Biofilie je zjednodušeně “láska k životu“. Nejen tomu našemu vlastnímu, subjektivnímu, o který se bojíme a tváří v tvář smrti strach v mnohých z nás narůstá. Takzvaná hypotéza biofilie (BET) říká, že lidé mají vrozenou tendenci hledat spojení s přírodou a jinými formami života. Hovoří též o nutkání se sdružovat s jinými formami života (Edward O. Wilson, Biophilia, 1984).Že nejde o nic nového však nedokazuje pouze 40 let od vydání Wilsonovy knihy. Například Erich Fromm popsal mnohem dříve psychologické orientace přitahování ke všemu, co je živé a vitální. Wilson pak vlastně psal o tom samém. Chápe biofilii jako souvislosti, které lidé podvědomě hledají se zbytkem života. Na rozdíl od fobií (averzí a obav z věcí a dějů ve svém prostředí) patří biofilie mezi pocity pozitivní, přitažlivé. Dokonce již Aristoteles si všiml “lásky k životu“ a zdaleka nebyl v až tak dávných dobách sám. I křesťané a vyznavači jiných náboženství si mohou z biofilie vyvodit své závěry a najít souvislosti. Přitom skončí u všeobjímající a ničeho si nenárokující lásky Boží, které však v případě křesťanů oponuje Ďábel. Ten pekelník, který se rád skrývá v detailech. A v tomto smyslu je možné chápat i takzvaný greenwashing. Ve své podstatě jde o opak biofilie, který se však za svou božskou (přírodní) souputnici jen schovává. Maskuje se jí. Určitě znáte píseň Vladimira Vysockého Pravda a lež, kterou u nás v češtině zpopularizoval písničkář Jaromír Nohavica. Zpívá se v ní: „S Pravdou mně můžete leda tak políbit záda, ženská je ženská tak jakýpak cavyky s ní. Kdopak tu rozpozná, která je Lež, která Pravda, až budou obě dvě donaha vysvlečený...“ Co je onen za pravdu převlečený greenwashing nebo též “green sheen“ = “zelený lesk“? Anglické označení záměrného klamání lidí (spotřebitelů), které zároveň používá dezinformační komunikační taktiku (vymývání hlav). Firmy se snaží profilovat své výrobky a služby jako ekologicky udržitelné, přitom však nejsou a ani nemohou být. A výrobek či služba, často obojí zároveň? To může být takzvaně dokonale ekologická móda ušitá na míru stejně jako postavený dům či vyrobený automobil. Tváří má současný greenwashing mnoho, vždy se však schovává za to samé. Totiž za ekologii (ochranu přírody, lásku k přírodě) a udržitelnost. “Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“, říká lidové moudro. Přitom to zprvu vypadá naprosto idylicky, lákavě, zeleně, přírodně. Prostě k zulíbání jako když se rozvášníte nad bezbranným mládětem či překrásnou květinou. K dosažení takové iluze však stačí metody kognitivní disonance a dotyčný nakonec udělá vše proto, aby bránil pravdu, která mu byla podsunuta, i kdybyste mu předložili stohy racionálních argumentů. Vzniká něco na způsob ekoterorismu, zelená fanatická zaslepenost hájící lži korporátních zájmů jiných, které nemají s ekologií a udržitelností nic společného. A s biofilií už vůbec ne. Především jde o zisk bez ohledu na důsledky, k jehož dosažení je třeba něco zeleně nabarvit a zároveň přesvědčit cílové publikum, že právě to je tím pravým. Lidský mozek prostě není dokonalý a kvůli vlastní pohodlnosti se rád nechá obelhávat. Kognitivní disonancí (nesouladem mezi postoji a chováním, poznávacím nesouladem) je doslova zamořena celá současná lidská civilizace. Nemá smysl rozdělovat v tomto směru svět na východ a západ, chudé a bohaté, malé a velké, jedeme v tom úplně všichni! Hlavním posláním biofilní architektury a designu je hledání vztahu přírodě, přibližování se přírodě, nikoli však jen zeleni, zelené fasádě. Například v kancelářských budovách vídáme stále častěji zelené živé stěny, zákoutí a terasy osázené rostlinstvem, zelené střechy a další podobné prvky. Vlastně jde o architekturu takzvaně zelenou. Jenže právě zelená architektura ve své skutečné podstatě kašle na člověka i přírodu. Vše je totiž prováděno se zištným záměrem. Je to jako byste chtěli prodat svůj byt co nejdráž, proto jej doslova napěchujete roztodivnými pokojovkami. Květináče