Kdo sází na tradiční vápno, nedělá chybu. Ne vždy je ale nutné a dokonce žádoucí

Prostě platí, že staré domy, kde bylo vápno používáno tradičně i sto let a více, snesou tuto medicínu i dnes. A proč medicínu? Vápenné nátěry se používaly i z hygienických důvodů. A nejen v domech, v místnostech uvnitř, ale všude, na fasádách, v chlévech, maštalích, stájích atd. Dokonce i staré roubenky se zevnitř natíraly vápnem, tedy jejich dřevěné povrchy. Dřevo pak vydrželo déle a kromě hygieny bylo uvnitř i více světla.

Co se týká vápenných omítek ve starých chalupách, naši předci byli zvyklí omítky ze zdiva vlhnoucího od země v přízemí vždy po čase oklepat a nanést nové. Nová směs písku, hašeného vápna a vody (dnes se prodává především suchý vápenný hydrát) zmírnila potíže s vlhkostí, zasolením a plísněmi. A nějakou dobu to vždy vydrželo. Neznali injektáže, natavitelné hydrolizolační asfaltové pásy, stěrkové či PVC hydroizolace a jiné sofistikovanější stavební výrobky a postupy. A vlastně jde dodnes ve starých chalupách o nejjednodušší postup. Staré stěny si přitom zaslouží minimálně pravidelné opakování vápenného nátěru.

Hašené vápno, tento tradiční materiál se používal k nátěrům a v maltových a omítkových směsích. Dříve si přitom lidé sami takzvaně „hasili“ vodou drcené vápno. Z chemického hlediska je hašené vápno hydroxid vápenatý (dříve se říkalo hydrát vápenatý). Velice důležitý byl při hašení správný poměr vody. Když jí totiž bylo mnoho, vápno se utopilo, když málo, vápno se spálilo. Při reakci páleného vápna s vodou vznikalo velké množství tepla, což byl právě důkaz správného hašení. Bylo navíc třeba si chránit nejen oči, ale vůbec pokožku celého těla. Voda se při hašení vápna doplňovala podle potřeby, aby vzniklo takzvané „vápenné mléko.“

Hašení se muselo provádět v malé vrstvě (takzvaném plochém karbu), proto se kopaly plošně poměrně velké vápenné jámy, kde se pak vápno uchovávalo roky, samozřejmě shora zakryté a nějak izolované. Nesmělo zmrznout, jelikož by tak ztratilo svou plasticitu. Pokud by se pak z přemrzlého vápna připravila omítka, na stěnu by nechytla. Třeba v sudech se vápno hasit nesmělo, protože by hrozila při reakci vápna s vodou exploze. V sudech se hašené vápno pouze skladovalo.

Po vyhašení se vápno nechávalo uložené (nejčastěji rovnou v zakryté vápenné jámě, případně v sudech) alespoň 1 rok, aby vyzrálo. Teprve takový materiál byl opravdu kvalitní. Dokonce se nechávalo zrát i mnohem déle a také ve vápenkách prodávali vápno různě staré.

Vápno se však dnes již v domácích podmínkách nehasí. Pro přípravu vápenných omítek a malt si kupujeme sypký a velmi prašný vápenný hydrát, pro výmalbu se prodává vápenný nátěr, což je vlastně dnes již opět vápenný hydrát smísený s vodou. Je jí však jen málo, je třeba vodu ještě přidávat. Pokud kupujeme suchý vápenný hydrát, doporučuje se několik dní před použitím smísit s dostatečným množstvím vody a nechat být. Může ještě obsahovat určité množství páleného vápna, jehož reakce s vodou není při omítání žádoucí. Třeba zdivo by mohlo nepříjemně pracovat, protože vápenný hydrát má 2,5 krát větší objem než vápno pálené.

Tradiční hašené vápno se dnes nejčastěji používá jako nátěrová či stavební hmota při ochraně a obnově vzácných historických památek. A to nejčastěji na vsích, ale týká se to obecně různých typů objektů včetně hradů a zámků. Dokonce ještě zbyly nějaké vápenky, kde se dá hašené vápno koupit, ale je jich již pomálu. Jinak je samozřejmě lepší, tedy rychlejší a praktičtější, ale i vhodnější, použít moderní stavební směsi. Ty se pouze mísí s vodou v potřebném poměru. I nátěrové hmoty jsou dnes vyráběné mnohem kvalitnější a trvanlivější, než jsou ty vápenné.

