Elektrozařízení jsou běžnou součástí našich životů stejně jako voda, vzduch, potraviny a potřeba tepla. Ve svých domovech, na pracovištích i ve veřejném prostoru na ně narážíme doslova všude. Každé elektrozařízení však doslouží a pak se s ním mohou stát dvě věci. Za prvé se může stát rizikem pro životní prostředí i lidské zdraví anebo za druhé zamíří s naší pomocí na místo zpětného odběru, kde je odpad tříděn a posílán k recyklaci.
Běžná elektrozařízení mohou obsahovat nebezpečné látky
Běžná elektrozařízení mohou obsahovat řadu nebezpečných látek (např. rtuť, arzen, kadmium, olovo, chrom, kobalt, ftaláty, bromované zpomalovače hoření, luminofory v obrazovkách a zářivkách, displeje na bázi tekutých krystalů, případně látky poškozující ozonovou vrstvu apod.), proto musí poté, co doslouží, zamířit na místa zpětného odběru, což je první krok k jejich recyklaci. Pokud tak učiníte, získáme z těchto zařízení cenné druhotné suroviny a navíc je zamezeno riziku úniku nebezpečných látek do životního prostředí. Zpětný odběr vysloužilých elektrozařízení je přitom vždy zcela zdarma. Opravdu proto není důvod vytvářet černé skládky, skladovat starou techniku někde v koutě zahrady, ve stodolách a podobně.
Jediná povinnost spotřebitelů elektrozařízení
Jako spotřebitelé máme při pořízení jakéhokoli elektrozařízení do budoucna vlastně jedinou povinnost, až tato zařízení doslouží, správně je vytřídit, jelikož nepatří do směsného odpadu, a odnést či odvézt na sběrné místo. Obvykle to jsou sběrné dvory obecních a městských úřadů, kde putuje konkrétní dosloužilý elektrospotřebič do správné sběrné nádoby. Nic nás to nestojí, tedy téměř nic, jen trochu času a případně i trochu paliva do automobilu.
Sběrná místa, konsolidační místa, zpracovatelé a recyklované suroviny
Kromě sběrných dvorů fungují jako sběrná místa také obchody s elektrospotřebiči, obchodní centra, ale někdy i městské úřady a některé firmy, které se na tento odpad a jeho následnou recyklaci specializují. Hovoříme o tzv. sběrných místech. Oproti tomu takzvaných konsolidačních míst je v ČR celkem 12, rovnoměrně pokrývají území země. Na konsolidačních místech jsou shromažďovány sběrné nádoby z okolních sběrných míst, načež odsud elektroodpad putuje ve větším objemu přímo ke zpracovatelům, kde dochází k recyklaci tohoto odpadu. U elektrozařízení je z velké části nezbytná ruční demontáž zařízení, pouze světelné zdroje jsou recyklovány na zpracovatelských linkách. Obecně pak platí, že lze recyklací využít až 90 % materiálů, ze kterých se elektroodpad skládá, jako druhotné suroviny. Hovoříme též o recyklovaných surovinách.
Po recyklaci najdou další využití především železné, neželezné i vzácné kovy, sklo i plasty. Recyklované suroviny jsou dále využívány při další výrobě, případně jako technický materiál.
A znova opakujeme, že je zpětný odběr elektrozařízení ze zákona pro všechny občany a instituce v ČR ZDARMA a sběrná síť má být pro všechny dobře dostupná! A to také je.
Odpadní elektrozařízení a legislativa
Nakládání s odpadními elektrozařízeními je v EU řešeno směrnicí 2012/19/EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních. V České republice pak tuto problematiku upravuje zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, který stanoví především pravidla pro uvádění elektrozařízení na trh, ale právě i pravidla pro zpětný odběr elektrozařízení, zpracovávání a opětovné používání, stejně jako pravidla pro financování nakládání s elektrozařízeními. Zákon také řeší povinnosti výrobců, posledních prodejců a distributorů. Zároveň ukládá určité povinnosti zpracovatelům odpadních elektrozařízení. Podrobnosti ke zpětnému odběru elektrozařízení jsou stanoveny vyhláškou č. 16/2022 Sb., o podrobnostech nakládání s některými výrobky s ukončenou životností.
V této souvislosti je pak aktuální i agenda omezování nebezpečných látek (RoHS) v elektrozařízeních uváděných na trh, která je v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu. Tuto problematiku upravuje směrnice 2011/65/EU o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních (označovanou jako RoHS 2), která byla implementována nařízením vlády č. 481/2012 Sb., o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních. V případě vysloužilých elektrozařízení přitom hovoříme o odpadních elektrických a elektronických zařízení (OEEZ).
Paradox: obtížné získávání vyřazených elektrospotřebičů od obyvatel
Jelikož je celá problematika detailně řešena legislativou a pro občany je ukládání elektroodpadu na sběrných místech zcela zdarma, je s podivem, že dosud největší problém představuje získávání vyřazených elektrospotřebičů od obyvatel. Na jednu stranu lze sice uznat fakt, že elektroodpad nepatří mezi homogenní materiály, které je možné snadno třídit v rámci jednotného způsobu sběru (kontejnery na plasty, sklo a papír nelze minout, jsou všudypřítomné), ovšem roztřídění elektroodpadu a jeho následné uložení není zase až tak složité. Rozlišujeme tzv. drobná elektrozařízení (např. fén, tablet, varná konvice, notebook, počítač, malý monitor, ale třeba i staré elektroměry a pojistky), křehká elektrozařízení (např. úsporné žárovky a zářivky, LED žárovky, ale i žárovky obyčejné a halogenové) a objemově i hmotnostně rozměrná elektrozařízení (od televizorů až po ledničky, mrazáky, sušičky, pračky a myčky nádobí). Existují však i další samostatné kategorie, například baterie, které se také ukládají zvlášť. Přitom dokonce i na elektrozařízení bývají občas instalovány pouliční kontejnery, kam můžeme vhodit vše s výjimkou křehkých elektrozařízení a baterií. Obce a firmy mají navíc v rukou i další možné motivační nástroje, třeba reklamní a osvětové, finanční a soutěžní. Normálně uvažující a s životním prostředím soucítící člověk si však místo odběru vždy velmi jednoduše najde.
Zdroj: mzp.cz, ekolamp.cz, zakonyprolidi.cz, europa.eu
