Speciálně designované umyvadélko, miska či mísa, určená k omývání tělesných otvorů po defekaci. Bidet. Pro někoho vítaná změna a standard správné hygieny, pro jiné důvod, proč s výkonem potřeby raději ještě chvilku počkat.
Francie po staletí patřila k zemím, které hýbaly světovou módou, gastronomií, kosmetikou. A byli i průkopníci v oblasti osobní hygieny. Někdy z kraje 18. století tu vůbec poprvé vešly do módy první nádobky, určené k omývání intimních partií vodou, po použití toalety. Většinou měly podobu lavórku usazeného do atypicky vyvedené úzké vyvýšené židle, na níž se usedalo obkročmo. Ne úplně jako do sedla koně, spíš jako na malého poníka. A právě slůvko bidet, označující cválavou jízdu na poníku, dalo bidetům jejich současné jméno.
Jak se bidety rozšířili z Francie do světa?
Víte sami, že i podivné společenské a módní trendy snadno dostanou zelenou, když je reprezentují slavné celebrity. A francouzská aristokracie byla ve své době mezi celebritami skutečně na samém vrcholu. Ostatně, nadužívání parfémů, aplikace pudru nebo nošení komických paruk (zakrývajících tělesný pach, syfilitické boláky a vši) se odtud do světa dostaly též.
Bidety pak měly ve Francii cestičku ušlapanou ze dvou dalších důvodů. Francouzi kvůli rivalitě s Brity nikdy úplně nepřišli na chuť vynálezu Johna Haringtona. Objevitele splachovací toalety. A ve Francii se také v 17. a 18. století o dost méně tiskly a četly noviny, které sloužily po přečtení jako ten veřejně nejdostupnější toaletní papír. Bidety tak prostě vyplnily prostor svým osobitým způsobem, a staly se nepostradatelným doplňkem každé ložnice.
Čtete správně, ložnice. Protože tam se veškerá zábava spojená s defekací do nočníků a následná očista odehrávala. Když pak revoluční splachovací novinky konečně dorazily i do Francie, počítali už dopředu místní architekti s tím, že jejich oáza klidu a pokoje – místnost pro vyprazdňování – musí obsahovat jak novou toaletu (klozet), tak i velmi konvenční tradiční bidet. Francouzské koupelny byly přímo designovány na daný širší prostor.
Zrovna v Británii byla situace odlišná, protože jejich malé záchodové místnůstky v domech nebyly s to zařízení navíc pojmout. Splachovací záchody a bidety se pak směle dál - v rámci kulturní výměny – šířily do světa, v rámci sfér koloniálního vlivu.
Nejen kolonie, ale i voda a víra
Země, kde měla spády britská koruna a její impérium, šly většinou zažitou cestou samostatných splachovacích záchodů. A tam, kde se projevovaly mezinárodní zájmy francouzské koruny, fungovaly i bidety. Roli v přerozdělení světa na bidetová a ne-bidetová teritoria hrály ještě dva podstatné faktory.
Realitní dostupnost vody potřebné pro splachování a kapacitní provedení kanalizačního systému. V Africe, kde je o vodu spíš nouze, se snesitelnějším řešením toaletní praxe jevil být bidet. A tam, kde nacházela prostor důmyslná instalatérská řešení, navázaná na systém kanalizace, fandili lidé prostým splachovacím toaletám.
Podstatnou úlohu v akceptaci bidetů sehrálo i náboženství. Vážně. Očistu vodou jako součást tradiční biblické etikety přijímali katoličtí křesťané (stejně jako protestanti a věřící ortodoxních pravoslavných směrů) jako to nejlepší možné. A bidet jim v tom šel naproti. Takhle se bidety uchytily například v Řecku.
A když vešel ve známost objev pana Kellogga (proslavil se sice spíš vynálezem kukuřičných lupínků k snídani, ale sestrojil také první tzv. anální sprchou), rozšířily se bidety s ostřikovačem i do arabských a západoafrických zemí. Kde tedy dnes lidé fandí bidetům a kde nikoliv?
Země bidetům zaslíbené
Bidet je považován za zdravý standard vybavení domácnosti v Itálii, Španělsku, Francii, Řecku. V Portugalsku je ze stavebního zákona povinným doplňkem každé toalety. V tureckých městech se stal velmi žádaným bytovým vybavením, protože doplňuje jejich tradiční suchý záchod.
