Věž hrůzy nad Caracasem. Budova, která měla symbolizovat pokrok země a stát se ozdobou Caracasu, hlavního města Venezuely, se stala vězením a mučírnou venezuelské tajné policie. A předtím byla dokonce jedním ohromným slumem, kde kvetla zločinnost a bída.
Původně mělo jít o symbol pokroku země, ráj konzumu
El Helicoide, spirálovitě koncipovaná, moderní budova, měla symbolizovat pokrok země s největšími zásobami ropy na světě. Architektura vskutku odvážná, ale také sražená na kolena. Budovami mučíren a vězení se nikdo nechlubí. Tedy snad s výjimkou pověstné francouzské Bastily, symbolu začátku Velké francouzské revoluce (14.7. 1789).
Betonová šroubovice čnící a panující nad slumy Caracasu se měla stát schodištěm (vlastně silnicí) do ráje konzumu. Místo toho se z ní však stala cesta do pekel diktatury a hospodářského rozkladu. El Helicoide je dnes sídlem venezuelské tajné policie SEBIN (Servicio Bolivariano de Inteligencia Nacional), kde je skutečně „živo“, jelikož zemí otřásají nepokoje proti Madurovu diktátorskému režimu. Ostatně rozpuštění parlamentu ovládaného opozicí a ustavení vlastního sboru zákonodárců není ničím jiným než projevem diktatury.
Zemi sužuje hyperinflace, lidé mají nedostatek základních potravin i léků, ekonomická situace země je zoufalá a politická rétorika diktatury vše svádí na sabotéry a imperialisty. Lidé se bouří a cely ve věži hrůzy jsou přeplněné. Protesty jsou tvrdě potírány i v ulicích, kde teče krev. A sláva Babylónské věže se nekoná, spíše jde o zlověstný zikkurat, tropický Barad-dúr.
Příběh El Helicoide začal v polovině 50. let 20. století
Terasovitá věž El Helicoide měla být metaforou moderní Venezuely, příběhem, který začal již v polovině 50. let 20. století. Ve Venezule tehdy tvrdě vládl generál Marcos Pérez Jiménez (1952 až 1958), který z ropného boomu financoval výstavby dálnic, mostů a vládních budov. Dokonce chtěl, aby Caracas předstihl americká velkoměsta a stal se architektonickým skvostem. A právě vrcholem tohoto snažení měl být drive-in obchodní dům obtočený spirálovitou dráhou, po které by zákazníci mohli vyjíždět svými vozy až na střechu. Moderní obchoďák měl nabízet 300 luxusních butiků a 2 parkovací místa před každým z nich, obří kino, bazén, pětihvězdičkový hotel a diskotéky. Venezuela se topila v ropě, což znamená v penězích. Podívejte se dnes třeba na Dubaj.
A co víc, výrobu kupole zajistil slavný architekt a vynálezce Buckminster Fuller. Básník Pablo Neruda se rozplýval, že jde o jeden z nejdokonalejších výtvorů, jaký kdy vzešel z mysli architekta, Salvador Dalí se nabídl zajistit vnitřní výzdobu. Ovšem na konci 50. let se stavba zadrhla. Generál Jimenéz byl svržen a projekt přišel o podporu státu. Peníze prostě došly, dodavatelé nedostávali zaplaceno a obchodníci, kteří si v obchodním domě předplatili místa, zažalovali investora. Developerská firma zkrachovala a nedostavěnou budovu převzal v roce 1976 stát.
Prokleté místo, prokletá stavba
Dokonce se říká, že El Helicoide byl od začátku prokletý. Ostatně vyrostl na kopci La Roca Tarpeya (Tarpejská skála, ze které byli ve starověkém Římě shazováni odsouzenci na smrt). Venezulská vláda si s budovou dlouho nevěděla rady, na konci 70. let sem byly nastěhovány stovky lidí, kteří přišli o své bydlení při sesuvech půdy. A z El Helicoide se stal rychle slum s otřesnou hygienou, prostitucí a obchodem s narkotiky. Tísnilo se zde nakonec více jak deset tisíc lidí. Bída a zločin vládly 3 roky, než úřady nechaly místo násilím vyklidit.
Poté dokonce padl návrh vytvořit z budovy muzeum antropologie. Úřady oslovily také architekta původního projektu Jorge Romera Gutiérreze, zahořklého muže, který do svého snu investoval ohromné prostředky a málem proto zkrachoval. Ten se však zařekl, že do budovy již nikdy nevstoupí. Monstrózní šroubovici měl do podoby muzea adaptovat Alberto Sato. Ovšem muzeum uprostřed rozrůstajících se slumů? Z plánu samozřejmě sešlo. A v polovině 80. let 20. století se zde usídlila tajná policie. Důvody? Dokonalý rozhled na celý Caracas a možnost přijíždět vozy až ke svým kancelářím. Jako James Bond, ovšem ten latinsko-americký. Spodní patra přitom začala fungovat jako cely a mučírny (údajně by zde měly být 3 mučírny). A tajná služba ve věži setrvala dodnes.
Peklo na zemi v rukou novodobého Stalina
Hovoří se dokonce o venezuelském centru mučení, peklu na zemi. S přeplněnými kobkami, podvyživenými vězni a výkřiky hrůzy a bolesti, pro které se nedá usnout. Přitom jde o stavbu velice křehkou, je to totiž pouze jakási betonová skořápka nasazená na skále. Skořápka, která se stala symbolem zkrachovalých ropných snů a nastupující diktatury, prý karibského Stalina, muže, který se pyšní jistou podobou tváře s jedním z nejhorších tyranů v historii lidstva.
Zdroj: wikipedia.org, idnes.cz