dokonce zakryjí kdejaké na první pohled viditelné vady. Ale kdo by se s nimi při prohlídce bytu lopotil, přenášel je, že? Například zmíněné zelené střechy jsou do stavební praxe zaváděny kvůli snižování efektu tepelných ostrovů a lepší tepelné izolaci budov. Terénní úpravy a ozeleňování veřejných prostranství zvyšují estetický prožitek z místa, zároveň snižují hlučnost a prašnost a zlepšují kvalitu ovzduší. Parková zeleň, zasakovací pruhy a svejly pro změnu řeší problémy měst se srážkovou vodou, především jejím odváděním do kanalizace. Potíž je v tom, že podobného efektu lze dosáhnout i s tradičními stavebními materiály, tedy bez zeleného nátěru. A naopak samotný zelený nátěr nevytváří přirozené přírodní prostředí, nad kterým by zajásalo mnoho živočišných druhů a rázem by biodiverzita vylétla raketově až do oblak. Prostě a jednoduše jde jen o hru na přírodu, jako když doma pěstujeme zmíněné pokojovky. Skutečnou džungli z nich nevytvoříme, ostatně v džungli plné hmyzu bychom ani nechtěli žít. Iluzi však máme. Dobře, tak zelená architektura nemá s biofilní příliš společného. Co je tedy skutečnou biofilní architekturou, když ta zelená návrat lidí k přírodě příliš neřeší? Jde o to, že i v uměle vytvořeném prostředí můžeme navázat na přírodu ve smyslu přírodních dějů. V přírodě totiž prší, mrzne, pálí slunce, je teplo či naopak zima, střídá se světlo s tmou. Od přírody se učíme především ve smyslu přizpůsobení se klimatickým podmínkám. Není to sice vždy komfortní, ale je to přirozené. A poučit se můžeme třeba v zoologických zahrad. Zvířata dříve žila v ZOO doslova jako ve sklenících, kde trpěla. Hormonální stres, deprese, agrese. Důvodem byly právě co nejdokonalejší podmínky a odtržení od přírody. Proto se začaly budovat co největší výběhy. Krásným příkladem a vlastně pionýrským počinem na našem území bylo a dosud je SAFARI ve Dvoře králové. Když se ale dnes někdo, kdo si pamatuje ubohý malý výběh pro vlky, podívá do ZOO v Hluboké nad Vltavou, bude také ohromen. Vlčí hora, i když jen v mezích prostorových možností. Nový obrovský medvědí výběr místo pouhého betonového brlohu s bazénkem... A tak dále. Prostě se zvířatům v zoologických zahradách začaly budovat pořádné venkovní výběhy. To je biofilní design, architektura. Abychom však to samé začali konečně dělat i pro lidi, museli jsme ještě několik desítek let chodit do stále biofilnějších ZOO. Čili zelená architektura sice ano, ale chce to ještě něco navíc, abychom podpořili svou přirozenost, tedy lásku k přírodě a všemu živému. Těžko říct, kolik architektů, dokonce generací architektů, muselo pravidelně navštěvovat architektonicky stále biofilnější zoologické zahrady, než architektonické lidstvo pochopilo, o co jde. Možná přispěly i armády lékařů, psychologů a psychiatrů, v každém případě jsme nakonec došli k takzvané biofilní domácnosti plné čerstvého, svěžího vzduchu, průvanu, ale i deště a střídání tepla a chladu. Prostě otevření domácností přírodě ve smyslu venkovního prostředí. Bez ohledu na barvu a složení “fasády“. Principem je zažít ze svého obydlí všechna 4 roční období. Důležité je také sledování pohybu slunce po obloze, poslouchání deště a smáčení se v něm, křupání sněhu pod nohama, vnímání různých stavů denního osvětlení, od úsvitu až po tmu. Určitě vás nyní napadne, že to nepůjde bez dvorku, větších prosklených ploch na všechny strany, které lze kdykoli otevřít, hůře izolujících oken, větších tepelných ztrát, ale i méně intenzivního vytápění, stejně jako chlazení. Pracovat lze na svém notebooku třeba na terase s pergolou, v zimní zahradě, kterou můžeme zcela otevřít. Je prostě třeba narušit ostré hranice mezi exteriérem a interiérem a nezavírat se uvnitř v rekuperací dokonale větraných prostorách pasivních domů. A zase jsme zpátky u problému jménem greenwashing. Ano, tlak na energetické úspory je v mnohém vlastně jen greenwashingem. A výrobci se jen předhánějí, kdo že vytvořil co nejekologičtější produkt, který