Jak si poradit s řezem růží?

Kdy se provádí řez růží

V každém případě růže prořezáváme v době, kdy ještě nezačaly pučet (brzy na jaře), pozor však, v den provádění řezu nesmí mrznout. K řezu růží budeme potřebovat pouze 3 věci: pevné rukavice, které nás ochrání před trny, dobře nabroušené zahradní nůžky a nádobu na odstřihaný odpad.
Ideální je provádět jarní řez v době, kdy kvete zlatice (Forsithya), nesprávně též nazývána „zlatý déšť,“ což je ale ve skutečnosti zcela jiný a prudce jedovatý rostlinný druh. Na podzim růže zbytečně neřežeme, v tuto dobu se pouze odstraňují nevzhledné konce s odkvetlými květy a případně ty výhony, které nám v zahradě překáží. Hlavní řez růží tedy provádíme opravdu brzy na jaře a hned poté následuje první hnojení.

Jak se provádí řez růží

K řezu použijeme opravdu ostré dvousečné zahradní nůžky a měkké, ovšem odolné rukavice. Dokonce se prodávají speciální rukavice pro práci s růžemi, které nejlépe ochrání naše ruce před trny. Řez vedeme vždy mírně šikmo a jen několik milimetrů nad očkem nebo nad rozvětvením. Zbytečně dlouhé konce nad očkem jsou nevzhledné a mohou se stát zbytečným prostorem pro šíření houbových chorob. Příliš těsný řez těsně u očka pro změnu může způsobit poškození očka.

Při řezu růží začneme tím, že nejprve odstraníme všechny části, které jsou po zimě poškozené. V ideální době pro řez (v dubnu) je to více než patrné. Poté odstraníme přestárlé výhony (zdřevnatělé silné stonky), které řežeme co nejblíže k místu štěpování, tedy u země. K této činnosti budeme možná potřebovat silné nůžky pákové. Poté jsou na řadě větve, které se kříží nebo jinak překáží. Na keříku vlastně necháme pupeny a větve, které směřují ven z něj. Cílem je, aby korunka měla pravidelně rozestavěné základní výhony v počtu 3 až 5, ze kterých se bude rostlina dál rozvíjet. rostlina. Jde nám o to, aby se rostlina rozvětvovala do šířky a byla zavětvena a olistěna již od země. Proto řežeme boční výhony nad očkem, které směřuje ven.

Výhon směřující vzhůru zkrátíme na vhodnou výšku, která se právě liší podle vzrůstu odrůdy a druhu. Výhony, které vhodně a pravidelně vyplňují keřík, ponecháme a zkrátíme hlouběji. Díky tomu se ještě rozvětví.

Řez velkokvětých záhonových růží

Velkokvětým záhonovým růžím říkáme čajohybridy. Byly vyšlechtěné kvůli velkým, oslnivým květům. Sice jich má každý keřík jen několik, ovšem jejich velikost může být až 10 cm. Barevnost je značná a liší se podle odrůdy. Čajohybridy jsou choulostivější, vyžadují proto zimní ochranu a hluboký jarní řez. Tyto rostliny tedy zkracujeme radikálně – až na 4 očka (může jít až o tři čtvrtiny celkové délky). Díky hlubokému řezu čajohybridy krásně pokvetou a nebudou vypadat jako trnitá košťata.

Řez mnohokvětých růží

Mnohokvěté růže jsou krásné a moderní, jejich květy jsou menší, ovšem na jednom keříku je jich doslova záplava, přičemž kvetou velmi dlouho, či opakovaně. Navíc jsou oproti růžím velkokvětým méně choulostivé a méně náchylné k nemocem. Tyto růže dělíme na polyantky a floribundy, přičemž polyantky nesou květy velké 2 až 5 cm, ale jsou jimi doslova obalené a floribundy mají květy o něco větší a je jich o něco méně. Více se podobají klasickým růžím a v zahradě představují opravdový skvost.

Polyantky je třeba v předjaří zkrátit přibližně na polovinu, aby lépe kvetly a měly stále pěkný, kompaktní a košatý tvar. Floribundy seřízneme na 7 oček, čili přibližně na 30 cm. 

Řez popínavých růží

Řez pnoucích růží je závislý na jejich konkrétním typu. Typ růží rambler tvoří několik metrů dlouhé, ohebné výhony, kterým vyhovuje probrat každý rok třetinu nejstarších výhonů až u země, čímž keře zmladíme. Ovšem růže s pevnou kostrou (climbery) je třeba při zmlazování zkrátit nejvýše o dvě třetiny a zároveň jen část výhonů. Při každoročním řezu pouze zkracujeme odkvetlé postranní výhony na pět oček. Climbery kvetou především na výhonech, které nerostou přímo vzhůru, proto řezem podporujeme tvorbu krátkých bočních výhonů. Čím je výhon vodorovnější, tím lépe pokvete. Staré výhony odstraňujeme až u země, zmrzlé větve řežeme až do úrovně zdravého, živého dřeva.

