Když dnes koukáte na unifikovaný bloček o váze 4,7 kilogramů a standardizovaných rozměrech 290 × 140 × 65 mm, většinou vám nevytane na mysl, v čem vlastně tkvěla mimořádnost jeho nedokonalých pra-předchůdců pro lidskou civilizaci. Jenže před pálenými cihlami se dalo stavět jen ze dřeva a kamení, a to v místech, kde bylo dřevo a kamení hojné. Cihla jako produkt, uměle vytvořený stavební kámen, umožnila stavět lidem prakticky všude, kde zrovna chtěli. A vytvářet z nich prakticky cokoliv. Dodatečný proces vypalování (zprvu se hlinito-slámovo-jílovité cihly sušily jen na slunci) jim přidal na trvanlivosti a odolnosti. Vypalování sice bylo náročné na spotřebu paliva, ale „do produktu vložená“ energie se pak vracela jako dlouhodobá investice. Protože stavba z cihel izolovala teplo, zvyšovala kvalitu mikroklimatu obývaného prostoru, perfektně pracovala s vlhkostí. První pálená cihla tak spatřila světlo světa někdy kolem roku 3000 př. n. l. v povodí Indu (spekulativně o něco dříve v civilizaci v povodí Eufratu), o tisíc let později s nimi pracovali staří Řekové a pro Evropu je zpopularizovali frekventovaným využíváním a mobilními cihlářskými pecemi zcestovalí Římané. Všude tam, kam cihly jako novinka dorazily, se rychle zabydlely. Už od těchto prapočátků se při masové výrobě cihel živě experimentovalo. S materiálem i technologií: drcení směsi nabrané v hliništi, přídavek jílů, míšení, protlačování. To vše snižovalo objemovou hmotnost a zvyšovalo tepelně-izolační vlastnosti. Začlenění procesu vysoušení zvýšilo kvalitu a snížilo dopad, bločkování nebo řezání, krájení hmoty zase šetřilo materiál. Glazování, impregnace, dvojité vypalování? To vše hrálo roli. Stejně i tak chemické složení: cihly z mořských sedimentů jsou světlejší, ze sprašových hlín, s vyšší přítomností oxidů železa, zase červenější. Mechanické vlastnosti zůstávají, je to jen estetika. Výsledkem je ale pořád produkt s dobrou pevností, v modulovém „skládačkovém“ formátu, aplikovatelný pro jakýkoliv konstrukční systém, s vysokou požární odolností a schopností akumulovat teplo. Paráda. A co se ještě z receptu, ve kterém se na místě surovin sejde cihlářská hlína, trocha písku, jílu a šamotu – dá ještě upéci? Třeba zvonivým efektem se slyšitelným „klink“ po ťuknutí proslulá cihla klinker. Přezdívá se jim také zvonivky, klinkery, slínovky. Patří ke špičce s takovými materiálovými kvalitami (a cenou), že se s nimi při běžné stavbě většinou nepotkáme. Za jejím vznikem stojí extrémně vysoké teploty v peci (až 1200°C), že se povrchové póry cihly „slijí“ a uzavřou slinovacím procesem. Tato povrchová krusta pak znamená, že cihly minimálně absorbují vodu (s nasákavostí do 6 %), hladké na povrchu a jsou velmi, velmi odolné. Někdy jsou také vypalovány krajc-na-krajc dvakrát, z čehož pak vychází jejich sympatická žáruvzdornost a mrazuvzdornost. V minulosti to byl poměrně luxusní stavební materiál, takže se s nimi setkáváme převážně u sakrálních staveb. V 19. století zase vévodili železničním budovám. Stavělo se totiž „na dlouhá léta“. Znalci rozeznají například nazelenalý Torfbrandklinker, který byl vypalován rašelinou, nebo Kohlebrand z Münsteru, typický pro Porýní. Dnes najdou své uplatnění na fajnových pohledových fasádách domů, při obestavění komínů, budování pilířů plotů a obvodových zdí. A také pro větší (a nákladnější) vzhlednost v interiéru, u přiznaných a zpoza omítek zdí vystupujících prvků. Prostě všude tam, kde záleží na vzhledu i maximální odolnosti. V tlaku dosahují pevnosti až 35 MPa. Zajímavost? Není to úplně klasická cihla, a tak se trochu liší pracovní postupy (jen tak štípat kladívkem nejdou) i složení malty. Klinkery se dnes většinou vyrábí tažením hmoty ze šnekového lisu, proto mají tři strany pohledové a jednu technologickou, takže opravdu záleží na tom, jak je do stavby zapasujete. Jsou to prostě ideální lícovky, když na ně máte a pokud nechcete klasické lícovky. Možná nepotřebujete budovat zděnou katedrálu, které se budou podivovat lidé i za staletí. Možná jen potřebujete cihlu, která fasádu učiní vzhlednější už dnes. A to je přesně oblast, ve které lícovky, další podmnožina pálených cihel, vyniká. Jsou to prostě cihly pro parádu, se všemi klady a zápory, které z takového přirovnání plynou. Ne, jejich technické vlastnosti nejsou