Odkud pochází ořechy na vaší štědrovečerní sváteční tabuli

Největšími producenty vlašských ořechů na světě jsou USA, Čína či Chile a poté východní Evropa, především Ukrajina a Rumunsko. A právě odsud se k nám vlašské ořechy nejčastěji dovážejí. Paradoxně totiž není česká, ale i slovenská produkce vlašských ořechů tak velká, aby pokryla komerční prodej u nás. Bohužel jsou tyto dovážené ořechy trpké a nahořklé a kvalita mezi dodávkami kolísá. Naopak jádra z USA a Chile bývají kvalitativně o dost lepší. Paradoxem je, že v USA se vlašské ořechy sklízí na podzim jako u nás, v Chile pak od března do května (jižní polokoule). A právě i americké a chilské ořechy se u nás dají také koupit.

Severoamerické a jihoamerické vlašské ořechy jsou většinou světlejší než ty východoevropské a podle velikosti se jádra dělí na baby (průměr skořápky 2,5 cm), medium, large a jumbo (průměr skořápky 3,2 cm a více). Prodejci též rozlišují, kolik půlek jader je obsaženo v balení. Platí, že čím větší je podíl, tím kvalitnější je produkt. V případě východoevropského dovozu je poměr nižší jak 50 %, u dodávek z USA a Chile je to 80 až 90%. Jádra navíc nejsou tolik náchylná na žluknutí a plísně, jsou přitom chuťově jemnější, dokonce jsou o dost kvalitnější než naše tuzemské ořechy.

Kokosové palmy, respektive kokosovníky ořechoplodé (Cocos nucifera), se dožívají věku až 75 let při výšce až 25 metrů. Nejvíce kokosových palem roste na Srí Lance, v Indonésii a na Filipínách. Z jedné palmy lze sklidit až 120 kokosových ořechů. Ohromnou a u nás jen velmi málo známou raritou je výskyt perel v kokosových ořeších. Perla se najde se přibližně v jednom z deseti tisíc ořechů, má velikost hrášku a její hodnota je prakticky nevyčíslitelná.

Kokosové ořechy se navíc pyšní ještě jednou, ale méně pozitivní raritou, svým pádem ze stromů totiž dovedou nejen zranit, ale i zabít. K nejčastějším nehodám tragédiím došlo v Malajsii a Nové Guinei. Možná třeba i proto, že například v Thajsku sklízí kokosové ořechy cvičené opice.

Zanzibar, který bychom mohli nazvat kokosovým ostrovem, proslul hojnými úrodami kokosových ořechů, které mají vysoký obsah kokosového oleje. Největšími ořechy na světě jsou však ořechy druhu Lodoicea Seychelarum, váží až 20 kg, dozrávají 7 až 10 let a jsou podobné ořechům kokosovým.

Ale zpět zase domů, tedy vlastně do Asie, jelikož u nás oblíbené lískové ořechy, semena lísky obecné (Corylus avellana), se k nám dostaly právě z Asie. Našim tělům dodávají především zdravé tuky, které lidský organismus rychle zasytí, rychle doplní energii. Ideální pro sportovce, turisty, ale třeba i těhotné ženy a děti. Kromě zdravých tuků jsou také zdrojem proteinů, vitaminů B (především B1 a B6) a minerálů (hlavně vápníku, fosforu, hořčíku a manganu). Hůř se tráví, proto je musíme pořádně rozkousat a měli bychom je zapít vodou. Lískové oříšky se k nám dováží především z Turecka.

Para ořechy jsou označovány za nejvzácnější ořechy na světě. Jde o semena juvie ztepilé (Bertholletia excelsa), vysokého stromu z čeledi hrnečníkovité, jediného druhu rodu juvie (Bertholletia). Tato dřevina roste v deštných pralesích Jižní Ameriky a nejčastěji jsou k nám její ořechy importovány z Brazílie. Ořechy jsou pojmenovány podle brazilského státu a přístavu Pará, odkud se právě dovážejí do celého zbytku světa. A pozor, tyto dřeviny se nepěstují, ořechy jsou tedy sklízeny v přírodě, nejčastěji pak podél břehů řeky Amazonky.

