Kamenictví (kameník) je řemeslným oborem, jehož náplní je opracovávání kamene vytváření výrobků z kamene. Kámen je kameníky rozměřován a řezán, respektive upravován do podoby kamenných výrobků běžného užití: náhrobních kamenů, hrubých a čistých kamenných kvádrů, chodníkových obrub, provádění nápisů a zdobení v kameni, ale i práce při obnovách kamenných prvků památek (snímání kamenných celků, čištění, konzervace, zpětná montáž, tmelení, ...). Kameníci též vyrábějí náročné kamenické výrobky stavební, slohové, figurální a monumentální. To však již hovoříme o kamenictví uměleckém, které balancuje na hraně spolu s kamenosochařstvím. Kamenické práce jsou typické vysokou prašností a hlukem. Kameník potřebuje kromě výučního listu zručnost, estetické cítění, vynalézavost a tvůrčí schopnosti, trpělivost a také fyzickou zdatnost. Nejpoužívanějšími pracovními prostředky jsou kladiva, sekáče, štípací, leštící a permlovací stroje a vrtací soupravy. Umělecký kameník vytváří sochařská díla podle předloh, respektive návrhů výtvarníků. Realizuje též kopie kamenosochařských prací podle historických originálů, restauruje historicky cenná sochařská nebo architektonická díla. Umělecký kameník pracuje s ručními pracovními prostředky. Umělecký kameník, ale i kamenosochař provádí kopie výtvarných děl provedených v kameni, soch, reliéfů, emblémů, hlavic s ornamentálními i rostlinnými motivy, výzdobu paláců, kostelů, kašen, portálů dle dodaných modelů, ale i realizace originálních nových návrhů.Kamenosochař je tvůrčí umělec ztvárňující předměty, postavy, jevy a své umělecké představy do prostorového kamenného objektu. Kamenosochař tedy uplatňuje v praxi svou tvořivost a vynalézavost. Kamenosochařství se od ostatních oborů sochařství postupně osamostatnilo. Pracovní prostředí kamenosochaře klade poměrně vysoké nároky na prostor a také na technické vybavení. Sochař by měl mít kromě řemeslných a profesních předpokladů uměleckého kameníka také dobrou orientaci v dějinách výtvarného umění, v historii technologických postupů a jejich využití. Důležitý je též smysl pro detail, prostorové vidění, smysl pro rytmus objemů a také pro skladbu hmot. Sochař musí absolvovat vysokou školu výtvarných umění v oboru sochařství. Restaurátorské kamenické práceTýkají se veškerých architektonických prvků i celých objektů z kamene, zpevňování kamene, konzervace a hydrofobizace, zlacení, stříbření, .... Kamenné architektonické prvky mohou být sejmuty, restaurovány a opět instalovány na své místo. Samostatným odvětvím restaurátorských prací jsou práce slohové, které jsou potřebné při při renovacích hradů, zámků, klášterů, kostelů, kaplí, paláců, historických domů, balustrád, portálů, památníků a podobně. Používají se zde různé druhy kamene dle konkrétní potřeby, mnohdy je třeba vyhledat původní lom, ve kterém byl kámen kdysi těžen. Například pískovce, opuky, mramory, vápence či žuly. Historická tradice kamenosochařů s příjmením PánekKamenický rod Pánků je historicky řazen až do 14. (některé zdroje uvádějí 16.) století. Určitě však pracovali Jan Šimon Pánek a jeho syn Jan koncem 17. století na chrámu sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Po nich následuje nepřetržitá řada kameníků a kamenosochařů s příjmením Pánek. Tento rod zanechal svou stopu v kamenné kráse pražských a jiných českých chrámů, domů, kašen, pomníků, zahradní i hřbitovní architektury. Pánkové nás obohatili o klasické kamenosochařské, v dnešní době však i o restaurované kamenné objekty a práce slohové. Zajímavostí je, že od roku 1720 do roku 1920 pracoval tento kamenický rod na katedrále sv. Víta. Poté se na toto místo vrátili a ještě v 90. letech minulého století zde Pánkové pracovali. Předtím to byl Vladislavský sál, tereziánské křídlo a románské podzemí a koncem 90. let minulého století Starý palác, Purkrabství a opět katedrála. S dílem Pánků se však setkáme i jinde v Praze a na území ČR. Slovy spisovatele Adolfa Branalda (napsal před 24 lety): „…muž jménem Pánek, který tak důvěrně zná těla bohyň, anatomii andělských křídel a plastiku obřích svalů, že stačí položit dlaň – a jako by se představili: Žehrovice. Já jsem Pánek. A postava z kamene hned ví své – i když pravděpodobně neví, který Pánek. Teplo, hebkost i puls jí neomylně říká totéž co včera – a včera může být i dvě stě i tři sta let. Tak daleko je k mistru kamenické hutě Janu Šimonu Pánkovi, který dával dohromady svatého Jakuba po velkém požáru v 17. století. Mezi Šimonem z roku 1689 a Bohumilem z dneška klade dlaň na kámen nepřetržitá řada otců, synů a vnuků, cítí jemné chvění pod povrchem, milují se s kamenem, žijí s kamenem, a protože neznají větší rozkoš pod sluncem, odevzdávají jeden druhému pocit, nářadí a život.“Více informací o historii a tvorbě kamenosochařského rodu Pánků najdete ZDE.
