Byl to první známý pokus lidstva postavit město. Bez urbanistického plánování, bez ulic, náměstí či jakéhokoli veřejného prostoru. Bez kanalizace a hřbitova. Přesto v něm lidi žili dvě tisíciletí. Podívejte se na video uvnitř článku.
Na jihu Turecka se ještě v padesátých letech minulého století zvedal nenápadný pahorek. Teprve v roce 1958 zde archeologové objevili něco neskutečného. Çatalhöyük obsahuje ruiny pradávného města. Města, které vzniklo ještě před tím, než lidé začali pěstovat obilí.
Devět tisíc let staré město
Nejstarší fáze osídlení Çatalhöyüku se datuje do počátků neolitu kolem roku 7100 př. n. l., kdy se vedle tradičního lovu rozvíjely pastevecké komplexy, které se více spoléhaly na domestikaci zvířat.
Teprve v pozdějších staletích se místní obyvatelé zdokonalili v zemědělství, což dokládají pozůstatky pěstování obilovin, jako je pšenice a ječmen, které zajišťovaly stabilní přísun potravin.
Podivné městečko bez ulic
V dobách nejhustšího osídlení měl Çatalhöyük něco mezi 3 000 až 8 000 obyvateli. Osadu tvořily čtvercové domy z hliněných cihel rozložené do jakési buňkovité aglomerace, která se rozkládala na ploše 34 akrů.
Co nám může připadat nepochopitelné, je skutečnost, že mezi stavbami nebyly žádné ulice ani uličky! Domy byly těsně nalepené jeden na druhém. Zkrátka, takové předměstí podle představ developera, který nechce ani kousek pozemku věnovat veřejnosti.
Jak se tedy lidé dostali do svých domovů? Po žebříku. Obyvatelé se zde pohybovali po plochých střechách a domů se dostávali po žebříku dírou ve stropě, víceméně komínem. Střechy vlastně nahrazovaly ulice a pravděpodobně se na nich odehrávala většina společenského i soukromého života dávných obyvatel města.
Podívejte se na video:
Jak to vypadalo uvnitř pravěkého rodinného domu?
Dům neměl okna, takže v něm byla tma. Mělo to ale i praktické důvody: dovnitř se nedostalo horko. S větráním to ale asi slavné nebylo, zejména proto, že v domě hořelo ohniště nebo pec. Stěny i podlaha byly pokryté hladkou bílou omítkou. Nástěnné dekorace zobrazovaly okrem vyvedené lovecké výjevy. Jako dekorace sloužily také zvířecí lebky, zasazené do stěn, sloupů nebo lavic.
Každý dům byl obvykle obýván po dobu 80 let. Poté byl systematicky rozebrán. Zbytky hliněných cihel a malty z rozebrané stavby byly následně rozdrceny a použity ke zhotovení základů pro novou stavbu. Tak se přidávaly další vrstvy a město rostlo do výšky, až vytvořilo pahorek. Archeologové zde identifikovali osmnáct úrovní osídlení, překlenujících celé dvě tisíciletí (kolem roku 5700 př. n. l. bylo město opuštěno).
Žádné kostely ani hřbitovy - to vše měli lidé doma
Při vykopávkách se nenašly pozůstatky žádné svatyně nebo podobné veřejné budovy. A nenašel se ani hřbitov. Náboženský život se tu zjevně odehrával uvnitř domů. V každém z nich se našel oltář ve formě býčích hlav. Své předky lidé pochovávali přímo uvnitř svých domů – pod podlahu.
Je vidět, že lidstvo od dob prvních měst urazilo velký kus cesty. Někdo to ale musel zkusit první.