na extrémní výši (pevnost v tlaku kolem 20 MPa, nasákavost kolem 18 %). Ale musí se nechat, že prostě vypadají dobře. Jejich lehce zvrásněný povrch jim garantuje vysokou odolnost vůči vlivům nepříznivého počasí, jsou mrazuvzdorné, nízko-údržbové. Proto byly doménou spíše severu a západu Evropy. A ano, vnější estetika u nich hraje prim. Lícovky jsou plné, mají čtyři pohledové strany, vyšší pórovitost. V katalozích narazíte na stovky jednotlivých typů, barev a melírů, protože se u nich předpokládá, že vyniknou na konkrétním povrchu. Při propočtu množství materiálu se u lícovek nenechejte nachytat. Jsou přibližně o čtvrtin menší (mezinárodně standardizovaná jednotka pro lícové cihly; 1 WF, je popisuje jako cihlu o rozměrech 210 x 100 x 50 mm). Takže jich na obklad bude zapotřebí o něco víc. Výhodou je, že fasáda obložená lícovkami funguje nezávisle na okolních konstrukcích, a vytváří samostatnou, odloučenou „ostrovní“ jednotku. Samostatnou dimenzí lícovek jsou lícové cihly ražené. Speciální forma „tlačení“ jim dodává specifickou texturu, což oceníte hlavně při řešení v interiéru. Chcete-li rustikální, režně-tkaný nebo stařený vzhled, tohle je ideální cesta. Možná ale potřebujete parádu, kterou nechcete nadhánět materiálem. Pak se jako navýsost schůdné řešení jeví být cihelné obkladové pásky. V podstatě zúžené profily lícového formátu, s požadovanou texturou. S jejich dopomocí můžete vytvářet vzory odpovídající vizuálně opravdu starým cihlám: pácům, klenákům, buchtám, kabřincům i vejžlabkům. Plný a pevný objem pálených cihel byl po staletí jejich předností a výhodou. Jenže jak stavbám přibývalo pater a místností, začala být jejich hmotnost na obtíž. Stejně jako příliš rigidní rozměry, které ukusovaly z užitné plochy interiéru. Výkop tímto směrem provedly nejprve cihly odlehčené, pro chráněné vnitřní zdivo a po sériích experimentů pak evoluce stavebního materiálu dospěla k cihlám zúženým, kráceným a dutým. Perfektní pro stavbu příček a předělů, proto přezdívané coby příčkovky. U vnitřního zdiva, nenosných stěn, šachet a přizdívek většinou totiž většinou nevyžadujeme takovou odolnost. Duté cihly obětovaly část své strukturní pevnosti (jsou křehčí, lámavější), ale tím získaly lehčí provedení, a vzduchové mezery v nich podpořily akumulaci tepla, odvětrávání. Dá se říct, že dutá cihla byla druhým nejvýraznějším krokem pro stavebnictví, od příchodu pálených cihel plných. A vývoj se po zavedení dutin rozhodně nezastavil. Začaly vznikat celé duté cihelné bloky: hurdisky, věncovky, pro překlady a stropy. A taky cihelné tvárnice, u nichž podstatnou část „objemu“ tvoří vzduchové dutinky a komůrky. Nápad vyplnit tyto komůrky dalším izolačním materiálem (pěnou, vatou, polystyrenem) na sebe nenechal dlouho čekat. Dnes existují v různých rozměrech pro obvodové, nosné a příčkové zdivo, pro překlady a stropní konstrukce. Pro jejich spojování je většinou zapotřebí speciální malta anebo tmely, pěny, jejich sklad je ovlivněn drážkami pro zasazení. Výhody? Lehčí, s předpokladem snazší manipulace při pokládce. Úspora spojovacího materiálu. Dobrá prostupnost pro vodní páry, částečné zachování tepelně-izolačních vlastností. Nevýhody? Křehkost a nezbytnost spousty „doplňkových“ řešení ke kompletaci (výplně pro rohy místností, stavební otvory, kotvící prvky). Část těchto neduhů pak odrušily broušené cihelné bloky. A dnes? Odlehčené, děrované, lícové, uzpůsobené pro režné zdivo, pálené příčkovky, příčkovky dutinové a drážkové, cihly typu THERM, cihly s kapsou na maltu, uzpůsobené pro vlévání cementovou maltou nebo betonem, se zazubenou styčnou spárou, cihelné bloky… výčet to zdaleka není kompletní, protože vývoj stavebních technologií se stejně jako výroba cihel nezastavil. Stavba legendární Babylónské věže, na kterou mělo padnout 85 milionů pálených cihel, se dnes vlastně jeví o něco nemožnější. Tehdy totiž všechny cihly byly jednotné, stejné. Dnes máme pestrost výběru pro každý stavební krok. Cihly, co vlastně nejsou cihlyDo seznamu poctivých pálených cihel skutečně patří jen napůl, ale přesto s nimi při stavbě, jako s nepostradatelnými konstrukčními prvky, počítáme. Magnezitové cihly, snášející extrémní žár, se využívají při konstrukcích akumulačních kamen, vyzdívku kotlů a topenišť zajišťujeme s pomocí cihel šamotových.
