Banalita nebo zásadní věc? Dimenze možného materiálu pro kuchyňské prkénko zahrnují různé druhy dřeva, tvrzené sklo, porcelán, plast, mramor, silikon. Případně vyplétané podložky. Každý z těchto materiálů má své pro a proti, klady i zápory. Jaký si tedy vybrat?
To, z jakého materiálu bude prkýnko na krájení v kuchyni, je naprostá banalita. Nebo ne? Pro někoho může být tahle malicherná neshoda klidně důvodem k rozvodu. Tuhle zdánlivou maličkost totiž budete používat i několikrát každý den, a proto se nechcete spokojit s neúplným kompromisem. Na volbě vhodného materiálu skutečně záleží, protože nenápadně rozhoduje o dalších zdánlivě nesouvisejících věcech: ostrosti kuchyňských nožů, hygieně a čistotě celého provozu, o režimu mytí a sušení nádobí. Takže?
Buď, anebo. Kdo má sklo, musí brousit
Začneme u skla, které má nejskalnější zástupce i nejhlasitější odpůrce. Co si na něm pochvalují? Maximální čistotu, která je dána snadnou omyvatelností. Ve dřezu i v myčce, bez větší námahy. Sklo také nemá tendence lapat pachy z krájeného materiálu, je po všech stránkách odolné proti zasakování šťáv, nepoleptáte a nepoškrábete jej. Tím ale hezká pohádka o odolnosti končí. Sklo, i to tvrzené a údajně nárazuvzdorné, zůstává pořád ve srovnání s ostatními prkénkovými materiály křehké. A střepy protentokrát štěstí neznamenají.
Je také poměrně těžké (což je ale většina prkének), při doteku ostří pak vydávají zvuk, ze kterého se vám ježí chlupy na zátylku. Nejsilnějším kalibrem v arzenálu odpůrců skla na krájení je ale holý fakt, že na skleněné podložce se tupí nože. A to opravdu hodně. Je to neduh, kterým vykupujete čistotu. Pokud tedy krájíte na skle, připravte se i na to časté broušení. Pokud vám to ale nevadí a ostření nožů berete jako zábavu, je sklo váš favorit.
Tíživá lehkost plastového prkénka
Plast jako materiál pro krájecí prkénko je řešením, které se široce rozkročilo mezi všechny kategorie hodnocení a chtělo se zavděčit všem, aniž by si tím skutečně přidalo na funkčnosti. Co to znamená? Z hlediska snadné omyvatelnosti je plastové prkénko dobré, ale určitě ne tak dobré, jako skleněné. Že se podbízí snadnou manipulací a je lehčí, než většina jiných dostupných materiálů. Krása. Ale přitom už nedosahuje jejich odolnosti. Sekat na nich maso se nevyplácí.
Plastová prkénka nože skoro netupí, ale o to snadněji se poškrábou. A na zbrázděném povrchu plném čar, vrypů a rýh se snáze zachycují nečistoty, živná půda pro bakterie. Plastové prkénko se umí rychle deformovat teplem, na slunci bledne. Intenzivně pohlcuje pachy, každý korozivnější materiál se do něj podepíše. To, co se na starším plastovém prkénku včera krájelo, si z jeho povrchu přečtete jako v novinách. Plastová prkénka se nabízí v bezpočtu variacích, velikostech a provedeních, jsou cenově dostupným řešením. Na příčky šampionů ale rozhodně nedosáhnou.
Alternativní materiály mají také nedostatky
Silikon umí příjemně překvapit. Je tenký a lehký, skladný krájené poživatiny po jeho povrchu neklouzají. Může do myčky, snadno se čistí. Argumenty proti? S odolností na tom není o moc lépe, než plast, časem se poškrábe. A pokud jej ihned po použití neopláchnete, bude si „pamatovat“ co se na něm krájelo. Je třeba ho pokaždé důkladně osušit, protože ho mají rády plísně. Silikon je svým založením citlivka, má problémy, když na něj použijete nějaké abrazivní (obrušující) čisticí prostředky.
Mramor, ten falešný i pravý, anebo jiný do hladka opracovaný kámen? Vypadá to kouzelně. Asi jako náhrobek. A je to do krajnosti nepraktické, těžké a nože tupící. Váha tu znesnadňuje jakoukoliv manipulaci, včetně čištění. Do myčky nemůže, při kontaktu s horkým hrncem hrozí popraskání. Je to designová záležitost, ale s funkčností mnoho společného nemá. To už je lepší porcelán, který je proti tepelnému šoku odolnější, a zrovna tak je zcela netečný vůči pachům a korozivním látkám. Jen je zbytečně těžký. Břidlicové desky jsou také spíše vhodnější k servírování, než ke skutečné práci.
