Úsloví: „Kdo maže, ten jede. A kdo lepí, ten vyhrává“ mělo svou platnost jistou ve spoustě sfér lidských aktivit. V poslední dekádě ale začíná platit i ve stavebnictví. Moderní pojiva na bázi pěny nebo lepidla totiž lépe vyhovují moderním zdicím materiálům.
Stavět dům bez malty? Není to zase tak dlouho, co by podobný nápad přišel všem zedníkům bez rozdílu vzdělání nebo vyznání naprosto bláhový a nesmyslný. Protože malta, tahle kašovitá směs písku, vody, vápna (a někdy cementu), byla prostě nepřekonatelným stavebním pojivem po celá staletí.
Bez malty to nešlo, a kdo by to zkoušel jinak, byl by označen přinejmenším za hazardujícího neumětela. A vidíte? Trend se velmi rychle obrátil, a na klasickou maltu už při běžné stavbě moderního rodinného domu skoro nenarazíte. Tempo téhle zásadní změny, příklon k nové technologii a opuštění té zažité staré přitom jasně naznačuje, že nová stavební pojiva – pěny a lepidla - jdou opravdu dál, a nabízí toho pro praktické účely stavby mnohem víc.
Jak se z favorita stala minulost
Ale všechno postupně. Cihly se možná na maltu kladly od časů středověku, jenže tehdy se o efektu tepelných mostů moc nevědělo. A právě riziko úniků tepla se ukázalo být jedním ze zlomových faktorů, které odsunuly klasické zdicí materiály (pálené cihly) na vedlejší kolej. Malta jako pojivo byla sice fajn, ale byla poměrně pracná a technicky náročná (pomalá) na výrobu, a žádala si vyšších dovedností zedníka. Což se ne vždycky sešlo. Její hlavní kvalita spočívala v tom, že šikovně dorovnávala parametrické nedostatky v provedení zdicího materiálu, pálených cihel. Jak to?
S opakovanou mantrou - 290 × 140 × 65 mm, hmotností kusu 4,7 kilogramů a objemovou hmotností 1900 kg/m? - definující rozměry pálené cihly, jste svého času sice mohli udělat maturitu na stavebce, ale bohužel už ne postavit dům. Údaje totiž byly totiž slušně řečeno orientační, a ne každé dvě náhodně vybrané cihly z jedné várky byly stejné. Míry byly spíš návodné, a skutečné rozměry kolem nich volně oscilovaly v milimetrových odchylkách. A dá se odvodit, že 4 milimetry rozdílu výšky dvou cihel v jednom šáru vám na jednom patře (deseti řadách cihel) udělají 4-5 centimetrů odchylky.
Starou maltu vyřadily nové cihly
Malta dokázala ledacos z toho zamáznout, dalo se s ní přiložit, dorovnat i do ní zaklepnout. Vyrovnávala nepravidelnosti a rozdíly. Proto také zedník nedal bublinkovou vodováhu a gumové kladívko z ruky. Pochopitelně, že tahle vtělená technologická nepřesnost deptala výrobce stavebních materiálů, kteří chtěli prorazit se skutečně normovanou precizností. A tak se zrodily cihly broušené. Vyráběné a vypalované řekněme o chlup větší, a poté zabroušené frézou na opravdu přesný profil (s tolerovanou odchylkou místo 2 milimetrů teď 0,2 milimetrů). Což už je dokonalost nerozpoznatelná lidským okem.
Jenže taková preciznost zdicího materiálu už nemohla funkčně korespondovat s maltou, nanášenou střízlivě v centimetrové vrstvě. Doba šla dál. Malta byla odsunuta na vedlejší kolej. Ze zásadního spojovacího materiálu se chvilku ještě udržela v kategorii pojiva pro silně namáhaný stavební materiál (typicky vápenno-cementová malta pro vyzdívání) a jako omítkový materiál (vápenná malta), ale ani v těchto dimenzích se už nedokázala udržet. A dnes už je tedy spíše minulostí, kterou nahradili modernější a funkčnější pojiva. Jaká?
Tenkovrstvá pojiva teď hrají prim
Například stavební lepidla. Asi nemá cenu řešit jejich detailní charakteristiku (suché, polymerové, vícesložkové), protože prakticky každý větší výrobce zdicích materiálů „má to své“, designované na svůj konkrétní produkt. Hodí se přitom přidržet se lepidla výrobce značky A spolu se stavebním materiálem značky A.