Růže sadové, půdopokryvné a botanické

Tyto růže jsou velmi odolné a nenáročné, načež nevyžadují žádný pravidelný řez. Jenom odstraňujeme suché větve a možné je pouze postupné zmlazování. Řez půdopokryvných růží se pak dokonce provádí motorovým plotostřihem určeným na živé ploty na jednotnou výšku 10 až 15 cm. Záleží však na velikosti plochy růží, kterou máme ošetřit. Doma v zahradě použijeme klidně i nůžky.

Něco málo o růžích

Růže (Rosa) je rod keřovitých rostlin s více než 100 druhy (zdroje uvádějí 100 až 300 různých druhů), které se v přírodě vyskytují na severní polokouli, hlavně v oblasti mírného pásu. Většinou jde o keře, ale i popínavé a plazivé rostliny. Růže dosahují délky 2 až 5 metrů, zřídka až 20 metrů. Různé druhy růží najdeme i ve volné přírodě, ovšem běžně jsou pěstovány jako oblíbené okrasné rostliny. Využití mají také jako byliny, respektive pochutiny – z okvětních lístků vylouhujeme čaj, nebo je můžeme přidat do různých pokrmů. Plodem růže je souplodí nažek uzavřené v šípku, konkrétně souplodí růže šípkové (šípky) jsou ceněné pro své léčivé účinky.

Růže obsahují v šípcích karoten, vitamíny B1, B2, P a K. Nejvíce se cení ovšem obsah vitamínu C, jehož nejnižší obsah je u šípků okolo 200 mg/100g. Nejvíce se šípky sbírají na známý a chutný šípkový čaj. Sušením a vařením sice může obsah vitamínu klesnout až o 80%, ale ani v tomto případě není zanedbatelný. Šetrněji se vitamín zachová například v šípkovém víně.

Určování některých druhů růží je obtížné vzhledem k velké morfologické mnohotvárnosti. Kromě květů, listů, ostnů a šípků porovnáváme též kališní lístky po odkvětu a sterilní letorosty. Některé druhy jsou dokonce vedené v nižší taxonomické jednotce (tedy jako poddruhy), na druhou stranu se za samostatné druhy považují i mezidruhoví kříženci. A ještě jedna zajímavost - nejstarší doklady o existenci růží známe již z období před 40 miliony let.

Růže jsou většinou opadavé, vzácně však i stálezelené dřeviny. Vyrůstají nejčastěji do podoby nižších až středně vysokých keřů, mohou však být i prutnatě převislé, poléhavé a mohou se opírat o okolní dřeviny (mají charakter lián, nemají však úponky sloužící k popínání, ani ovíjivé lodyhy).

Kořenová soustava růží má zřetelný hlavní kořen, u některých druhů je však doplněna o mělce kořenící podzemní výběžky. Větve a větvičky růží jsou až na výjimky ostnité, přičemž ostny lze vylomit. Ostny se podle druhů liší tvarem, velikostí i hustotou umístění na větvích. Mohou být všechny téměř stejné, ale i různotvaré, některé druhy mohou být jemně jehličnaté až štětinovité.

Listy růží jsou střídavé se zubatým okrajem a zakončené jedním lístkem (lichozpeřené). Nejčastěji jsou pětičetné. Listy též mohou být chlupaté až přisedle žlaznaté. U okrasných kultivarů je důležitá také sytost zbarvení listů a jejich lesk. Tyto vlastnosti však mohou mít souvislost i se správnou výživou rostlin.

Květy růží jsou oboupohlavné (u planě rostoucích druhů miskovitého tvaru) a jsou umístěné jednotlivě nebo v chudších (výjimečně bohatých) květenstvích. Velikost květů je u divoce rostoucích růží od 2 do cca 10 cm. Květy jsou bohaté na tyčinky, mají nejčastěji 5 korunních plátků vejčitého tvaru, často mělce dvoulaločného. Barva divokých růží je nejčastěji růžová v různě sytých odstínech, ale i čistě bílá, fialově červená a výjimečně žlutá. U šlechtěných kultivarů je však barevná rozmanitost květů téměř neomezená, výjimkou není ani panašování.

Značnou tvarovou rozmanitost najdeme i v dužnatých plodenstvích růží – šípcích (hypanthium). Šípky mohou být kulovité, vejčité a různě dlouhé. Jejich velikost se pohybuje od 5 do 50 mm. V zabarvení jednoznačně převládá červená, vzácné je zbarvení černé (neplést si s přemrzlými černými plody na konci zimy), oranžové a žluté. Uvnitř šípků jsou drobné ochmýřené plody - nažky.
Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org, shutterstock.com