Ať již dovede velikonoční výzdoba a tradice včetně těch modernějších vykreslit kdekomu jarní úsměvy na tvářích, především jde o nejdůležitější křesťanský svátek. „O tom žádná...“ A důležité jsou rovnou 4 dny: Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a neděle vzkříšení. Věřící si o Velikonocích připomínají umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Na Zelený čtvrtek slaví v dopoledních hodinách v každé diecézi biskup s kněžími z celé diecéze mši svatou. Při ní se žehnají oleje, které budou po celý rok (tedy až do dalších velikonoc) používány při udílení svátostí. Kněží zde také obnovují své kněžské sliby. Večer se pak slaví mše svatá na památku Večeře Páně, při které Ježíš ustanovil eucharistii. Na památku Ježíšova gesta, kdy Ježíš při večeři umyl nohy apoštolům, kněz nebo biskup umývají nohy některým věřícím. Během mše pak přestávají zvonit zvony (lidově se říká, že „zvony odlétají do Říma“) a hrát varhany. A to až do sobotní večerní bohoslužby. Při bohoslužbách se až do soboty místo zvonků používají takzvané klapače. Na vsích se pak často konalo hrkání na připomínku Kristových pašijí.
Na Velký pátek, který je státním svátkem, si věřící připomínají Kristovu oběť na kříži, zároveň jde o den pokání a postu, proto věřící nejedí maso a mohou se do sytosti najíst jen jednou za den. Na Velký pátek se neslaví mše, ale bohoslužba na památku Umučení Páně. Její ideální čas je okolo 15. hodiny, kdy Ježíš zemřel. Čas bohoslužby se však může z různých důvodů lišit. Na začátku bohoslužby se kněz v tichosti ukloní a lehne si na zem tváří k zemi, což je gesto pokory člověka „pocházejícího ze země“ i znak zármutku a bolesti z Kristova umučení. Během bohoslužby se čtou nebo zpívají pašije a kněží se modlí za celý svět, jelikož Kristus zemřel „za všechny“. Věřící též uctívají kříž. Na Velký pátek je zvykem modlit se křížovou cestu.
O Bílé sobotě se věřící modlí u Kristova hrobu, přemýšlejí o jeho umučení, smrti a sestoupení mezi mrtvé. Současně očekávají jeho vzkříšení. Tento den se neslaví mše svatá, až večer se koná mše svatá za zmrtvýchvstání Páně. Název Bílá sobota je pravděpodobně odvozen od bílých rouch věřících, kteří jsou v tento den večer křtěni. Již ve Starém zákoně si přitom Židé každoročně připomínali noc, při které byli osvobozeni z egyptského otroctví. Křesťané však oslavují noc, při níž Ježíš Kristus vstal z mrtvých a osvobodil lidi z hříchu. A právě od této noci plyne název Velikonoce neboli Velká noc. Mše začíná po západu slunce a v blízkosti kostela bývá připraven oheň symbolizující světlo Kristova vzkříšení. Věřící se odebírají se svíčkami do tmavého kostela, jdou za rozsvícenou velikonoční svící (paškálem). V kostele se zpívá slavnostní chvalozpěv, který oslavuje Kristovo vzkříšení. Následují čtení z Bible, ve kterých se připomíná, co všechno Bůh pro lidi udělal. Během mše bývají křtěni dospělí lidé.
Neděle je pak dnem zmrtvýchvstání Krista a jde o největší svátek křesťanského roku. Mše má ten den slavnostní ráz a žehnají se při ní také pokrmy (často velikonoční beránek, maso a vejce). Toliko opravdu jen stručně o Velikonocích ze stránek cirkev.cz.
Nezapomněli jsme na něco? Ano, totiž na Popeleční středu, která však v letošním roce vyšla již na 17. února. Její název je odvozen od „popelce“, který je v tento den křesťanům udělován. Popelec je vlastně znamení kříže na čele vytvořené z popela, který je získáván spalováním kočiček, jež byly posvěceny na Květnou neděli předešlého roku. Při této symbolické "výtvarné" tvorbě kněz pronáší formuli: „Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš“ (Gn 3,19) a nebo „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Je tak připomínána pomíjivost člověka a vyjádřeno odhodlání žít bez hříchu. Popeleční středou přitom začíná čtyřiceti denní půst, který trvá až do Velikonoc. A sama Popeleční středa je jedním ze dvou dnů nejpřísnějšího půstu v roce (tím druhým je Velký pátek, kterým naopak postní období končí a začínají Velikonoce). Přísný půst znamená, že se ten den věřící nasytí pouze jedním hlavním jídlem a vyhnou se masu. Půst ale neplatí pro děti, staré lidi a nemocné. Navíc je kladen důraz na duchovnější stránky života, mezi které patří „vzdát se nějakého zlozvyku, nepomlouvat, nekritizovat, být pokornými a skromnými, vystříhat se jakýchkoli závislostí apod. (Němci dokonce nabádají k omezování jízdy automobilem)“.