Zbytečné experimenty totiž přijdou draze. Lepidla jsou totiž laboratorně testována a normována právě na konkrétní zdicí materiál, jeho poréznost a nasákavost, přenášení vlhkosti u pojiva do zdiva. Jinde fungovat nemusí, to co spolehlivě udrží pórobeton, určitě nebude sedět u tvarovek. Mají odlišné vlastnosti, i složení a jejich adhezivní efekt je založen na jiném chemicko-fyzikálním principu.
Pro porovnání s klasickou maltou – tam se pojivová vrstva pohybovala někde mezi 1-2 centimetry, u lepidel jsme 1-2 milimetrech. Což je v kontextu tepelných mostů a případných ztrát opravdu pořádný rozdíl. A montážní stavební pěny? Ty vytváří ještě tenčí povrchový film, a jsou tedy (teoreticky) lepší, než stavební lepidla ke zdění. Nevychází to přitom z nějaké libůstky výrobců stavebních materiálů, snažících se zahltit trh svými produkty, ale je to spíše artefakt, vedlejší důsledek toho, že dnes jsou k dispozici natolik precizní zdicí materiály.
Momentálně nemá moc cenu řešit, jestli je – v sortimentu daného výrobce – lepší sáhnout po stavební pěně nebo lepidle (kvalitativně jsou téměř zaměnitelné), a jde spíš o záměr dané stavby. Minimalizovat spáry k neznatelnosti se budeme například snažit tam, kde se chceme dobrat pasivního standardu a uzavřené vnější obálky. Výrazně odlišné nejsou ani provozní podmínky aplikace. Trefit hustotu lepidla (ke kterému jen přidáváte vodu) je o poznání snazší, než udělat dobrou maltu.
A u pěny aplikované z tuby už snad nejde pokazit vůbec nic. Tedy, skoro nic. Pochopitelně, že už si nenatáhnete (jako u malty) pojivo na celou jednu stěnu, ale postupujete spíše po kratších páscích (1-2 metry). Pokud vám ale nad hlavou nepeče slunce, nemusíte se většinou bát, že by vám „zatuhlo“ před očima.
Co se vyplatí si pohlídat?
U nákupního seznamu je třeba propočítat si potřebný počet balení. Musíte vědět, kolik mililitrů obsahu tuby vám vystačí na jak velké množství zdiva. Výrobci obvykle udávají dva parametry, a množství metrů čtverečních zdiva (k čemuž připojují údaj o tloušťce onoho zdiva). Takže hned víte, jak si stojíte. Donedávna podstatný byl i údaj o použitelnosti, kterou limituje teplota. U lepidel s extrémně silnou lepivostí vás totiž může pražící slunce trochu prohnat, a nízkých teplot překvapit snížený nástup adhezivního efektu. Obecně už dnes ale většina pojivových materiálů funguje v rozmezí – 10°C /+30°C.
Konkrétní výrobci ještě pro jistotu doplňují, jak moc musíte pospíchat s nanášením cihel (od 3-5 minut), aby na vás nečekalo nějaké nemilé překvapení. A znovu: pracujete tu s extrémně precizním zdivem i precizním tenkovrstvým pojivem, takže si musíte pohlídat, aby vše opravdu přesně lícovalo. S cihlami/tvárnicemi už pak nesmíte dodatečně manipulovat a doklepávat je. Musíte mít také k dispozici aplikační pistoli (pákovou) anebo pro nanášení „suchého tenkovrstvého pojiva“ pak aplikační válec.
Moderní přístup je tedy mnohem více stavebnice, než stavba, a tuby či aplikační pistole teď nahrazují zednické lžíce. Chyba to ale není, takhle vypadá budoucnost.
Starým cihlám už odzvonilo
Schovávat si staré cihly „z bouračky“ se už dnes nedá ani nazvat šetřílkovstvím, protože při normální stavbě už nemají tyto opotřebované a nebroušené cihly užitek. Smysl pořád ještě mají jako zdivo venkovní – dekorativní, ale protože jejich pohledové provedení není zrovna lichotivé, je jejich praktické využití minimální.
