny by měly být před aplikací potěru již omítnuté. Krajový pás musí mít tloušťku 10 mm kvůli eliminaci důsledků podélného roztažení podlahy při jejím vyhřívání. Na všech stranách musí být přitom zajištěn volný pohyb desky potěru v délce alespoň 5 mm. Izolační materiály a potrubí topení musí být instalovány do roviny, aby bylo dosaženo pravidelného zakrytí vodičů topení.

Před pokládkou potěru musí být izolační vrstva zakryta v podobě těsné vany, abychom zabránili nežádoucímu úniku vlhkosti mimo potěr. Okraje vany musí být vytažené až po horní hranu krajového pásu. Topení lze poprvé zapnout až po 7 dnech od pokládky potěru, byť musí být naplněné teplonosným médiem již při pokládce potěru. Při vytápění pak nesmí v žádném případě dojít k dlouhodobému překročení vstupní teploty nad 55 °C (pouze krátkodobě ji lze zvýšit až na 60 °C).

Ještě před pokládkou podlahové krytiny musí být provedena kontrola zbytkové vlhkosti pomocí CM přístroje. Místa měření jsou stanovena společně projektantem a společností, která potěr pokládala. Kvůli nízkému koeficientu roztažnosti anhydritových potěrů je sice třeba instalovat dilatační spáry, ale jen výjimečně (např. mezi vytápěnými plochami, kde je značný teplotní rozdíl). Vodiče topení musí být bezpečně uchycené, aby nedošlo k tvorbě zvukových mostů.

Podlahy na izolační vrstvě zajišťují zvýšené požadavky na zvukovou a tepelnou izolaci především v bytové a administrativní výstavbě. Minimální tloušťka potěru je závislá na očekávaném provozním zatížení a na stabilitě izolační vrstvy. Je také třeba zvážit zvukově a tepelně izolační vlastnosti konkrétního izolantu (ten se volí dle DIN 18164 a DIN 18165). Na čistý a rovný podklad se pokládá izolant na těsno, desky se pokládají na sraz, vícevrstvé izolace se ukládají s posunutými srazy (max. počet vrstev kročejové izolace je 2). Před vylitím podlahy je třeba aplikovat krajový pás, který musí být umístěn na všech vzestupných stavebních částech (stěny, sloupy, topení, …). Na všech stranách desky potěru musí být stlačitelnost pásu alespoň 3 mm, čímž zabráníme zvukovým a tepelným mostům. Před pokládkou potěru musí být navíc izolační vrstva zakryta v podobě těsné vany. Okraje vany musí být vytažené až po horní hranu krajového pásu. Minimální tloušťka potěru je poté určena podle pevnostní třídy konkrétního materiálu (DIN 18560). Přesah krajového pásu se odstraňuje až po zaspárování dlažby, nebo až po stěrkování elastických podlahových krytin, čímž zabráníme zaplnění krajových spár spárovací hmotou a vzniku zvukových mostů.

Potěr na separační vrstvě umožňuje po vytvrzení volný pohyb anhydritové desky na desce podkladní. Toto řešení má smysl, pokud je třeba rychlá a cenově výhodná sanace podlah ve starých zástavbách a není v konkrétním případě vhodné použít potěr spojovací. Separační vrstva však nemůže být parotěsnou zábranou, musí pouze umožnit volný pohyb anhydritové desky na podkladu. Při pokládce potěru musí být stěny již omítnuté. I v tomto případě se umisťují krajové pásy. Separační vrstvu je třeba uložit nejméně ve dvou vrstvách, pokud je to možné. Utěsnění potěru a parotěsné zábrany lze pojmout jako jednu vrstvu. Separační vrstva musí být rozložena bez vln a překladů, jednotlivé pásy separační vrstvy se ukládají s přesahem 10 cm. Separační vrstvu může tvořit polyetylenová fólie, papír povrstvený umělou hmotou, papír nasycený bitumenem, tkanina ze skelného vlákna a jiné výrobky se srovnatelnými vlastnostmi. Žádoucí je také svaření jednotlivých pásů, čímž vznikne vodotěsná uzavřená vana. Minimální tloušťka potěru se pak stanovuje obdobně jako v případě potěru na izolační vrstvě.

Od spojovacího potěru očekáváme vyrovnání a přípravu nerovného povrchu nosného podkladu. Tento potěr se spojí s nosným podkladem po celé ploše, pevně a bez přerušení, čímž je zajištěn přenos působení případných sil přímo na podkladní vrstvu. Spojovací potěry jsou někdy vystavené působení vzestupné vlhkosti z podkladu a procesům difúze vodních par. Pro tyto případy musí být projektantem navržena preventivní opatření. Před pokládkou tekutého potěru musí být ukončen proces vytvrzení podkladního betonu (jeho zbytková vlhkost se zohledňuje při vysychání tekutého potěru). Podklad musí být dostatečně pevný, musí mít přilnavou a čistou strukturu, musí být bez prasklin a volných částic, nesmí být znečištěn olejem, palivy, zbytky malt, nátěry a jinými nečistotami, které by mohly bránit pevnému spojení. Důležité je také ošetření savých podkladů (betonové a cementové potěry), aby nedošlo k předčasnému úbytku vody z tekutého anhydritového potěru do těchto podkladů. Tloušťka spojovacího potěru, který je položen jako tekutý, není z hlediska zatížení směrodatná. Podle DIN 18560 je však třeba dodržet minimální tloušťku, která nesmí být menší než trojnásobek největšího zrna písku. Do tekutého potěru musí být převzaty ve stejné šíři konstrukční spáry, jinak ale lze potěr pokládat na velké plochy i beze spár.