Dále musíme zmínit také Květnou neděli, tedy ten den, kdy Kristus vjíždí do bran Jeruzaléma a je vítán davy jako prorok, mesiáš. Co bude následovat, ještě lidé netuší, děsivý paradox triumfu lásky nad hříchem a smrtí, život věčný, království nebeské. Ježíš bude vydán a umučen. O květné neděli se to však ještě nestane, oběť na Golgotě a zmrtvýchvstání teprve přijdou. Bůh bude ten, kdo bude mučen a dokonce ve jménu Boha. Tuší jen Ježíš.
Květná neděle je v liturgii šestou a zároveň poslední nedělí postní. Skutečně připomíná slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, přičemž se při bohoslužbách předčítá zpráva o umučení Ježíše Krista (tzv. pašije, čili utrpení z latinského Passio). Název svátku je odvozen od květů, kterými bývají kostely vyzdobeny, a které mají připomínat palmové větve, jimiž lid vítal Ježíše, mocného proroka a Boha na zemi. U nás se pro tyto účely používají kočičky (snítky vrby s částečně rozvitými pupeny). I začátek bohoslužeb je o Květné neděli nesen v duchu slavného vjezdu Ježíše do Jeruzaléma. Průvod s ratolestmi je přitom možné uskutečnit z jakéhokoli místa mimo kostel, kdy se věřící za zpěvu ubírají do kostela. Liturgická barva květné neděle je červená.
Lidové tradice a symbolika
Úlitbu Bohu jsme učinili, největšímu křesťanskému svátku v roce se poklonili a nyní k lidovým tradicím a symbolice. Velmi zajímavá jsou slova reformátora Jana Husa, která najdeme ve sborníku Český lid z roku 1895 (Čeněk Zíbrt). „A proto ženy druhý den po Velikonocích mrskají své manžely; třetí den naopak manželé manželky, a sice ráno v posteli pruty nebo rukama nebo pěstí. To se děje na znamení toho, že se mají navzájem napomínat, aby jeden od druhého v té době nevyžadoval ani plnění náležité manželské povinnosti. A tak ti, kteří mrskají druhé, říkají: Pomni hody!, čímž míní: A tak vy, ženy, mrskejte ráno pořádně své muže prutem, jestliže od vás vyžadují manželskou povinnost v těchto posvátných dnech.“
Na Velikonoce se váže mnoho zvyků a obyčejů, z nichž se mnohé dodržují dodnes. Většina z nich pak má nějaký symbolický význam, který plyne z kulturních i náboženských tradic, pověr a pranostik. Především na vsích a v menších městech jsou Velikonoce dosud významnou kulturní a společenskou událostí. A dlužno dodat, že i společenskou zábavou.
Začněme pomlázkou a vajíčky. Pomlázka a barvená nebo zdobená vajíčka jsou totiž nejvýraznějšími symboly Velikonoc. Pomlázka by měla být vlastnoručně pletená z vrbových proutků a ozdobená stuhami, přičemž dle pranostik mladé proutky vrby přináší zdraví a mládí každé dívce nebo ženě, která s nimi dostane našleháno. Počet stuh pak označuje, kolik dívek a žen pomlázka při koledě o velikonočním pondělí takzvaně „pomladila“. Vlastnoručně pletené pomlázky již však dnes nahrazují pomlázky kupované, někteří muži dokonce používají vařečku a nebo pouze svazek vrbových proutků. V lepším případě tyto proutky ozdobí stuhami.
Vajíčka jsou přitom odměnou pro muže a chlapce za vyšlehání. Ti dostávají vajíčka barvená, malovaná a vůbec různě zdobená, přičemž konkrétní vzhled vajíček často plyne z regionálních a místních zvyklostí. I barvy mívají regionální a místní význam.
Dalším velikonočním zvykem jsou koledy, koledování o velikonočním pondělí. Na koledu chodí zásadně jen chlapci a muži a koledovat by se správně mělo jen od půlnoci do půlnoci (v některých krajích je to jen do pondělního poledne). Koledovat domů se přitom chodí pouze k příbuzným a dobrým známým, ovšem venku je možné pomlázkou vyšlehat každou dívku nebo ženu, kterou koledníci potkají. Tradiční odměnou za koledu jsou vajíčka, dnes je však již doplňují i různé sladkosti, sklenička alkoholu apod.
K pomlázce patří stejně jako vajíčka různé říkanky a básničky. Určitě znáte „Hody, hody, doprovody…“, existuje jich však mnohem více. A kdo koleduje s nějakou méně známou říkankou, měl by mít v košíku mnohem víc vajíček. Originalita se prostě cení, nebo by alespoň měla.
