Termínem guadua v Kolumbii označují lesní porosty, tvořené zvláštním druhem vysokých travin. Nejsou nepodobné bambusům, rostou i stejně nahusto. Ovšem s jedním podstatným rozdílem. Mají trny. A přesně na takových porostech se před staletími zakládaly první kávové plantáže. Jak se dá asi odtušit, mýcení hustých hájů s trnitým bambusem, stejně jako celá ta dřina na plantážích, nebyla žádný med.
Lidé, kteří se do téhle řehole pustili, prakticky trávili zbytek svých dnů jako ve vězení. Z trnitých lesů nebylo úniku, jejich životní prostor byl vymezen jen vyklestěným políčkem, úzkou přístupovou stezkou a vlastním domem k obývání. Jinudy se přes trnitý les projít nedalo. Toto poněkud nezvyklé uspořádání se pak promítlo i do lokální architektury. Která nepotřebovala tak ostře vymezit interiér domu vůči okolí.
Život uprostřed pralesů
Vlastně, obešla se i bez plotů, zdí. Stěnami vymezeným prostorem byla vlastně jen ložnice, kuchyně už byla polo-otevřenou místností, která spolu s terasou či jídelnou volně ústila až k vlastnímu políčku. Byl to tradiční model, pro region charakteristické uspořádání domácnosti na kávové plantáži. Za své vzal už před lety, spolu s tím, jak se porosty guadua přestaly mýtit ručně mačetami, a nastoupila strojová výroba.
Dům Milguaduas je zajímavý tím, že tyto původní rysy křísí a znovu-používá v současném kontextu. Je současně rodinným domem i malým hotýlkem – nabízí několik pokojů pro turisty – a těží z onoho polo-otevřeného pojetí vnitřního prostoru, který je jako celek zanořen do přírody. Řešen je s maximálním využitím místních materiálů, dřeva i kamene. Ale neupírá si jisté pohodlí.
Široký sokl základů tu chrání bílé cihlové stěny před dosažením podlahy – stěny jsou ve zdvojené tloušťce, s četnými nikami zevnitř – je tu spousta lavic a míst k posezení, zástěny kryjící obyvatele před úpalným sluncem. Dům počítá s obdobím dešťů a přesahy sedlových střech, zakončené velkými okapy a svody vody, jsou na ně připravené.
Členění, které dává smysl i dnes
Milguaduas v sobě integruje princip přidělování ploch pro různé činnosti konkrétním místům. Výsledkem je rozdělení domu na dvě jádra: samostatné křídlo pro volný čas trávený individuálně a další, pro setkávání, společenské. Meziprostorem, oním přechodem mezi pevnými zdmi vymezenou částí a exteriérem, je jídelna a obývací pokoj, zatímco kuchyně zůstává v srdci domu.
Objekt silně čerpá z místních zdrojů, aby podpořil udržitelné prostředí v materiálech i ve svém uspořádání, a snížil tak svůj dopad na životní prostředí a energii. Pro zvýšenou odolnost v tropickém klimatu tu nechybí litý beton, je tu i svařovaný černý kov. Barevný tón pak udává pálená hlína cihel (často sestavených v prodyšných mozaikách) a bělost vápenné omítky.
Výsledek je fúzí modernosti a tradičního archetypu. Chytře a úsporně řešený dům přitom v každém detailu připomíná, že časy, kdy se v Kolumbii rodila legenda kávových zrn, nepatřily k lehkému období. A izolované domy pěstitelů, ztracené v divoce trnitých džunglích, byly jediné malé ostrůvky civilizace. V době, kdy se naopak džungle mění na ostrůvky ztracené v plantážích, je tohle architektonické podání osvěžující.
Zdroj: ritmo arquitectos
Zdroj fotografií: Yeferson Bernal, Juan David Toro
