Blahočet je podivnost, která ohromí. Má za sebou dlouhou historii, pojí se s ním řada legend. A přitom můžete tuto exotickou krásku z jižní polokoule klidně pěstovat doma.
Vypadá trochu jako rostlina z jiné planety, ale je „naše“. Na Zemi se první exempláře z rodu blahočetů objevily za časů dinosaurů. A dost pravděpodobně býložravým sauropodům sloužily za potravu. Dlouhokrcí apatosauři se k nim nemuseli sklánět a hledat je v podrostu, protože tehdy se tyhle rostlinky uměly vytáhnout do výšky 60-80 metrů. Dnes už se s takto rozrostlými exempláři pochopitelně nesetkáme.
Vzpomínky na minulost
Na svou dobu to ale byla rostlina unikátní, které experimentovala tehdy s ještě několika ne úplně vychytanými novinkami. Patřila k průkopníkům nahosemennosti, pomalou sezónní opadavostí („listy“ vydrží na místě až 24 let, než odejdou), opylování vzduchem, různolistostí, byla převážně dvoudomá (ale uměla tuto výhodnou nevýhodu přepnout tak, aby se samčí i samičí rozmnožovací orgány vyskytly i na jedné rostlině), a také stála na nerozhodném pomezí v designu listů a jehlic.
Mezi jehličnany se ale počítá. Až do současnosti se udržela v 19 různých druzích, které odpovídají tomu, co tu rostlo před 65-30 miliony let (a některé druhy snad i 150 milionů let).
Jako první Evropan ji patrně spatřil Johan Reinholf Forster, botanik vezoucí se na palubě lodi kapitána Jamese Cooka. Setkání s nezvyklými stromy u pobřeží Nové Kaledonie nejprve rámovalo nadšení, a pak zklamání. Objevitelé se totiž radovali, že narazili na ideální materiál, stromy pro budování lodních stožárů. Po spoustě práce (a notném popíchání) ale zjistili, že spirálovitě-symetrické dřevo blahočetů je až příliš pružné, a pro zamýšlený účel nevhodné. Takže na tuhle kuriozitu rádi zapomněli.
Četné blaho pro všechny
K čemu by vlastně mohly být blahočety užitečné? To pochopitelně už mnohem dříve věděli domorodci. Ti z Austrálie, ale i Nového Zélandu, jihu Ameriky, Malajsie, Papui Nové Guineji. Tady všude totiž různé druhy ze sekce podivné stromovité dávnověké exotiky rostly.
Daly se z nich sklízet chutná jedlá semena (na sušení i výrobu kaší), z jejich „smůly“ se získávalo perfektní přírodní lepidlo a z pružného dřeva se vyráběly nástroje denní spotřeby. Násady na nářadí, lůžka, a zrovna u Protinožců třeba populární bumerangy. Šamani a medicinmani si zase byli vědomi antibakteriálních a zklidňujících účinků.
Obliba blahočetů byla u domorodců na jihu Ameriky tak velká, že si tu vysloužily od kolonistů a dobyvatel své latinské pojmenování. Zdejšími indiány z etnika Mapučů totiž byli Araukánové (a oni sami stromy nazývali pehuén), a tak se pro dřeviny vžilo pojmenování araukárie. Tedy Strom Araukánů.
Stromy byly chovány ve velké úctě, protože byly do extrému dlouhověké (přežívaly 1-2 000 let), a skvěle adaptované na místní podmínky. Zrovna v Peru a Chile odolávaly bez újmy mrazu, suchu i ohni. Hovořilo se o nich jako o svědcích minulosti, v nichž pravděpodobně žijí duchové předků. Proto tu také platila pověra, že se kolem nich nesmí mluvit nahlas. Aby to neslyšely a nepamatovaly si to. Jen tak pro jistotu.
S postupem času se pak užití těchto dřevin rozrostlo o výrobu železničních pražců, žebříků. Případně pro jemné práce s pružným materiálem, kde se ocenila stálost. Z blahočetů se tak vyráběly vnitřky klavírů a pián. Ostatně i české pojmenování v sobě nese výpověď doby: blahočet přináší četné blaho, mnohá využití.
Takhle bychom dřevařský průmysl nevybudovali
Evropané si také pochvalovali, že na jižní polokouli má blahočet šanci materiálově zastoupit borovici ze severní polokoule. V tom se ale přepočítali.
Blahočety totiž přirůstají jen velmi zvolna, a snaha zužitkovat je v průmyslových měřítcích vedla k jejich plošnému potlačení. Stala se z nich velká vzácnost. A jako taková si našla cestu do našich arboret a skleníků. Pěstovat se u nás dá, je to doslova vizuální magnet a pastva pro oči. Ale je to projekt na celé generace, protože nikam nespěchá.
Pusťte si exotiku domů
Její pěstování (prakticky se u nás setkáme jen s druhem blahočet ztepilý) není až tak náročné. Respektive je tak náročné, jak si ho uděláte. Rostlina je totiž poměrně skromná, ale pěstitelských přístupů existuje řada.
Vyžije i na neúživném substrátu, byť samozřejmě, pokud jí chcete udělat radost, ocení substrát výživný, humózní a propustný (s pH okolo 5). Fosforem jí zase můžete napomoci k rozvoji kořenů a celkové stabilitě, která je předpokladem budoucího růstu.
Blahočet je rád, pokud se podmínky kolem něj příliš nemění. Průměr teplot kolem 21°C, pokledy od průměru ne větší než 8°C. Ideálem je tedy vybrat mu jedno stanoviště a ponechat jej tam, až do skonání věků.
I když – a to jsou právě ty taje a nejistoty úspěšných pěstitelů – není prý od věci je v horkém létě vystrčit na čerstvý vzduch, aby se ve stínu rozrostlých stromů trochu osvěžil a otužil. Otužování se hodí, protože pak lépe snáší nenadálé výkyvy počasí. Jediným kumštem je zimování.
Blahočet totiž dokáže přečkat zimu i venku, ale jak kde. Pokud jej obalíte, aby se k němu nedostal mráz, měl by to zvládnout bez úhony. Ne každý to ale chce riskovat, a proto bývá přenášen do zimních zahrad. Nebo místností, které budou mít stálou teplotu (okolo 15°C). Když jej chcete mít venku, měli byste se vyvarovat jeho vysazení na jižní straně – tady totiž teploty v průběhu roku kolísají nejvíce.
Ani na přesazování nespěchá, a postačí – pokud jej máte v dostatečně velkém květináči – měnit půdu co 3-4 roky. Přehánět to nemusíte ani se zálivkou. Dává přednost rosení, a spíše v menších dávkách. Když je na něj vláhy moc, začnou mu opadávat jehlice. Voda by měla být odstátá. A když to všechno zvládnete? Můžete se těšit na „květináčovou“ dřevinu pro štěstí, dorůstající do dvou metrů výšky. Ve stabilním klimatu skleníku pak může dorůst výšky slušného stromku, okolo pěti metrů. Připomínat vám bude končiny jižní polokoule, Tichomoří i časy dinosaurů.
Zdroj: pacifichorticulture.org
