Samotný experiment, který měl v praxi ověřit platnost evropských požárních norem a posun ve vývoji ocelových konstrukcí, byl rozdělen do dvou fází. Nejdříve 6. září proběhl přípravný požár v 1. patře, až poté následoval hlavní test. Při něm se v uměle vytvořené administrativní budově naskládalo na podlahu v přízemí předem vypočítané množství dřevěných latí, složených do hranic jako palivo – požární zátěž. Celá budova byla protkána měřicími přístroji a senzory. Vedle ní, na dohled asi 300 diváků z celé Evropy i dalších zemí, se postavila elektronická časomíra a také display, ukazující teplotu uvnitř budovy.
Dvacet minut po zapálení nastala etapa takzvaně plně rozvinutého požáru, kdy teploty stále stoupaly a výška plamenů dosahovala až 4,5 m. K dramatickému efektu za zdánlivě klidného hoření, který podtrhnul rizika a nebezpečí skutečných požárů, došlo v okamžiku, kdy tlak vodní páry uvnitř jednoho z nosných sloupů přesáhl pevnost ocelové trubky (vyplněné betonem, z něhož pocházela vlhkost). Výsledkem byla exploze, kdy v horní části sloupu vznikla výrazná trhlina. Psychologický efekt byl výrazný. Narušený sloup však zůstal pevně stát a přenášel i nadále zatížení, aniž by se vychýlil, prohnul nebo zlomil.