Vyplétané a tkané podložky, přírodní korek? Možná je to nějaká úlitba bio-božstvům, ale bez valného praktického významu. Podložky ze stlačených vláken jsou v podstatě vhodné jen ke krájení pečiva, ze zeleniny a ovoce vlhnou. A ne, nezůstane v nich více vitamínů anebo životní energie. Maso na nich samozřejmě vegani porcovat nebudou, ono to ani nejde. Jsou to sběrači prachu, pachů a nečistot. Ve své podstatě jsou jen dekorativním prvkem, bez hlubšího užitku.
Favorit s nejistým původem
Dřevěná prkénka patří k nejrozšířenějším a nejoblíbenějším. Své neduhy pochopitelně mají také, a ne zrovna málo. Nože sice netupí, ale není těžké je poškrábat. Jsou velmi náchylné k nasávání pachů a šťáv zpracovávaných poživatin, takže cibuli krájenou na guláš z nich nosem poznáte ještě za pár dní. Řešením je důkladná očista, ale ani tady nám to dřevěná prkénka neusnadňují. Vlhkost narušuje jejich integritu, takže do myčky je dát nesmíte, a po každém omytí je třeba nechat je trochu proschnout. Ale zase ne moc, aby nepopraskaly. Je s nimi prostě trochu víc práce.
Za to se ale odměňují univerzálností: můžete na ně položit horký hrnec, škrábance nožem se na nich časem „zatáhnou“. Poměrně dlouho se debatovalo o tom, že prkénka ze dřeva jsou takové domácí líhně bakterií. Laboratorní výzkumy to k radosti prodejců dřevěných prkének zpochybnili, ale hodí se doplnit, že dobrá zpráva to byla jen z části. Zásadní pro sníženou přítomnost bakterií je totiž původ, druh dřeva. A ne všechna jsou stejně dobrá.
Například tvrdé dubové dřevo, přirozeně plné tříslovin, jako živná půda bakteriím nesvědčí. Tato kvalita je ale vyvážena tím, že ze dřeva může krájená poživatina převzít lehkou pachovou stopu hořkosti. Na ovoci to pak poznáte. Chuťově naprosto neutrální je dřevo bukové, z vnitřní části kmene. Že kupujete kvalitu, poznáte i podle jemné struktury dřeva. Světlejší jasanové dřevo přitom zrovna na špici nestojí, a super-lehká lípa je skutečně spíše sběračem nečistot a skvrn.
Své kouzlo mají i exotické dřeviny – akácie (rovněž s antibiotickým účinkem), falešný mahagon, mangovník, bambus. Jen jsou trochu těžší. A dražší. Odolnější jsou dřevěná prkénka lepená, z dřevěných kostek. Pokud jsou tedy dobře udělané, což se ne vždy snadno pozná. Ani ty však do myčky anebo sušičky nepatří.
Stálost vyžaduje péči
Dřevo, coby materiál s tradicí, vyžaduje pozornost. Pořád totiž trochu pracuje, a dlouhé máčení ani extrémní sucho na rozpáleném topení mu nesvědčí. Může se zkroutit anebo prasknout. Nevyplatí se je také zavírat do šuplíků, zvlášť hned po mytí. Je dobré je nechat volně dýchat. K praktickým fintám údržby patří pravidelné namáčení dřevěného prkénka do kuchyňského oleje, jako forma impregnace.
Do vody se je na chvíli vyplatí namočit i před tím, než se na něm chystáte krájet maso. Krvavé šťávy tak snadno nenasákne. Pokud vsadíte na dřevo, určitě se vyplatí mít prkénka dvě – jedno na maso a druhé na to ostatní. Jejich systematické čištění můžete provádět bez chemie, solí anebo octem.
Životnost dřevěných prkének není totální. Jakmile se už stane zbrázděné a plné rýh, je lepší se porozhlédnout po novém. Což může být v běžném rodinném provozu kuchyně jednou za pět let. Tedy za dobu, během které byste vystřídali dvě až tři prkénka plastová. To skleněná vydrží nejdéle.
