O tom, že se blíží katastrofa, dávají vulkány spořádaně vědět soptěním dýmu. Burácivé hromobití hlásí příchod deště, který může skončit záplavou. A moc práce vám nedá ani zjištění, že se kolem vás odehrává zemětřesení. Předzvěstí katastrof způsobených dětmi je naopak ticho. Nečekaná fáze, kdy běžný hluk her a dovádění vystřídá nápadně podezřelé zklidnění. Pokud náhodou neusnuly, je spolu s tichem ve vzduchu nejspíš i pořádný průšvih. Třeba počmárané stěny, které jste zrovna nedávno vymalovali. Co teď dělat? Upřímně, kreslící fází jsme si prošli všichni. A od výzdoby pravěkých jeskyní se to s námi drží. Takže se řešení nabízí hned několik. Správné dimenze řešení vychází z otázky podkladu (zděná stěna s omítkou, sádrokartonový předěl, dřevěný obklad, beton, sklo, umakart nebo deska v kuchyni, dlaždice), jež se stal malířským plátnem. A užité kreslířské techniky (tužky, pastelky, voskovky, křídy, vodovky, tempery, prstové barvy, inkoust a razítka). Někdy je to snazší, jindy to nemá uspokojivou odpověď. Ale postupně: podepsal se tu někdo tužkou? To by neměl být problém, stačí ji vygumovat. Moc netlačit, jen volně „obrušovat“. Plastická guma, oblíbená kdysi architekty a nechybějící u žádného rýsovacího prkna, je na tohle nejlepší. Nemáte ji po ruce? Zkuste pórovitou výplň pečiva, střídku. Jen doufejme, že nedospělý umělec do podkladu příliš neryl. Pastelky s klasickou tuhou lze odstranit gumou též, ale může tím utrpět podklad. Malba se tím trochu rozmazává. U tenkých čar je proto lepší nastoupit s vlhkým hadříkem. Trocha vlažné vody pomůže. U mastnějších pastelek se vyplatí i kapka jaru, případně univerzální jedlá soda. Jen prosím jemně a citlivě. Vlhká místa z omítky po odstraněné malbě rychle zmizí, a kresbu vezmou s sebou. Z nábytku jdou pastelky slušně dolů i s pomocí oleje na promazávání řetězů. U hladkých omítek můžete vyzkoušet „otřít“ povrch velmi jemným smirkovým papírem. Ne vždy to dopadne úplně podle plánu. Z tuhých a hrubých povrchů je možné odstraňovat křídy s pomocí kartáče. Vodovky a prstové barvy, barvy na facepainting, je nejsnazší umýt/odmočit. Malby z tapet jde odstranit (citlivě) drátěnkou. Temperky můžete buď vysát (savým papírem, kosmetickým polštářkem), anebo vysušit a odloupnout. Záleží na rozsahu díla, a je to vždy dost hodinářská práce. Dlaždičky a výtvory na nich jsou zlaté, snadno omyvatelné. Propisky a fixovky lze odstranit lihem, naneseným na vatičku. Dřinu s uspokojujícím výsledkem pak představuje použití horkého vzduchu (z fénu) na voskovky, které jsou jinak zhoubou. Roztopíte je, a můžete je opatrně – ale hlavně rychle - odstranit. Chce to cvik. Z nábytku se voskovky dají odstranit mýdlem. Inkoust je možné oškrabat (špendlíkem, žiletkou). Je to příšerná a titěrná práce, ale pořád lepší, než dostávat barvu z porézních povrchů.Ne vždy se dá nad uměním vyhrát, a musí nastoupit přemalování nebo přelíčení povrchu. A zatímco se moříte s odstraňováním jednoho exponátu… neslyšíte to podezřelé ticho? Možná někde jinde zrovna teď vzniká další ucelená epopej nástěnných maleb. Pohled na to, do jaké míry jsou výtvarné manýry ratolestí problém, se liší rodinu od rodiny. Někde je to ďábelsky zapovězená věc a čmárání po stěnách a nábytku se považuje za absolutní tabu. Postoj rodičů může být zrovna tak neutrální, nevyjádřený nebo naopak umělecké sklony aktivně podporující. Těžko stanovit hranici. Není jisté, že když jim to zakážete, nebudou to dělat. Ale jestli jim to povolíte, dělat to budou. S jednou věcí pak můžete počítat: dítě, které si může svévolně a samovolně malovat po stěnách ve svém pokojíčku, tak možná bude činit i v jiných místnostech. Možná i v těch, které nepatří k vaší domácnosti. A vaši přátelé, ke kterým zajdete na návštěvu, nebo v bytě u babičky, ve školce, to bezprostřední umělecké vyjádření emocí vaší ratolesti