Para ořechy jsou oříšky přímo medvědí velikosti. 1 až 2 kousky nám přitom dodají dávku selenu na celý den (minerál, který působí preventivně proti srdečním chorobám). A pozor, 100 gramů těchto ořechů nám dodá 650 kalorií. I proto se nedoporučuje se výživnými para ořechy přejídat. Vynikající jsou nasekané do salátu nebo spolu se sušeným ovocem jako lahodná a zdravá svačinka. Plody juvie ztepilé jsou tobolky velké v průměru 10 až 20 cm, uvnitř nichž najdeme 12 až 22 semen s tvrdou skořápkou a chutným bělavým jádrem. A právě to jsou oblíbené para ořechy.

Kromě Brazílie se juvie přirozeně vyskytuje v celé amazonské části Jižní Ameriky. Tedy od Kolumbie a Francouzské Guyany až po Bolívii a Peru. Rostlina roste na nezaplavovaných půdách v tropických deštných lesích ve výšce 100 až 200 metrů nad mořem, dorůstá výšky 40 až 50 metrů a je jedním z nejvyšších stromů Amazonie.

Para ořechy se sklízí tak, že dřevnaté tobolky v době zralosti opadávají a semena jsou z nich vybírána domorodými sběrači. Padající plod dokonce může zranit nebo usmrtit sběrače. Semena jsou jinak oblíbenou potravou mnoha živočichů. Plody kvůli vysokému obsahu tuků po vyloupání rychle žluknou, nevyloupané a chlazené však vydrží až dva roky. Čerstvé ořechy jsou na lomu krémově bílé až bílé a chuť mají sladkou. Žluté a nahořklé ořechy jsou již žluklé a nebezpečné obzvláště pro alergiky.

Mandle jsou jádra pecky plodu mandloně obecné (Prunus dulcis), která se pěstuje i u nás, ale jen na chráněných stanovištích teplejších oblastí. Pokrmům mandle dodávají křehkost a zvláštní aroma. Dřevina pochází ze západní Asie a dnes je pěstována v Kalifornii, Austrálii i Středomoří. Ostatně právě USA (Kalifornie) jsou největším světovým producentem mandlí. Zajímavostí je, že mandloň je příbuzná s meruňkami a broskvemi, jih Moravy je proto na našem území jistotou pro tuto plodinu. Ovšem kde v Asii najdeme místa původního výskytu divokých mandloní, to se již přesně neví. Některé zdroje dokonce uvádí jako oblast původu i sever Afriky. Již ve starověku se přitom mandloně pěstovaly v Řecku.

A pozor, syrové mandle divokých mandloní obsahují prudce jedovatý kyanogenní glykosid amygdalin. Jejich chuť je výrazně hořká a nebezpečných je již jen 10 mandlí pro dospělého člověka. 10 kapek destilovaného hořkého mandlového oleje je pak dávkou smrtelnou. Hořké mandle proto najdou využití výhradně průmyslové právě pro destilaci mandlového oleje. V potravinářství se setkáme především s vyšlechtěnými mandlemi sladkými, jejichž obsah amygdalinu je jen kolo 0,1 %.

V americké Kalifornii najdeme přibližně 6000 pěstitelů mandloní, kteří hospodaří na ploše 283000 hektarů. Pěstují zde pouze sladké mandle ve třiceti odrůdách a 10 z těchto odrůd tvoří cca 70 % produkce. V EU je největším pěstitelem mandlí Španělsko.

Pistáciové ořechy jsou semena řečíku pistáciového (Pistacia vera), jinak též pistácie pravé. Tento malý strom z čeledi ledvinovníkovité pochází ze střední Asie a Blízkého východu, co se však týká současné produkce, vedou USA s téměř 50% světové produkce. Na druhém místě je Turecko (30 %) a na třetím Írán (19 %). Tradiční je ale pěstování pistácií i v dalších zemích, třeba v Číně, Sýrii a Řecku.

Oproti jiným ořechům mají pistácie méně kalorií, jsou proto vhodné i do dietních jídelníčků. Obsahují mnoho minerálů (fosfor, draslík, vápník, železo, hořčík, mangan, zinek, měď, sodík a selen), vitamínů (vitamín A, K, C, E, B1, B6), zdravé nenasycené mastné kyseliny, antioxidanty a fytosteroly. Pistácie lze koupit v různých variantách, vyloženě nezdravé jsou však solené. Konzumovat lze pistácie čerstvé, pražené a jako součást různých pokrmů a pochutin, třeba zmrzliny. Dávají se dokonce i do salámů (Mortadella).

