Zastavení v japonské zahradě, není to jen o bonsajích

Na ostrovech Země vycházejícího Slunce, Japonska, má budování zahrad předlouhou tradici. A tím myslíme skutečně předlouhou: předchází tu vznik písma i další kulturní přerody, váže se ještě k prapůvodním animistickým náboženstvím. Ty se klaněly duchům, přebývajícím například ve zvláštně utvářených stromech, malebných lesních zákoutích, ve vodních tišinách tůní nebo pod vodopády. Kolem takových mimořádných jednotlivostí a krásou atypických rysů pak vznikalo a bylo udržováno chráněné, posvátné místo.

Podstata dominantního (přírodního) prvku a přírodní uspořádání pak zůstala japonským zahradám poplatná dodnes. I v dalších staletích byly tyto zahrady utvářeny na základě řekněme náboženských představ a duchovních principů. Ovlivňoval je postupně šintoismus, taoismus, budhismus. Už to ale nebylo o místě vytvořeném přírodou, ale umělém utváření kompozice v požadovaném místě, napodobující ony mimořádné, kdysi duchy osídlené prvky. To, jak vytvořit správnou zahradu se stalo a zůstalo uměním, protože je tu zapotřebí vyvážit soulad mentálního i fyzického obrazu, a přitom se například přidržet zásad krajinářské a sadovnické práce. Čistě technologicky se japonští zahradníci inspirovali praxí pevninské Číny, ale to, co odtud odkoukali, používají trochu jinak. Vlastně, hodně jinak.

Japonská zahrada má totiž svůj program. Není pasivním estetickým prvkem, záležitostí hezkého pokoukání. Zahradník dopředu (často staletí dopředu) ví, co se v ní má odehrávat, a proto ji vede určitým směrem: prostor může být meditativní, může se jednat o zahradu pro čajové obřady, zahradu chrámovou, soukromou, rekreační – odpočinkovou. Podle toho podléhají určité symbolice, poetice. Dá se říct, v hrubém zjednodušení, že japonské zahrady, vizuálně strhující v každém ročním období, nabízí prvek interakce. Něco se tu dá dělat: jsou procházkové, nabízí rozhledy, projížďku na loďce, vypráví příběh, vyvolávají konkrétní emoce. A pravidel, kritérií a výjimek k nim vztažených se může zdát být nakonec tolik, že kromě ryzího umění je jejich budování doslova vědou.

Propracovanost, koncept, vyváženost a invence každé originální japonské zahrady byla otázkou osobní prestiže zřizovatele. Platilo, že jste mocní a bohatí tak, jak povedenou máte zahradu. Proto se do zahrad a jejich krajinných úprav investovaly prostředky regionálně srovnatelné s egyptskými pyramidami nebo později se šlechtickými francouzskými zahradami a parky. Hodí se na to myslet, když sami po nějaké japonské zahradě zatoužíte. Jsou krásné, to ano, ale ty originální vznikaly a byly směrovány po staletí, celými generacemi zahradníků; nesou v sobě ekvivalent mnohamilionových investic a utvářela je odlišná mentalita, jiné než evropské vnímání světa.

Proto v lepším případě dosáhneme vlastní nedokonalé adaptace designu japonské zahrady, a v horším jen jakéhosi skanzenového kýče. Realizace si žádá podrobné studium, snahu o naučení a pochopení základních tvůrčích principů. Zkrátka a dobře, japonské zahrady nejsou pro každého, představují závazek na celý život. Hodně záleží i na tom, jakou japonskou zahradu chcete budovat.

Čistě orientačně se dělí na zahrady ploché a s umělými kopci, na zahrady s jezery, zahrady bez vodního prvku - ale s pískem a kameny, zahrady malé a uzavřené, rajské a čajové.

Když si jednu z nich zvolíte, je třeba respektovat řadu konstrukčních pravidel. Zmíníme tři základní, která se dají s úspěchem aplikovat na každou estetickou zahradu, včetně těch evropských. Jak zní? Místo je rozhodující. Takže vytvářené konstrukce musí podléhat a vyhovovat místu, nikoliv naopak. Projekt začíná usazením kamenů, po nich přichází výsadba stromů a nakonec keře. Teprve pak dodatečné estetické a dekorativní prvky. A zatřetí? Je třeba vyvážit vztah mezi symetrií a nepravidelností, najít kompromis mezi funkčním „architektonickým“ a „přírodním“ uspořádáním.

Jsou to moudra, se kterými se neztratíte. A v případě japonské zahrady se dá takových rozumných doporučení nalézt mnohem víc. Třeba, že méně je více a jednoduchost se cení. I jeden kámen totiž může symbolizovat horu. A z hlediska výstavby tu platí vám jistě známá věta, že: „Dobrý designér pozná dokonalost ne tehdy, není-li už k projektu co přidat, ale tehdy, když z něj už není co odebrat.“ Japonské zahrady vytváří soulad a harmonii nesouměrností, asymetrií. Počítá se tu v lichých číslech. Neexistuje něco jako hluchý prostor, i proluka nebo mezera má v kompozici své dané místo. Všechno souvisí se vším, objekty zahrady spolu komunikují.

Nikdy byste na první pohled neměli uvidět všechno, prvky zahrady by se měly odhalovat postupně. Důležitá je perspektiva, v níž „to, co je dál“ bývá většinou menší. Aby to vytvářelo neorámovaný obraz idealistické krajinky. Japonská zahrada má pohledovou hloubku, proto se jeví větší, než obvykle je. Krása se tu hledá v drobných nedokonalostech, jež připomínají dílo přírody. Velmi ceněná je patina, narušení, mech, přirozená vyzrálost, stáří. A knihy by se daly popsat tím, jak by ideálně měly vypadat kameny, jakého tvaru by měly nabývat a kde by měly být umístěny. Vše v závislosti na duchovních principech, rafinovanosti, symbolice a poetice zahrady.

