Na přísavníky narážíme v zahradách a parcích, kde se dá, ostatně stejně jako na břečťan. Rozdíl je mezi nimi zásadní, břečťan je neopadavý, loubince jsou opadavé, odmění se nám však na podzim nádherným až krvavě rudým a vínovým zbarvením listů, které postupně přechází do žluté, až všechny listy skončí na zemi. Rozhodně se ale loubince nehodí do interiérů, jelikož jsou především opadavé. Čím je na interiérových stěnách nahradit?
13 druhů přísavníků
Loubinec (Parthenocissus), kterému se česky říká také přísavník a lidově psí víno, je rostlinným rodem z čeledi révovitých (Vitaceae). Tyto dřevnaté úponkaté liány s jednoduchými anebo složenými střídavými listy a drobnými květy mají úponky zakončené přísavnými destičkami. Rod zahrnuje 13 druhů a je rozšířen v přírodě Asie a Severní Ameriky. Největší areál výskytu je zaznamenán u druhu Parthenocissus semicordata, který se vyskytuje od Indie až po Vietnam, Čínu a Indonésii. V Číně přitom najdeme 8 domácích druhů, z nichž je šest endemických (nerostou nikde jinde než v konkrétní lokalitě). V Indonésii rostou 2 druhy a v Severní Americe 3 druhy. Loubinec pětilistý přitom zasahuje až do Mexika.
V Evropě není žádná druh loubinců původní
V evropské květeně není žádný druh přísavníku původní, některé druhy pěstované jako okrasné však ochotně zplaňují, u nás je to nejčastěji loubinec popínavý (Parthenocissus inserta). Zplaňuje především v pobřežních křovinách a lužních lesích. Loubince jsou u nás využívány jako bujně rostoucí okrasné liány s univerzálním využitím. Nejčastěji je pěstován loubinec pětilistý (Parthenocissus quinquefolia), loubinec trojlaločný (Parthenocissus tricuspidata) a loubinec popínavý (Parthenocissus inserta).
Loubinec trojlaločný se nejlépe zachycuje na kolmých stěnách
Loubince v podobě okrasných lián rychle ozelení stěny, pergoly a další vertikální plochy. Čím vyšší, tím lépe. K ozelenění stěn se nejvíce hodí loubinec trojlaločný, který se nejlépe zachycuje na kolmých stěnách. Loubinec pětilistý je vhodnější na pergoly a nepříliš kolmé stěny. Loubinec popínavý pak nemá přísavné destičky a roste spíše šlahounovitě rozklesle. V botanických zahradách též najdeme druh Parthenocissus semicordata.
Popis loubinců
Přísavníky mají borku je celistvou, neodlupující se (v pruzích ani šupinách), větvičky jsou ve střední části vyplněné bílou a v nodech (místech nasazení listu na stonku) nepřerušovanou dření. Listy mají loubince střídavé, jednoduché s dlanitou žilnatinou, trojčetné anebo dlanitě složené. Úponky jsou hroznovitě rozdělené do 4 až 12 větví. Na jejich koncích najdeme u většiny druhů přísavné terčíky. Květenstvím je lata, případně rozvolněné, zdánlivě vrcholové chocholičnaté polycházium. Květenství vyrůstají v paždí listů, proti listům, řídčeji na koncích letorostů. Drobné kvítky jsou pravidelné, pětičetné, oboupohlavné anebo samčí. Plodem je kulovitá bobule, která obsahuje 1 až 4 semena. Byť jsou květy přísavníků drobné a nenápadné, obsahují mnoho nektaru vyhledávaného hmyzem včetně včel. Plody jsou v přírodě šířené zvířaty.
Neopadavá alternativa do interiérů
Pokud ale hledáte popínavou liánu, která poroste stěny i v interiérech a přitom jí neopadají listy, existuje místo venkovních přísavníků velmi podobná alternativa, byť je vlastně vzdálená příbuzná okurek (patří mezi rostliny tykvovité). A opravdu se v domácnostech objevuje poměrně často, byť lidé většinou ani neví, o jaký druh jde. Jmenuje se latinsky Neoalsomitra, české jméno nemá.
Přilepí se i na strop
Ochotně se pne po stěnách i stropech a to zcela sama, bez jakékoli naší pomoci. Stejně jako loubince ve venkovním prostředí. Oproti tomu jiné druhy pokojových lián musíme po stěně vést, vyvazovat je, přichytávat. Tato rostlina vyhání dlouhé liánovité stonky, ze kterých vyrůstají ve trojicích oválné zašpičatělé listy, z jejichž paždí vybíhají tenké, ale pevné úponky. A pokud se mají okolo čeho se ovinout, šplhají vzhůru podobně jako třeba jako hrách. Navíc mají i přísavné destičky, kterými se rostlina doslova přilepí i na strop. Stonky vyrůstají do délky až 5 metrů a pokud se rostlina chce dostat ještě dál, jednoduše si sama odnoží nový stonek a pokračuje. Spodní listy při dobré péči minimálně opadávají, proto je celá popnutá stěna stále krásně zelená. Výhony se navíc dovedou otočit i po stropě a za roh.
Původ, vlastnosti a strategie
Dopředu tato rostlina vyhání stonky s lehkými slabými lístky. Ty těžké by mohly způsobit, že se úponky odtrhnou od podkladu. Ve spodní části rostliny ale listy postupně tuhnou a tloustnou až do tloušťky 2 mm (konkrétně druh Neoalsomitra sarcophylla). Nakonec vypadají jako listy sukulentů. Navíc i ztmavnou, proto na rostlině najdeme rovnou několik odstínů zeleně. Pro bohaté olistění přitom rostlina nepotřebuje mnoho světla (z pralesů je zvyklá na světlo rozptýlené). Neoalsomitra pochází z jihovýchodní Asie (Thajsko, Vietnam, na Borneo a Sumatra), kde je podrostem tropických deštných pralesů.
Samčích ani samičích nenápadných žlutých kvítků se však u nás většinou nedočkáme pro nízkou vzdušnou vlhkost, to jedině v tropickém vytápěném skleníku. Pokud ale budete celoročně doma udržovat teploty alespoň 20 oC, bude se jí dařit báječně i bez kvetení. Navíc jde o rostlinu dlouhověkou, která kromě dostatečné zálivky a občasného rosení ocení i pravidelné utírání prachu. Jednotlivé listy vydrží opravdu dlouho.
Zdroj: Wikipedia.org, biolib.cz, davesgarden.com, ireceptar.cz