Vrcholu produkce dosahují stromy přibližně ve 20 letech a jsou zastřihovány kvůli snadnější sklizni. Při nevhodném zpracování a uskladnění mohou pistácie obsahovat jedovaté aflatoxiny, které jsou produkované především plísněmi rodu Aspergillus. Jde o silné a nebezpečné karcinogeny. Problémy jsou též s přepravou pistácií, jelikož oříšky jsou pro vysoký obsah tuků a nízký obsah vody náchylné na samovznícení.

Pekanové ořechy rostou na stromu jménem ořechovec pekanový (Carya illinoinensis) a chutnají podobně jako vlašské ořechy, jsou však o něco sladší. Kvůli vysokému obsahu tuků jsou tyto ořechy velmi kalorické, běžně se přidávají do koláčů sladkých i slaných. Ořechovec pekanový přežívá i v mrazech až -25 °C a pochází z Ameriky. Největšími producenty jsou USA a Mexiko, po nich pak také jižní část jižní Afriky s podobným klima. Záznamy o ořechovci pocházejí již ze zpráv raných amerických osadníků.

Ořechovec pekanový je opadavý, jednodomý strom dosahující výšky 20 až 40 metrů. Desetiletý malý stromek může dosahovat zhruba 5 metrů výšky. Pekanové ořechy nejsou technicky vzato ořechy, ale spíše se jedná o peckovice. Plodem je pak vlastně pecka obsahující semeno. Pekanové ořechy mají bohatou máslovitou chuť. Dnes existuje přibližně 500 kultivarů ořechovce pekanového, které se navzájem odlišují odolností vůči nemocem a mrazu, délkou zrání plodu, velikostí a množstvím plodů, příchutí, olejnatostí a dalšími vlastnostmi.

Buráky čili arašídy nepatří botanicky mezi ořechy, ale mezi luštěniny. Obsahují spoustu minerálů (hořčík, vápník, železo a fosfor) a tuků. Více jak hrst denně se konzumovat nedoporučuje. Určitě se též vyhněte oříškům praženým, soleným a s cukrovou polevou. Arašídy jsou semena z lusků podzemnice olejné (Arachis hypogaea), což je rostlina z čeledi bobovitých. Podzemnice olejná pochází z jižní Ameriky, kde byla domestikována a vyšlechtěna již před přibližně šesti tisíci lety.

Kromě synonym arašídy a buráky se také používají slova buráčky a burské oříšky. Arašídy se řadí k suchým skořápkovým plodům (skořápkové ovoce). Velmi známý je arašídový olej, který se používá ke smažení a k výrobě stolních pokrmových tuků. Oblíbené je též arašídové (burákové) máslo a náhražka mléka pro osoby s intolerancí laktózy. Arašídy obsahují 25 % bílkovin, vysoké množství tuků a cukrů, vitamíny (B1, B3, B5, B6 a B9), antioxidanty a koenzym Q10 a další důležité složky. Velmi důležitý je léčivý resveratrol, jehož obsahuje hrst buráků cca 70 mikrogramů. Ve světě se ročně pěstuje něco mezi 40 a50 milióny tun buráků, největším producentem je Čína a po ní Indie. Mezi významné producenty patří také Nigérie, USA, Súdán, Myanmar (Barma), Čad, Argentina, Kamerun, Brazílie a Senegal. Největším vývozcem buráků jsou USA, v Číně a Indii se velká část produkce zkonzumuje. Např. podíl Číny na mezinárodním obchodu jsou jen 4%, Indie vyrábí z 90% produkce burákový olej.

Hlavními odběrateli těchto oříšků jsou země Evropské unie, Kanada a Japonsko, celkem tyto země představují 78 % světového dovozu. V Evropské unii najdeme jediného producenta buráků – Kypr.

Kešu ořechy plodí strom jménem ledvinovník západní (Anacardium occidentale), který je vysoký až 12 metrů a plodí právě jedlé nažky, které jsou známé pod pojmem kešu ořechy. Nažky najdeme v nepravém plodu, kterému se říká kešu jablko. A pozor, osemení obsahuje velké množství kardolu, smolnatého oleje, který při manipulaci dráždí pokožku a před konzumací se jej zbavíme pražením.