zajišťuje minimální tepelné a vůbec energetické ztráty. Nakonec zjistíte, že super energeticky nenáročná pračka je mnohem ekologičtější než obyčejná valcha a praní v ruce. A je vymalováno! Samozřejmě blbost jako trám, kdo by však chtěl prát “růčo“. Konflikt mezi postoji a chováním je jasný. Beru pračku! Zapomeňte na pravítka, kružítka, úhelníky a úhloměry. Na to příroda nehraje. Tedy alespoň co se týká makroskopie. Převažuje nepravidelnost. V případě lidských obydlí je to však obvykle naopak. Jsou i tací, kteří se vůči tomu vzbouřili, například Antoni Gaudí, Friedrich Stowasser a Michael Reynolds, a to dokonce již dosti dávno, masová civilizační produkce však stále převažuje. A teď jsme dokonce úředně nuceni žít v takzvaných pasivních domech, kde nesmíme kvůli úsporám energií ani otevřít okna. Ano, svět se zbláznil, vše je postavené na hlavu. Někteří se dokonce chystají zakázat spalování dřeva. Lidé se nedovedou dohodnout na tom, co je opravdu důležité a menšina diktuje většině, co má dělat. Zkuste donutit zoologické zahrady k výstavbám energeticky pasivních pavilonů a skleníkovému zastřešení výběhů. Nesmysl, že? Zvířata v zoo se začínají mít zadarmo lépe než lidé za své těžce vydělané peníze. Lidský svět se přesunul do tabulek, univerzálních řešení, jednoduchých, kompaktních tvarů a strohých linií. Kvádry, krychle, čtverce, trojúhelníky. Ta krása! Ale co s tím?Maximální variabilita, pestrost a nedokonalost, místo dokonalých trávníků luční porosty, které dokonce nejsou náročné na vláhu, vždyť i k ozelenění zelených střech se používají suchomilnější druhy rostlin, jejichž plochy působí neuspořádaně. Charakter míst, textury, povrchy. Zelená architektura ano, ale živá, nejen jako zástěrka. To si už můžeme na zeď nalepit plakáty přírody a zavřít se hermeticky uvnitř. Konec s pravidelností a strohostí forem a tvarů. Dokonalostí. Zeleň na střechách má zachutnat hmyzu a ptactvu, volit lze především z místních druhů. Bohužel neslavně. Biofilií údajně “trpí“ jen zlomek české populace a z tohoto počtu to většina ani nedovede vyjádřit. Netuší to. Nebo jde jen o další zvrácený argument? Však se zkuste zeptat lidí okolo sebe, zda mají rádi přírodu, nebo ji nenávidí.Horší je, že více jak polovina domů, ve kterých trávíme svůj čas, trpí syndromem nemocných budov. Zřejmě je však procento ještě mnohem vyšší. A v takových budovách jsme nemocní i my lidé. Přitom snaha o spojení s přírodou i v moderních budovách jde napříč historií, od starého Egypta, Říma a dalších starověkých i mladších civilizací až dodnes. Viděli jste někdy arabskou Alhambru v Granadě a její nádherné zahrady i uspořádání budov? Ne? Chyba! Dokonalá biofilie. Greenwashing? Vlastně jde o to, že se někdo snaží pomocí systematického budování publicity (či i jinými marketingovými prostředky) přifouknout určité udržitelné rysy konkrétní stavby. Přitom však vědomě přehlíží její zjevné či nezjevné neduhy. A ty mohou být i doslova fatální, čili velice škodlivé. Udržitelnost v architektuře je koncept, který se sice dobře prosazuje na papíře, ale skutečných výsledků zatím není mnoho. Navíc platí, že jestliže je něco alespoň v rozumné míře udržitelné, ještě to vůbec nemusí být biofilní a vhodné k životu. Kdybychom odhlédli od hygienických parametrů i jiných potíží, a kdybychom hodně teoretizovali a fantazírovali, život ve slumu na periférii může mít mnohem více biofilních a udržitelných rysů než život v moderním bytovém komplexu stavěném podle zásad tvorby zelené biofilní “fasády“ a principů energeticky pasivního bydlení.„Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála, pro blahoslavený navlíkla honosný šat...“Zdroj: Wikipedia, ČESKÉSTAVBY.cz, Radomír Dohnal, Petr Pojar, Wikipedia, archdaily.com, talkdhartithome.com, architecturetoday.co.uk, wortmann-architecture.com, architectsJournal.co.uk, constructionweekonline.com, blogs.ntu.edu.sg, drevostavitel.cz, dumazahrada.cz, biofilia.cz, unionpedia.org, pisnicky-akordy.cz, nohavica.cz
