Skoro tak rychle, jako se brambory staly nedílnou součástí výživy západního světa, se do té doby prakticky neznámý brouček, mandelinka bramborová, vypracoval na post obávaného škůdce. Jak k tomu došlo?
Mandelinky, s krovkami připomínajícími pruhovaný vězeňský mundúr, pochopitelně nejsou žádnou zázračnou novinkou, která by se objevila odnikud a z neznáma. Existuje jich přes 40 druhů, a zrovna ty „bramborové“ (Leptinotarsa decemlineata) byly jako parazitický druh navázány na většinu lilkovitých rostlin, u nichž se živily zeleným listovím.
Pochutnávali si na lilku hlošinolistém, lilku žlutém a černém, zobanitém, na lilku potměchuti. Možná tu a tam trochu na rajčatech a paprikách. A samozřejmě, na Solanum tuberosum, tedy na rostlině známé jako lilek brambor. Něco jako drastické přemnožení přitom nehrozilo, protože tyhle všemožné volně rostoucí lilky byly napříč krajinou Severní Ameriky rozmístěny dost nesoustředěně. Navíc tak, jako se chtěly mandelinky napást na zelených lilkových listech se na mandelinkách chtělo napást asi tucet druhů pavouků, dravé ploštice, a další brouci. Jejich přirozených predátorů, nepřátel, kteří je drželi hodně zkrátka.
Brambory má každý rád
O mandelinkách bychom asi nikdy víc neslyšeli, kdybychom sami nenarušili křehkou ekologickou rovnováhu. Tím, že jsme začali brambory pěstovat ve velkém. A místo jednotlivých rostlinek byly rázem k vidění obří bramborové lány. Mandelinky okamžitě vycítily příležitost, protože se jejich životní prostor i potravní zdroje zvětšily. Podobně, jako kdybyste rybičky z akvária vypustily do oceánu.
Už nemusely brouzdat krajinou a čekat, jestli dřív najdou něco k zakousnutí nebo je někdo sežere. Místo jednotlivých hostitelských rostlin jich dostaly darem miliony, soustředěných na jednotku plochy. A využily toho k tomu, aby se namnožily co do počtů odpovídajících dostupnosti svého oblíbeného zdroje potravy. Tím se vysmekly z okovů tlaku, který na ně dosud vyvíjeli jejich přirození nepřátelé. Pro lidi se rázem staly obávaným škůdcem, protože tam kde byly brambory, brzy nechyběly mandelinky. A brambory, vynikající výnosná plodina, se přitom pěstovaly všude.
Mandelinky bramborové byly poprvé „objeveny“ v roce 1811, a o 13 let později řádně vědecky popsány, klasifikovány a zařazeny. Spíš jako pruhovaná kuriozita, než významný druh. Tím se staly až kolem roku 1840, kdy prokazatelně začaly škodit na polnostech ve státech Omaha a Nebraska, a vůbec na územích kolem Skalistých hor.
Mandelinka na cestách
To vlastně demonstruje i průběh jejich „nástupu do akce“. Z brouka podivného a nápadného, ale do jisté doby jen řídce/lokálně se vyskytujícího, se brzy stala nechvalně proslulá celebrita. Kterou začali vážně brát zemědělci až poté, co jim mandelinky poprvé zlikvidovaly celou úrodu brambor ve státě Colorado. V roce 1850 došlo k první plošné mandelinko-bramborové kalamitě, která plošně napříč pěti státy snížila výnos z bramborových lánů o 2/3. A taková katastrofa se opakovala pravidelně. Na nějaký včasný zásah už bylo skoro pozdě, protože mandelinky se doslova zběsile šířily celými Spojenými státy.
Zatímco jiné invazní druhy (tady pozor, v případě USA nejde o druh invazní, ale přemnožený původní) rozšiřují svůj areál o řekněme 10 kilometrů do stran ročně, mandelinky se posouvaly mezi sezónami o 140-160 kilometrů. A v roce 1853 – tedy fakticky jen dvaačtyřicet let po svém objevení – byly k vidění od Aljašky po Mexiko. Z brouka, kterého ještě před chvilkou nikdo neznal, se stal brouk, o kterém slyšel a poznal ho každý.
