V 70. letech se stavělo jinak než dnes. A platí to pro střední Evropu stejně jako pro Brazílii. Dvoupodlažní dům, který vznikl v roce 1971 v São Paulu nedaleko parku Ibirapuera, kritériím současnosti rozhodně neodpovídal. Kvůli nedostatečnému přístupu přirozeného světla byla uvnitř skoro tma. Současná majitelka ale toužila po světle.
Dům svými parametry (vzhledem k umístění a ceně) rozhodně nebyl „špatný“. Ulovit 160 metrů čtverečních užitné plochy za příznivou cenu působilo skoro zázračně. Ale šero už byl problém, stejně jako mříže na oknech v přízemí (S?o Paulo nemá zrovna pověst bezpečného města), nadbytečné dělení prostoru stěnami. Příliš mnoho zdí, zbytečné množství dveří, izolované místnosti, nedostatečné možnosti větrání, malé boční vstupy a vysoké ohraničující pilíře se tak staly překážkami v pohodě bydlení, s nimiž se už museli poprat architekti.
Najít ty správné pilíře
Hlavním návrhem bylo zbourat všechny vnitřní stěny a vytvořit tak v přízemí jedinečné a integrované prostředí. Spolu s tím se ale objevila první výzva: fyzicky lokalizovat pilíře. Architekti totiž měli k dispozici pouze zjednodušený dispoziční plán původní stavby, který byl již upraven. Takže se museli „proťukat“ k nosným částem. Vlastní rekonstrukční zásahy pak směřovaly směrem k vyšší stabilitě, i kvůli ne zrovna pevným základům a podložím.
Po vybourání se proto rozhodli pro novou konstrukci, která by lépe podepřela druhé patro (kovové nosníky), a přitom odstranili původní zděné schodiště a stěny, které ho obklopovaly. „Abychom tuto konstrukci zviditelnili, rozhodli jsme se ji natřít zeleným odstínem,“ dodávají architekti. S totožnou zelenou barvou se tu budeme setkávat často, je všudypřítomná.
Budiž světlo!
Okna byla zvětšena pomocí rámů z ručně vyráběného kovu. V zadní části, umožňující přístup na dvorek a do kůlny, se otevírají skládací dveře, které prostor zcela uvolňují. V centrální místnosti byla dvě úzká okna sloučena do jediného širšího. Jinak rámy zvýšily bezpečnost, takže už bylo možné odstranit mříže, které původně byly instalovány na všech oknech v přízemí. A úzké okno, které bylo ve druhém patře (v podstatě v úrovni bývalého schodiště), bylo nahrazeno větším světlým oknem, vyplněným luxfery.
Největší radost pak mají architekti ze schodiště. Je ve stejném odstínu zelené jako všechny ostatní kovové prvky v domě, a je navržený speciálně pro tento projekt z ohýbaného plechu (se dvěma podélníky, které se táhnou podél celé konstrukce), a zábradlím, které jako by se vznášelo, protože je podepřeno pouze ve dvou bodech. Rozvolněnost prostoru doplňuje světlá podlaha z cementových dlaždic - vyznačuje vstup, schodiště a prostor domácí pracovny - a přitom ladí s kovovým nosníkem, který prochází těsně nad ní.
Knihovna až do nebes
Podlaha, respektive dřevěná tauari, pak místo stěn odděluje prostory televizního pokoje, obývacího pokoje a jídelny. Bílé stěny odrážejí světlo a rozvádí ho celým interiérem. Hříčkou upomínající na minulost je část, v níž je omítka odstraněna a přiznána původní cihlová stěna. Je to ukázka textury a barev. V prostoru pod „vznášejícím se“ schodištěm byla vytvořena domácí pracovna, a za schodiště bylo vsazeno těleso knihovny (s kovovou konstrukcí a dřevěnými policemi), které se táhne podél celé stěny až ke stropu druhého patra.
Dům je nyní přehlídkou estetiky nezastavěného prostoru, který se prezentuje volností, vzdušností a přirozeným průnikem světla. A tyto veličiny dává na odiv místo toho, aby se chlubil dekoracemi nebo nábytkem. Krása nepřesyceného bydlení je tu silným výrazovým prostředkem sama o sobě. Je až s podivem, jak krásné mohou být místnosti, když v nich dohromady nic jiného není.
Materiály: Studio ArquitetUras
Foto-kredit: Julia Novoa