Vápno má jako tradiční nátěrový materiál mnoho negativních vlastností. A právě ty zmírnil až vývoj dispergovaného vápenného hydrátu. U vápenného hydrátu se výrazně zvýší měrný povrch a spolu s ním chemicko-fyzikální aktivita materiálu. Vápenný nátěr má pak dobrou přídržnost a můžeme i přimýchávat barvivo, čili tvořit barevné odstíny. A barva pak není při venkovním použití z povrchů tolik vyplavována.

Tradiční vápenné nátěry nebyly dostatečně pevné a též méně odolávaly klimatickým vlivům. Jejich životnost byla proto vždy pouze omezená. A třeba venkovní nátěry se obnovovaly téměř každý rok, protože vápenný povrch silně křídoval, odíral se a šupinatěl. A to vše se dělo kvůli vlhkosti. Navíc bývala velmi častá i nesprávná aplikace na suchý podklad.

Přesto však vápno dosud dosahuje u starších objektů zvláštní estetiky a navíc se i výborně snáší s historickými stavebními substancemi. Třeba s naprostou většinou minerálních podkladů, nepotřebujeme používat konzervační látky, rozpouštědla a změkčovadla.

Vápenný nátěr je jedinou existující opravdu minerální nátěrovou hmotou přírodního původu. Problematické je ale značné hutnění nánosu při vícenásobném nátěru. A to byl problém, který bylo třeba řešit spolu s potřebou zvýšení pojivosti nátěru a také snížení jeho nasákavosti. Nejprve se do vápenného nátěru přidávala fermež (lněný olej, říkalo se mu vápenné líčko nebo kasein). Dnes se to řeší takzvaným dispergovaným vápenným nátěrem. Hmota se vyrábí rozmělněním částeček vápna pomocí rotace ozubeného kotouče v suspenzi vápenného hydrátu. Zvětšuje se tím vnitřní povrch dispergovaného vápna a narůstá tak rychlost jeho karbonizace. Vápno se dispergováním aktivuje.

V současnosti se navíc vápenné nátěry modifikují akrylátovou disperzí (organickými pojivy) v poměru menším než 2%. Dosáhne se tak stálosti barev včetně barvy bílé, tedy přirozené barvy vápna. Disperze navíc omezuje praskání nátěru a zvyšuje stálost jeho barevné složky.

Natíranou plochu je třeba důkladně očistit a provlhčit, aby proběhla požadovaná reakce. Nátěr se pak provádí opakovaně, dokonce až 5 a 6 krát, a to vždy po zaschnutí toho předchozího. Začínáme hodně řídkých roztokem, až ten další může být hustší, ale ne moc. Příliš silná vrstva by praskala. A ještě jedno důležité pravidlo, vápno se nanáší zásadně malířskou štětkou či štětci, nikdy ne válečkem.

Hydroxid vápenatý reaguje při zasychání vápenného nátěru se vzdušným oxidem uhličitým, načež se tvoří uhličitan vápenatý. A ten je pojivem. Na hladké povrchy se vápenný nátěr dosud nanáší malířskými štětkami, v případě velice hrubých povrchů (třeba ostrých omítek) se dříve používala košťata. Dělalo se to tak, že se o hůl koštěte kleplo, aby z něj vápenné mléko odstříklo na zeď.

Vápenný nátěr nanášíme zásadně na vlhký podklad. U suchého podkladu by hlavně za slunného počasí vůbec nedošlo k reakci. Vápno by jen uschlo a pak takzvaně „spráškovalo“ (ze stěny by spadalo v podobě prášku). A jak to poznáme? Když po stěně přejedeme prstem, kříduje, barví.

Dříve se používaly přísady snadno dostupných pigmentů, nejčastěji zemitých (hlinka, dřevěné uhlí, drcená červená cihla), poté přibyla železitá žluť, různé červeně, černě, modrá šmolka, zelený chromoxid a další odstíny. Problém byl, že kvůli omezené pojivé síle vápna většina pigmentu z nátěru takzvaně „krvácela“, čímž se znečišťovaly níže položené plochy a natírané plochy rychle ztrácely svou kvalitu. Současné pigmentované vápno drží na stěnách díky disperzi o dosti lépe.

Zdroj: carmeuse.com, wikipedia.org, vedantu.com