Dalším zvykem je polévání vodou, kdy se v některých krajích muži a ženy společně s vyšleháním ještě polévají studenou vodou. Správnější význam tohoto zvyku však je, že dívky a ženy v úterý ráno po velikonočním pondělí polévají chlapce a muže. Místo vody se někde používá i hodně levný a „smrdutý“ (pachově výrazný) parfém. Vodou se přitom polévají i hospodářská zvířata, jelikož je prý polití omlazuje a dává jim po zimě sílu.
I řehtačky a klapačky mají svůj velký význam (klapačky se dokonce používají i v kostelích viz výše). Tato jednoduchá mechanická zařízení totiž nahrazují zvony a zvonky, které naposledy zní při mši na Zelený čtvrtek, odlétají do Říma a poté se znova ozvou zase až na Bílou sobotu. Řehtačky i klapačky jsou různé, mnohde nesou i symboliku vyhánění Jidáše. Na Zelený čtvrtek vyběhnou chlapci s řehtačkami a klapačkami po mši z kostela a volají „Jidáše honíme, klekání zvoníme, přitom se modlíme…“
I velikonoční beránek a zajíček mají nezastupitelnou roli. Velikonoční beránek je tradiční pečivo, které má kořeny již v dávných pohanských dobách. U křesťanů a Židů však beránek nese význam člena Božího stáda, o které se stará pastýř. A jím je židovský Bůh. Ve starověku a středověku pak byl beran obřadním jídlem. Jeho maso však bylo velice drahé a proto jedli obyčejní lidé pečivo ve tvaru beránka. A právě tento zvyk přečkal až do dnešních dnů.
Ještě se ale k beránkovi vraťme, jelikož je to s ním o dost složitější. Křesťanskou souvislost s beránkem představuje muž, ovečka to proto být nemůže. Vychází se ze zvolání Jana Křtitele, když spatřil Krista: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Ježíš tedy jako nevinný, čistý a poslušný (mimochodem i symbolika vlastností jehňat) se obětoval na kříži a zachránil tak pokřtěné lidi od trestu za hříchy, které vzal na sebe. Vykoupení z hříchů ale považují za důležité nejen křesťané, nýbrž i židé a muslimové. Rané křesťanství navíc zobrazovalo boha v oděvu pastýře, který nese na pokrčené ruce jehně.
Zajíček pak pochází jako symbolika z Německa a existuje rovnou několik vysvětlení vzniku této tradice. Zajíc se prý často pohyboval okolo lidských obydlí a hledal zde potravu, jiné vysvětlení říká, že se o Velikonocích pekl chléb ve tvaru zajíce a doprostřed tohoto chleba se ukládalo vařené vajíčko. Ovšem podle Bible je zajíc mezi „stvořeními maličkými na zemi a moudřejšími nad mudrce“, symbolizuje tedy skromnost a pokoru. V křesťanské církevní symbolice pak zajíc bývá u nohou Panny Marie jakožto znamení vítězství čistoty nad tělesným pokušením. Jde o spojení s příslovečnou zaječí plodností.
Mazanec symbolizuje slunce a Jidáše by měly mít tvar válečku, jelikož symbolizují provaz, na kterém se Jidáš podle křesťanského výkladu oběsil. Možná však šlo o to, že ženy (hospodyně) potřebovaly spotřebovat zbytky těsta. Tradiční těsto na Jidáše se však ale připravuje z bílé mouky a medu. Těsto na mazanec by se mělo zadělávat na Bílou neděli a mělo by být úplně stejné jako těsto na vánočku. Dříve však mazanec nebýval sladký a připravoval se ze strouhaného sýra a většího množství vajec. Cílem byla co nejžlutější barva těsta. Těmto mazancům se říkalo baba, babyka, šoldr, plecovník nebo svěceník. V sladké podobě si potom mazanec zachoval svůj původní kulatý tvar (sluníčko) a uprostřed znamení kříže.
Vysévání obilí symbolizuje začátek jara a tedy zahájení zemědělských prací. Dnes se však osení vysévá již před Velikonocemi a navíc i po celý rok jakožto pohledná dekorace.
Zajímavým zvykem je také svěcení kočiček, čili rozkvetlých větviček vrby. Světí se na Květnou neděli a po vysvěcení se tyto kočičky dávaly v domácnostech ke kříži a nebo k svatým obrázkům. Zapichovaly se také na okraje polí jako ochrana úrody, případně se umisťovaly do sklepa, kde chránily zásoby. Ovšem právě tento zvyk se dnes již příliš nedodržuje.
Zdroj použitých fotografií: Shutterstock
