V porovnání s technikou a možnostmi, které dnes máme k dispozici, se představám o bydlení v plovoucích městech čím dál tím víc vzdalujeme. Je to dost zvláštní paradox, protože o nějakých pět století nazpátek - když jsme si jako lidstvo o současných vymoženostech nemohli ani snít - jsme právě taková města dokázali stavět a žít v nich.
Krátké zastavení si musíme dát na hladině Texcoco, údolního jezera, které už dávno neexistuje. Ale ještě ve 12. století pokrývalo plochu 5400 kilometrů čtverečních, a bylo poseté ostrůvky. Ty pak posloužily jako pevné základy jinak nepevné a z větší části plovoucí metropole, hlavního města aztécké říše - Tenochtitlánu. Bylo by to na dlouhé povídání, tak jen v kostce: se 100 000 stálými obyvateli a půl milionem obyvatel řekněme sezónních byl tenhle Tenochtitlán ve své době největším lidským sídlem obou Amerik, a jedním z největších na světě.
Vítejte u Aztéků
Nebyla to vlastně jen jedna metropole (s výměrou 13 kilometrů čtverečních), ale desítky připojených plovoucích měst a vesnic, vznášející se na chinampas, umělých zahradách a ostrůvcích. Zemědělství, rybářství, výroba i průmysl, to vše se tu odehrávalo na vodě. Bylo to velmi bezpečné a snadno ubránitelné bydlení; v podstatě vše bylo bezodpadové – protože se z toho okamžitě stával materiál pro stavbu další umělé souše; s velmi propracovanými možnostmi transportu zboží a lidí po plovoucích ukotvených silnicích, visutých mostech a lodní přepravě. Pokud bychom někdy v lidské historii hledali místo, kde nejvíce obyvatel planety Země žilo v městě vznášejícím se na vlnách, bylo to právě tady. V 16. století.
Od té doby jsme tenhle vzorec dokázali jen několikrát napodobit, ale nikdy úplně funkčně replikovat. A čím déle o něm hovoříme a sníme, tím více se mu vzdalujeme. Plovoucí města existující v současnosti se Tenochtitlánu ani neblíží.
Obří plovoucí slum Makoko, nacházející se v Lagosu, je místem bídy a zoufalství. A plovoucí rybářská vesnice Aberdeen v Hongkongu je dnes už jen skanzenem pro turisty. Obojí s udržitelností nebo reálným životem nemá nic společného. Benátky a Amsterodam stojí na souši, vodou ze zátočin a kanálů jsou jen obklopeny. Ani belgické Brugy, nizozemský Giethoorn a německé Lindau nestojí na vodě a plovoucí nejsou.
Otázkou zůstává, proč tomu tak je, respektive – proč se nesnažíme ten aztécký model (pochopitelně asi bez těch lidských obětin v chrámech a pandemie neštovic) vrátit zpátky. Protože v našem rychle se měnícím světě, s hrozbou přírodních katastrof a klimatických změn, s přílišným zahuštěním lidské populace, s obavami o potravní bezpečnost - nabízí plovoucí města skoro univerzální a přitom pořád správnou funkční odpověď.
Pojďte bydlet na vlnách
Vrásky na čele nám například dělá to, že kolem roku 2050 by počet obyvatel planety mohl přesáhnout 10 miliard. Číslo, které nebude při stávajících trendech snadné ani ubytovat, ani uživit. Vodní plocha moří a oceánů ale nabízí dalších 71 % z povrchu planety, kam by se lidí mnoho vejít násobně více. Potravní bezpečnost? Teoretický koncept akvaponií, akvakultur a hydroponií máme v malíčku. Jeho jediným neduhem je, že je spotřebitel od zdroje pořád dost vzdálený. Ale z produkce řas by se hravě uživila celá plovoucí města.