Brambory se pochopitelně tou dobou dávno nepěstovaly jen v Americe, už hezkých pár dekád tvořily jednu ze základních větví výživy v Evropě. A proto obavy z toho, že by „coloradský brouk“ zamířil i na starý kontinent, měly podobu paniky.
Problém, který se dal tušit předem
Tyto obavy dosáhly maxima, když se v roce 1871 areál mandelinky dostal na americké pobřeží Atlantiku. Ale zdá se, že tou dobou už tihle velmi neužiteční broučci byli dávno na cestě do Velké Británie, kam se dostaly spolu se zaváženou sadbou. Cestovat na velké vzdálenosti totiž snadno mohl jako černý pasažér, uskladněný v proviantu, ve formě vajíček nebo larev.
Anglii můžeme v příběhu o mandelinkách připsat roli dějinných padouchů: pravděpodobně ve snaze neohrozit svůj vývoz dále do Evropy si totiž informaci o tom, že se u nich mandelinky zabydlely, nechali pro sebe. Nejspíš. Tohle tajemství se ale dlouho neudrželo, a brzy už nechtějí brambory ze Států ani z Británie v Německu, Francii, Belgii a Švýcarsku. Britové následně rozjíždí systém důsledných karantén, ale to už je nejspíš pozdě. Mandelinky přeskočily přes Atlantik, a houfně se šířily západní Evropou.
Velká válka, které se ještě neříkalo první, tomu vydatně napomohla. Tam, kde byli deponování vojáci z USA a jejich hospodářská pomoc, se tvořila i ohnisek mandelinek. Nebyl v tom žádný záměr. Myšlenky na cílené šíření mandelinek, coby biologické zbraně poškozující hospodářský týl protivníka, se pojí až s II. světovou válkou. Hitlerovské Německo plánovalo shazování mandelinek bez padáků nad Británií (asi proto, že na jinou invazi už neměli kapacity). A dlužno dodat, že podobný plán si pro Němce chystali i Britové. K jejich naplnění ale podle všeho nedošlo, mandelinky se ochotně šířily Evropou i bez pokynů štábních generálů.
Už od počátku 40. let stála na našich hranicích, kvůli válce měli lidé naprosto jiné starosti, a v roce 1945 už tu najednou byla. Mandelinka představovala pro zemědělství hrozbu, s níž se nedalo moc bojovat, natož zvítězit. A proto se tehdejší komunistická propaganda postarala aspoň o vítězství politické.
Na vlně invazní propagandy
Pojmenování Amikäfer, żuk z Kolorado, amerikanskij žuk či amerikai bogár jasně nastavily linii, co a odkud k nám přišlo. Mandelinka byl brouk americký, cíleně prý vysazovaný imperialistickými agenty, co neměli nic jiného na práci než nahlodávat naše překrásné socialistické hospodářství. Trochu zamrzí, že k téhle kampani přispěl i otec Ferdy Mravence, Ondřej Sekora.
Generace školáků, který tehdy museli sbírat na polích brambor amerického brouka, nejspíš skutečně získali vůči Západu silný pud nevraživosti. Práce to totiž byla zdlouhavá a převážně zbytečná. A český národ, tou dobou sbírající breberky na bramboří, neměl moc čas sledovat proces s Miladou Horákovou nebo válku v Koreji.
V boji s „šestinohým vyslancem z Wall Streetu“ jsme to nakonec uhráli na remízu jen s masivním nasazením postřiků. Těmi si ostatně musíme většinou vypomáhat dodnes, protože s mandelinkou bramborovou není žádná legrace.
Z kuriózního broučka, který si pochutnával na lilcích kdesi na úbočí Skalistých hor, se za dvě století stal obávaný hmyzák, jehož teritoria pokrývají 16 milionů kilometrů čtverečních. A zvládl to bez maskovaných diverzantů. K jeho šíření napomohlo hlavně to, že jsme kdysi solitéry – lilek brambor – začaly vysazovat do obřích lánů, a tím narušili ekologickou rovnováhu. K velké radosti mandelinek, které se za lány brambor vydaly do světa.
Zdroj: Invasive Species Compendium, O zlém brouku Bramborouku, Insects as Biological Weapons, Entemdept.ufl.edu, Moderni-dejiny.cz