mohou vnímat radikálně odlišně.Kromě rizik výchovy a možných „škod na majetku“ jsou tu samozřejmě i pozitiva. Malování ve stoje, na stěnu, upevňuje pozitúru, držení těla. Je to dobrá rozcvička, zlepšující psychomotorické schopnosti dítěte. A nejde jen o upevnění nadstandardní lokomoční taktiky, ale i podporu nového způsobu myšlení, přemýšlení. V sedě se prostě maluje jinak, než ve stoje. Navíc kreslířská plocha zvící celé stěny, to už chce pořádně kreativní záběr pro mladého umělce. Dětem navíc pomáhá, když mohou do svého „teritoria“ vnést i něco ze sebe. Rozvíjí to jejich individuální pojetí prostoru. Koneckonců, dětský pokojík je jejich, a pokud opravdu chtějí mít od postýlky až k polici s knížkami na stěně zástup jednorožců… To, že dětem umožníte malovat (někde) po stěnách, nemusí být tedy nutně odrazem vaší úplné rezignace na pracné odstraňování malůvek. A může to být i bezbolestné. Jak? Začněte nudnou prevencí. Pokud dítě u stolu kreslí a tvoří, naučte jej, aby si pracovní plochu předem podložilo. Starými novinami, větším výkresem. Pak se drobná přetažení nebudou srovnávat s katastrofou. A uklízení je pak mnohem snazší. Možná touha kreslit po stěnách nemusí být jen otázkou vzdoru či talentu, ale jen nedostatečné velikosti plátna. Dejte jim větší, papír! A/nebo dětský pokoj nebo prostor pro hry můžete vybavit nástěnnou tabulí. Raději s ochranným lemem, právě proti takovým „přetažením“. Klasiku s křídami už vám dnes kvůli zvýšené prašnosti nikdo do domácnosti nedoporučí, ale omyvatelné fixy nebo tekuté křídy taky dokáží zabavit. Nástěnná řešení jsou skladná, ale špatně si nestojí ani tabule na stojanech. Ty navíc bývají oboustranné (často z jedné strany na popisovače, a z druhé na křídy), a nabízí tedy více plochy ke kreslení. Uplatnění najdou i charterové bloky, tabule s papíry, jaké znáte ze zasedaček kanceláří. Ale máte pravdu, že to působí trochu uměle. Mnohem lacinějším a populárnější řešením může být obyčejná role balicího papíru. Rozvinutá na podlaze, nebo připínáčky uchycená ke stěně. Je to fantasticky velká plocha, skutečné plátno hodné mistra. Ideální způsob, jak malby-chtivé dítka na dlouho zabavit. Není zima? Ať si malují po chodníku, nebo u vjezdu do vaší garáže. Tam je místa dost, a o úklid se postará déšť. Pořád je to ale o tom, že vytváříme hromosvod proti bleskům, lákavější alternativu k tomu, aby děti malovaly po stěnách. Jenže když ony chtějí malovat zrovna tam, že? Pořiďte do dětského pokoje omyvatelné tapety. Natírejte tu svrchní vrstvu omítky ochranným filmem, anebo rovnou nastartujte s omyvatelnou omítkou. Vytapetujte exponované plochy (cokoliv, co se neschovává za skříní) nástěnnou kreslicí fólií. Buď papírovou, nebo omyvatelnou. V současné katalogové nabídce pro dětské pokoje není problém narazit na tzv. tabulové povrchy. Hrubší materiál tuhostí ne nepodobný šedočernému linoleu, ovšem plně přilepitelný na stěnu (v menších kusech k nábytku), na nějž není problém malovat. Má to určité nevýhody. Například zvýšenou prašnost, otázku, kam bude stékat voda při omývání. A taky to, že dosud nepomalovaný černý masiv působí v dětském pokoji dost depresivně. Tabulové povrchy se dají sehnat i v magnetickém provedení, takže se k nim dají připevňovat i další obrázky. Vytvořit můžete celou galerii. Existují i speciální sety popisovacího nábytku, ale jejich provedení je až přehnaně strojené. A děti preferují přirozenost, byť to někdy obnáší i čistě bílou stěnu.Přečtěte si 5 tipů, jak chránit zeď proti dětským malůvkám.Mimochodem, není od věci i ty nejmladší někdy zapojit, alespoň náznakově, do malování stěn. Možná když uvidí, jaká je to fuška, odřeknou si výtvarné momentky. To, že děti kreslí po stěnách, nemusí být nutně katastrofa. Je ale dobré být včas připraven, ještě než malí Michelangelové projeví svůj prvotní zájem o umění.