Ledvinovník západní pochází ze severovýchodní Brazílie a od 16. století se šířil s portugalskými mořeplavci do Mosambiku a pobřežních oblastí Indie. Dnes je tento strom rozšířen v suchých tropických oblastech celého světa. Pěstuje se na plantážích nebo extenzivně v agrolesnických systémech. Kešu ořechy patří mezi druhé nejprodávanější ořechy na světě (první jsou mandle), lze je jíst samotné i využívat v kuchyni. Vyrábí se z nich také kešu mléko, smetana i veganský kešu sýr. Kešu ořechy obsahují například kyselinu listovou, měď a mangan.

Největším pěstitelem kešu oříšků je celosvětově Pobřeží slonoviny, většina produkce však po sklizni putuje do Vietnamu a Indie, kde se v továrnách dále zpracovává. Kešu pěstují také v Indii, Vietnamu a Brazílii. V sezóně 2019/2020 tvořily kešu oříšky 17 % z celosvětové produkce všech ořechů.

Kešu oříšky jsou křupavé, jemně sladké a mají máslovou texturu. Na světovém trhu jde o poměrně mladý produkt, do jiných zemí se začaly oříšky vyvážet z Indie ve 20. letech 20. století. Tehdy byly největším importérem USA.

Piniové oříšky jsou vlastně jedlá semena některých borovic, respektive borovic s velkými semeny, která má smysl sklízet. Největšími exportéry piniových oříšků jsou Rusko a Čína a pořádně si za ně připlatíte, jelikož se sklízí velmi složitě. Piniové oříšky jsou jedlá semena sbíraná ze samičích šištic borovice pinie (Pinus pinea), která je pěstována v Evropě, USA a Asii. Kromě Ruska a Číny je dalším exportérem Mongolsko, Korea, Afghánistán, Itálie, Turecko, Španělsko, Portugalsko a Maroko. Navíc jsou v těchto zemích piniové oříšky často používané v kuchyni. Evropské odrůdy borovice pinie mají semena dlouhá a štíhlá, asijské bývají kratší a americké jsou větší a nejsnáze se loupají (sklizená semena je třeba před konzumací zbavit slupky - osemení).

Piniové oříšky jedli již římští vojáci před více než 2000 lety, V té době, kdy přepadli Británii. A písemné zmínky o borovici, jejíž semena lze pojídat, sahají až do roku 300 př. n. l. Psali o ní tehdy řečtí spisovatelé. Z nejznámějších pokrmů, v nichž jsou piniové oříšky nezbytné, je italské pesto. Pokud pak chcete piniové oříšky koupit, zaměřte se na obchody se zdravou výživou.

Piniové oříšky jsou delikatesou, která je součástí mnoha pokrmů, tradičních i experimentálních. Syrová semena mají jemnou strukturu a sladkou až máslovou chuť. Hořká chuť může být známkou toho, že přírodní oleje v oříšcích začaly žluknout. A to se stane, pokud je balení oříšků dlouho otevřené, semena začnou oxidovat. Piniové oříšky je proto lepší skladovat třeba v mrazáku, ale i naložené v medu či zavařené, podobně jako ořechy vlašské, tedy jejich jádra zbavená skořápky. Nejlepším způsobem skladování je samozřejmě i u piniových oříšků skladování v osemení.

Piniové ořechy obsahují vitamín E, což je silný antioxidant rozpustný v tucích, který chrání lidská těla před volnými radikály. Chrání těž srdeční svalovinu před poškozením a je výbornou prevencí onemocnění srdce a cév. Dalším antioxidantem v oříšcích je lutein, který dle havajského institutu pro výzkum rakoviny brání tvorbě rakovinotvorných buněk. Oříšky též obsahují mastné kyseliny, díky kterým omezují chuť k jídlu, jsou proto vhodné při redukčních dietách. Kyselina olejová navíc dovede snížit hladinu LDL cholesterolu a zvýšit hladinu takzvaného dobrého cholesterolu. Dále oříšky obsahují množství fosforu, zinku, mědi, manganu, draslíku, niacinu, riboflavinu a vlákniny.

Zdroj: svetplodu.cz, ochutnejorech.cz, vareni.cz, lekarna.cz, wikipedia.org