Rozkvetlé, spanile bělostné sněženky, jsou prvními z poslů jara a kvetou dosti dlouho. Bledule vykvétají o něco později a musíme si jejich květy užít mnohem rychleji. Každopádně patří oba unikátní rostlinné druhy do našich zahrádek, stejně jako do přírody. A jejich oblibu dokazují i mnohá česká synonyma. Například sněženkám se také říká sněhovka, lesní cibulka, bibonka, koukoříček, vyskočilka a kozí dříst. Bleduli se říká koukořík, koukořička a nebo blednivka. Pokud prostě něco zlidoví, je to jednoznačný důkaz obliby.
Sněženek (Galanthus) známe devatenáct druhů, ze kterých najdeme v naší přírodě prakticky jen jediný, totiž sněženku podsněžník (Galanthus nivalis). Ta u nás rozkvétá již v předjaří a doslova se často její první lístky a květy na tenoučkých stvolech derou zpod sněhu (nakonec proto sněženka). S prvními kvetoucími sněženkami se můžeme setkat již v únoru a kvetou pak až do dubna. I květy bledulí můžeme spatřit v přírodě již v únoru, ovšem obvykle je to později (březen až duben) a kvetou kratší dobu než sněženky.
Sněženky jsou vysoké 10 až 20 centimetrů, přičemž na každém stvolu vykvétá pouze jeden jediný květ, který je vždy půvabně sklopený dolů. Květy jsou přitom s jinými rostlinnými druhy zcela nezaměnitelné svými třemi delšími vnějšími okvětními plátky a třemi vnitřními, vykrojenými a zeleně lemovanými. Po odkvětu dozrávají tobolky s drobounkými semeny. Sněženky jsou krásné, stejně jako bledule, pozor však, oba druhy jsou jedovaté. Obzvláště pak jejich cibule není radno pašovat do kuchyně.
Sněženky jsou rostlinami především smíšených lesů, kde bývají v předjaří stromy ještě bez listů. Je zde proto dost světla, které sněženky potřebují. To samé platí i pro bledule, které se drží na vlhčích stanovištích včetně koryt potoků a vlhčích luk při okrajích lesů. V naší přírodě najdeme sněženky nejčastěji v lužních lesích podél velkých řek (např. Labe, Morava, Dyje nebo Bečva), bledule pak především v nivách menších toků.
Z přírody si však sněženky ani bledule domů nenoste, mohli byste si zadělat na pořádnou pokutu, o nešetrnosti vůči naší vzácné květeně nemluvě. Obzvláště sněženek se prodává mnoho odrůd a vyšlechtěné jsou i kultivary se žlutými skvrnami na vnitřních okvětních lístcích a kultivary velkokvěté. Pro sněženky je v zahradách ideální stanoviště pod opadavými listnatými stromy, kde je v předjaří a brzy na jaře dostatek světla, v létě však naopak příjemný stín a vlhčí půda. Sněženkám též vyhovují severně orientovaná stanoviště za domem a nebo zdí, kde se půda v létě nemůže přehřívat, v žádném případě nepatří na sušší stanoviště a do slunných skalek.
Se sněženkami přitom nemusíte podléhat chamtivosti, stačí si vysadit pár cibulek a časem se nám rozrostou, po několika letech navíc můžeme cibulky vyjmout ze země, opatrně rozdělit a opět rozesadit. Dosáhneme tak doslova za pár korun (ty pokud si nekoupíme v Británii v aukci nejdražší z cibulek) předjarního bělostného koberce. Vyjmutí a rozesazení cibulek provádíme přímo po odkvětu, ale i v době květu. Nesmíme však nechat cibulky venku z půdy příliš dlouho, musíme býti dostatečně rychlí. Mají totiž pouze tenoučkou ochrannou vrstvu a snadno proto vysychají. Pokud ze země vyjmeme kromě zdravých cibulek i seschlé a nebo naopak plesnivé, zlikvidujeme je. Stejně tak je třeba si dát pozor na seschlé a plesnivé cibule sněženek při nákupu. Původní druhy sněženky přitom lze množit i semeny, můžeme je tedy vysévat.
Bledule mají sněhobílé baňaté korunky květů zvonkovitého tvaru, které jsou na okrajích lemovány žlutozelenými skvrnkami. Bledule jarní (Leucojum vernum) může být vysoká 10 až 30 cm a každý stvol stočený nahoře do obloučku nese jeden květ. Vlhké lesy kopcovitých oblastí, pahorkatin a vysočin jsou domovinou této bledule. Nádherné kvetoucí koberce přitom tvoří především v nivách menších toků. V přírodě se můžeme setkat také s méně známou a ještě vzácnější (kriticky ohroženou) bledulí letní (Leucojum aestivum), která má menší květy seskupené na velmi vysokém stonku do květenství jménem okolík. Každý stonek nese tři až sedm kvítků. Tato bledule kvete obvykle v dubnu až květnu, nikoli tedy až v létě.
Bledule potřebují k růstu vlhkou, nejlépe podmáčenou půdu a snesou i téměř trvalé zamokření. Bledulím svědčí polostín až stín, ideálně pod listnatými stromy, které na jaře propouštějí dostatek sluníčka. V zahradách proto lze bledule pěstovat hned vedle sněženek, ovšem na vlhčích stanovištích. Vhodné je též vytvořit si uměle mokřinec. Půdu vyžadují kyprou a výživnou.
Cibulky obou druhů bledulí si můžeme koupit, na jejich vyrýpávání v přírodě zapomeňte. Cibulky vysazujeme do hloubky 7 až 10 cm, přičemž právě v našich zahradách obvykle dominuje bledule jarní, nikoli ta letní.
I bledule se stejně jako sněženky množí nejčastěji dceřinými cibulkami, které oddělíme. Stačí po odkvětu vyrýt celý trs. I cibulky bledulí (stejně jako sněženek) snadno vysychají, musí jít proto zpět do půdy velice rychle. Jestliže kvetoucí rostliny na jaře opylí hmyz, můžeme si vyzkoušet i výsev bledulí.
Zdroj použitých fotografií: Shutterstock