V současnosti se řeší, že záplavami a povodněmi, případně stoupající hladinou oceánů, může být v následujících letech ohroženo na 410 milionů lidí po celém světě. Řešíme to výstavbou vlnolamů, hrází, stěn a zpevňováním břehů. Nebo přesídlováním. Je to enormně nákladné a ve svých důsledcích neefektivní. Odpoutat se od tíže souše, osídlit moře, by bylo mnohem efektivnější. Plovoucí města se nemusí bát stoupající hladiny, protože se nesou na ní. Horko ani klimatické změny by tu také problém nepředstavovaly. A dál?
Už umíme odsolovat mořskou vodu a dělat z ní pitnou, umíme vyrábět energii z obnovitelných zdrojů, zvládáme vyrábět dostatečně lehké a přitom odolné materiály, které by byly stabilnější a udržitelnější než aztécké chinampas. Umíme alespoň teoreticky recyklovat použité materiály, a těžit suroviny ze dna oceánů. Máme znalosti, techniku, materiály, možnosti. Jsme mnohem dál, než byli naši předkové. Ale přitom se do stavby vodních měst, plovoucích metropolí, nepouštíme. Proč? Těžko říct.
Velké a nenaplněné sny
Plány na stavbu plovoucích měst, ať už dočista na volném moři anebo jen „ukotvené“ v zálivech, zažívaly svou velkou renesanci v 50. a 60. letech, v éře bezbřehého technooptimismu. Japonští designéři-metabolisté tehdy plánovali zasídlit tokijský záliv. Snílek Buckminster Fuller si maloval své Triton City a další vyznavači futurismu se zhlédli například v plánech obřích osídlených mezikontinentálních mostů. Hovořilo se o tzv. seasteading městech, tedy metropolích na pontonech, ukotvených kdesi uprostřed Atlantiku a vytvářejících pospolu nový kontinent. Novou a bájnou Atlantidu.
Téma plovoucích měst bylo tehdy tak živé, že kvůli němu nejednou zasedal OSN. A na mezinárodní úrovni vznikaly nejrůznější komise a výbory, které se k tomu vyjadřovaly a hodnotily jednotlivé projekty. Které ale zůstaly jen na papíře. Některé byly vyloženě utopické a zcestné, jiné neměly dostatečnou podporu a financování. Ta podpora – politická – a financování, se mimochodem ukázaly být jako větší problém.
Prostor mezinárodních vod je totiž spoutaný regulacemi a úmluvami, a nikdo ze světových vůdců moc nestojí o to, aby se uprostřed ničího a přitom společného majetku objevil nějaký nový nezávislý hráč. A s penězi je to podobné: převážná většina těch lidí, kteří jsou ohrožení stoupající hladinou oceánů, nepatří ke zrovna movitým. Jednotlivé vysněné projekty za desítky miliard je míjí, pro nikoho nepředstavují lákavou investici.
Plovoucí města musíte stavět sami
V době, kdy technické možnosti nepředstavují bariéru, nás tak od plovoucích měst odrazuje politické mezinárodní hašteření a finance. Tedy vlastně ty nejpřízemnější možné starosti.
Možná ale postačí jen pár dekád počkat – až se případné přelidnění nebo potravní bezpečnost opravdu stanou bolavějším problémem. A pak už nám třeba nebude líto prostředky na stavbu plovoucích měst vynakládat. Zatím to ale vypadá, že jsme onu techno-optimistickou vlnu, kdy se něco takového dalo postavit a vyzkoušet v praxi, minuli. Před sedmdesáti lety by nám stačilo opravdu jen pár takových plovoucích měst, abychom viděli, jak se to s nimi má.
Dnes, kdybychom například chtěli vystavět Oceanix (další populární plovoucí koncept) pro všechny lidi ohrožené stoupajícím mořem, potřebovali bychom jich už 9000. A to se jen tak nestane.
Nejlepší předpovědí pro plovoucí města budoucnosti tedy je, aby je ti, kdo v nich opravdu chtějí žít, začali stavět stejně, jako ve 12. století Aztékové. A tím světu dokázali, že tenhle střípek minulosti má pořád ještě svou hodnotu.
Zdroj: Smithsonianmag.com, Greenbiz.com, TheConversation.com, ArchDaily.com, WeForum.org, Gramlich.net