Bezkonkurenčně nejrozšířenější jsou dnes bidety v Japonsku. A patří k běžnému vybavení v jihoamerických státech, Argentině a Venezuele. Proč právě tam? Kanalizační systémy jejich metropolí navrhovali vesměs francouzští architekti. Nejsou schopné pojmout toaletní papír, ucpávaly by se. Proto se tu lidé po použití jen ostřikují.
Nicméně v Česku se bidety zrovna neuchytily: od nočníků a suchých záchodů na dvorku jsme přešli s kvalitní kanalizací rovnou ke splachovacím toaletám, a o papír ani vodu nouzi zatím nemáme. Američané se sice v době vzniku svého státu inspirovali od Francouzů v mnohém, ale díky koloniální nadvládě Británie zůstali velmocí splachovacích toalet bez bidetů.
V Číně, zemi, kde nezávisle na okolním světě vynalezli toaletní papír už někdy v 6. století, se přidržují záchodů buď suchých anebo splachovacích, bez bidetů. Přijdou jim, že zbytečně zabírají místo. Což je asi ten nejčastější argument těch, kteří o bidety na toaletě nestojí. I když jsou dnes běžně k dostání i kompaktní modely klozetů s bidetem a sprchou (a to včetně masážního programu, vyhřívaného prkénka a podsvícení).
Asi nemá cenu nimrat se v tom, proč je „naše řešení lepší než jejich“, protože se obě konkurenční toaletní verze se v konkrétních zemích dobře etablovaly a běžným uživatelům dávají praktický smysl. Taková debata navíc bledne před tím, že v současnosti sice sami možná považujeme splachovací klozet/toaletu a bidet k vykonávání potřeby za běžný standard, ale 4,5 miliardy lidí na světě nic takového nepoužívá. Zůstávají v lepším případě u suchých záchodů, nebo u systému nejbližšího keře. Takže se můžeme soustředit jen na srovnání ryzích výhod a nevýhod.
Úspory, hygiena, zdraví lidí i zdraví planety
Klozet i bidet pozbývají praktického smyslu, když neteče voda. Ale když teče? Na prosté opláchnutí po defekaci spotřebujete bidetem v průměru méně vody, než na spláchnutí toalety. Úsporné toalety s šetřícím programem skóre trochu srovnávají, ale ne moc. Pořád je nutno ke klozetům připočíst ještě výrobu toaletního papíru. Což je ekologicky ne zrovna šetrná práce papíren, a taky spousta pokácených stromů. Klozety tak vypadají méně ekologičtěji. Jenže pozor: sama výroba bidetu také není zadarmo, a vytvořit tenhle kousek bílé keramiky je spojen s nemalým výdejem energie, spotřebou materiálu.
Ve výsledku je tak každá domácnost vybavená obojím – bidetem i klozetem současně – tou nejméně „eko“ variantou. Zvlášť, když oba nástroje umí spotřebovávat vodu. A nejlépe si naopak stojí domácnosti vybavené kombinovaným zařízením, klozetem s oplachem, kde se po použití obejdete bez papíru.
Jak praktické a úsporné to je se přesvědčili loni Američané, když jim v důsledku výpadku dodávek začal hromadně docházet toaletní papír. Kdybychom dnes začali v Česku hromadně přecházet na kombinaci klozet + bidet, nepomůžeme si. Protože náš kanalizační systém není na dvojnásobný příjem odpadové vody z toalet připravený, a celonárodní úprava kanalizační sítě by nás lacino nepřišla.
A naše zdraví? Že si máme po použití toalety umýt ruce se tak nějak obecně ví, učíme se to ještě před první cestou do školky. Pohříchu, ne každý to ale dělá. A pro šíření nemocí je z hygienického hlediska ruka nemytá, která něco osobně otírala papírem, než nemytá ruka mačkající čudlík bidetu.
Je tedy bidet vítěz věčného sporu? Nikoliv. Ono ostříkávání vlažnou či teplou vodou a sušení horkým vzduchem, které bidety nabízí, totiž intenzivně dráždí lidskou pokožku v intimních partiích. A tím vás v podstatě pravidelné používání bidetu přiblíží plně rozvinutým hemoroidům a urogenitálním infekcím. Zvlášť, když k tomu máte i nějaké jiné dispozice, vycházející z vašeho stravování nebo sedavého zaměstnání.
Zkrátka a dobře, souboj mezi bidety a klozety je zatím bez vítěze.
Zdroj: HowStuffWorks.com