Přílišná zobecnění tu spíš škodí, než pomáhají, protože například voda, jeden z typických motivů, je v určitých typech japonských (zenových) zahrad nahrazován pískem. Dá se ale říct, že voda je velmi podstatná, a záleží na vás, jak silně ústředním motivem bude. Ať už ve formě jezírka, nádrže, studny, umělé říčky nebo potůčku, s peřejí, meandry a vodopády. Pokud budete vytvářet stylizované jezero, určitě nezapomeňte na skalku obklopenou vodou, protože „není moře bez ostrovů“.

Kameny konstrukce japonské zahrady začíná, chybět tu nemohou. Pro nás obtížněji uchopitelné pak je, že kámen není jen strukturní prvek, ale má přiřazený nějaký hlubší význam. Většinou něco představuje, zastupuje v obrazu krajiny nějakou roli, má jméno. Představte si, že byste třeba skládali výjev z vánočního Betlému nebo rodinný portrét, ale místo osob byste použili kameny.

Japonského zahradníka by se silně dotklo, že jste zakopli o dědečka nebo postavili Ježíška mimo jesličky, protože tam prostě v obrazu nepatří. A na zahradě si s kameny, v duchu východní filozofie, počínáte podobně. Kamenů musí být nejméně pět, nesmí být deformované a použité špatně – ty ležaté nesmí být nastojato.

Barvy v japonských zahradách nefigurují jako zásadní prvek, ale přítomné ve formě jemných odstínů tu jsou. Jen se tu nemísí na ploše, nevytváří pestrobarevné záhonky. Spíš reprezentují monochromatické úseky: tady je to šedé, tady je to zelené a tady modré. Ale ne dohromady. Pokud byste v duchu tradic nějakou barvu opomenout neměli, tak červenou. Ta ztělesňuje bohatství a sílu. Proto tak často v japonských zahradách narazíme na červenolisté (dlanitolisté) javory. Když s podzimem všechno kolem uvadá, ony jsou „bohaté“ barvou.

Že „i cesta může být cíl“ platí v japonských zahradách dokonale. Cesta je tím akčním prvkem, který vám otevírá rozhledy, vede vás k poznání, naviguje vás uzavřeným vesmírem. Je tím, co vám představuje různé perspektivy, je nenásilným ukazatelem. Jemnými vlnovkami a oblouky bez ostrých linií vás provádí. Zahradník přesně ví, že když jste na konkrétním místě cesty, co z tohoto bodu uvidíte i jak to na vás zapůsobí. Cesty jsou vždy designovány tak, aby plochu zahrady vizuálně zvětšovaly, a platí, že byste z chodníčku neměli vidět na úseky trasy před sebou. Nikdy totiž dopředu nevíte, co vám osud uchystá, že?

Co činí japonské zahrady tak jiné? To, že vegetace je tu až na předposledním místě. Jsou jen doplňkem krajiny. O jaké druhy se jedná? I tady záleží, co jimi chcete sdělit. Mechy přesvědčujete o stáří, lotosem o hlubokých duchovních hodnotách. Bambus je o energii a životu, borovice o odolnosti a přizpůsobivosti, jinan dvoulaločný o síle vzpomínek, třešeň přináší pomíjivou krásu, javor prestiž. Vzpomínáte si na příměr s Betlémem z kamenů (za který by nás pravověrný japonský zahradník nejspíš hnal hráběmi)?

V podobně zjednodušeném podání si rostliny představte jako přídavná jména a příslovce, přiřazující kamenům určité vlastnosti a sdělující divákům příběh. Kámen X je červení listů bohatý, skalka Y je mechem moudrá, balvan Z usazený v jezírku s kvetoucí třešní je izolován dojmem své vlastní pýchy. Symbolika, navázaná na promyšlený obraz stylizované krajiny, je tu opravdu velmi silná. A kontext může být duchovní, rafinovaný a do jisté míry i rozverný. Jen jej umět číst.

Dekorativní prvky v zahradě, která je sama o sobě jednou velkou dekorací, obvykle nechybí. Japonci s nimi ale šetří a jejich samoúčelnost považují za vulgární. Je to jako kdybyste do meditativní zahrady umístili neonový poutač se sirénou, který by hlásal: „Koukejte, mám japonskou zahradu, heč!“ Zkrátka a dobře, s kamennou lucerničkou na trojnožce, která je pro nás tím nejtypičtějším prvkem designu, můžete i jinak dobrou kompozici naprosto shodit. Platí, že ornamenty jsou podřízeny zahradě, a ne naopak. Takže opatrně.

Japonská škola výstavby zahrad se může zdát být naprosto sešněrovaná pravidly, principy a omezeními, které je nesnadné postihnout a pochopit. Vtip je ale v tom, že profesionální japonští zahradníci by většinu těchto kritérií nejspíš ani neuměli vyjmenovat. Jak to? Pro ně jsou totiž součástí jejich mentální výbavy, a chápou je v naprosté přirozenosti. To my se je snažíme nějak popsat, zařadit a rozškatulkovat, udělat si v nich pořádek.

Platí, že u japonských zahrad „nemusíte vědět, ale musíte to cítit“. A zatímco my hledíme na japonské zahrady jako na projekt složený z navazujících částí a seznam položek, oni je vnímají v celistvosti.

Zdroj: ČeskéStavby.cz, Archiv.org – Japanese Gardens, The Art of Japanese Gardens