Po pravdě a s drsnou upřímností: pokud se ztratíte v hlubokých zavátých hvozdech, je aktuální nedostatek jídla asi tím nejmenším problémem, který budete řešit. Jedničkou na vašem seznamu k přežití je kromě nalezení cesty zpět do civilizace zajištění tepelného komfortu. Obědové menu stojí poněkud stranou, protože bez jídla vydržíte (v závislosti na vaší kondici) teoreticky dlouhé týdny, ale zmrznout můžete už tuhle noc. I tak se ale něco k jídlu hodí, protože v pohybem v mrazivém prostředí spaluje váš metabolismus 2-3x více energie, než při běžném provozu. Do čeho se tedy zakousnout? Zlatým pravidlem nadšených survivalistů – profesionálů studovaných k přežití v extrémních podmínkách, i přemýšlejících amatérů, je jíst jen to, co bezpečně poznáte. V našich podmínkách pak neuděláte chybu s jehličím smrku, jedle nebo borovice, respektive s jejich mladými přírůstovými větvičkami (pokud je tedy nezaměníte se smrtelně jedovatým tisem). Jak mladé větvičky s jehličím chutnají? Příšerně, jako hořce nakyslá nestravitelnost. Ale dá se to rozžvýkat a spolknout, a zaplnit trochu žaludek. Pochopitelně, že lepší variantou je z nich na ohni udělat čaj. Ten je plný vitaminů C, a může vám skutečně pomoci. Z najemno nasekaných jehliček se dá udělat „kaše“ případně „sušenky“. Přežvykovat můžete i jemné načervenalé kořínky smrků. Nebavíme se tu ale o nějakém zvláštních pochutnání, ale opravdu jen o nejnutnějším minimu pro přežití. A jak je to s tím jedovatým tisem? Ten je jedovatý celý, s čestnou výjimkou oněch červeno-růžových kuliček plodů. Jejich míšek je příjemně sladký, chutný a výživný. Jen nesmíte sníst pecičku uvnitř, a pochopitelně, nepřikusovat ani jedovaté tisové jehličí. Bezpečnější ale bude dostat se k „jádru“ šišek. A k jídlu si pak můžete posloužit i vnitřní kůrou břízy. Ani ta není zvláštní delikatesou, a při jejím vyhlodávání dostane váš chrup zabrat. Chutná dřevitě. Ale špatná není. Vlastně, v severských končinách ji někdy suší, melou a využívají jako alternativu mouky. Dostat se pod kůru stojící břízy ale snadné není, ideálem je tedy najít co nejčerstvěji povalený strom. V časné jaro, kdy je ještě mráz silně patrný, pak můžete kmen živé břízy naříznout, abyste se dostali k výživné míze, kterou vyvedete ven. Žaludy? Inu, k jídlu jsou, ale je s nimi práce. Musíte je sesbírat, rozbít a dostat se k jejich „ořechové“ dřeni. Tu pak musíte opakovaně luhovat ve vodě, abyste je zbavili hořkosti. A pak jsou k jídlu. Jíst se dají i semínka habru a javoru, zbavená šustivého obalu křidélka. Dřeviny, které si na větvích ponechávají přes zimu plody, jsou trochu záludné. A to, že si na nějakých bobulkách prokazatelně pochutnávají ptáci, ještě nemusí znamenat, že budou bezpečné i pro člověka. Bez obav si ale můžete pochutnat třeba na šípcích, které si s ničím jiným nespletete. Po přemrznutí se navíc stávají příjemně nasládlé. Jen pozor při odstraňování vlákének zevnitř plodů. Jsou dost svědivá. Přemrznuté mohou a chutné být i malé trnky, kterým mráz dodá na chutnosti. Nebo jalovčinky, které se čistě technicky řadí mezi šišky, byť vypadají jako bobule. Jsou silně aromatické a trochu víc močopudné, zato našlapané vitamíny. Štěstí můžete mít i s hložinkami, plody hlohu. Chutí mají překvapivě blízko k jablkům. Opravdu se ale nenechávejte svést každou bobulkou nebo plodem, na který narazíte. Zrovna třeba u jedle a hezky vypadajícího brslenu byste se mohli dostat k velmi nepříjemným potížím. Nejrůznějších plevelnatých a ruderálních rostlin je kolem nás všude dostatek, a dost často na ně narazíte i v zimě, jak svými uschlými stvoly ční nad sněhovou peřinou. Jsou seschlé a nevypadají ani trochu vábně. Jejich semena jsou ale stravitelná, a často velmi výživná. Ideální je mít nějaký sáček nebo kapsu, do které natrháte vrcholové partie takových plevelů, a semínka z nich vyklepete ven. Obyčejný merlík má velmi blízko k super-zdravé rostlině quinoa. Divoké mrkve a další okoličnaté rostliny se dají také zužitkovat. Existuje dost rostlin, které s příchodem zimy nezamrzají a nemizí. Jen se skryjí pod sněhem. Když tedy odhrabete bílou vrstvu, můžete narazit (typicky blízko potoků) na zelený šťovík, řeřichu, ptačinec. Jsou to kousky, které se nemusíte bát dát do salátu, takže s chutí do nich. U vody a hrabání se ještě chvilku zdržíme, protože tady máte největší šanci nalézt hlízy a kořeny dalších potenciálně jedlých rostlin. Třeba obyčejného lopuchu, bodláků anebo výtečného topinamburu. Na jinak zemité chuti jim ke stravitelnosti dodá, když je opečete na ohni. Když je hlad, špatné rozhodně nejsou. Přežít se dá i na kořenech vyhrabaného orobince (jejich zašpičatělých částech), a jíst se dají i kořeny pampelišek (jsou dost hořké). Jinak se také nabízí listy jitrocele, řepka a divoká hořčice, čekanka.Musíte je ale bezpečně rozpoznat. Obecně se přitom vyhýbejte všemu, co má mléčně bílou mízu, má to chlupaté stonky, semena nebo „fazolky“ v lusku nebo trojitý list. Můžete mít štěstí a pod hromádkou hrabanky nalézt kulky nebo zimující larvy hmyzu. Dobré zprávy jsou to jen na půl: ano, hmyz je potravou našlapanou proteiny, ale tady opravdu musíte vědět, co jíte. Mravenci a mravenčí kukly k jídlu jsou, ale je třeba je tepelně opracovat. Ale ti ostatní? Pokud nejste zběhlí k entomologii, do experimentů se raději moc nepouštějte. Podobné je to i s mechy, řasami a lišejníky. Zkrátka a dobře, pokud se chcete pojistit na neočekávané události, je třeba investovat předem do vzdělání i v netradičních oblastech přírodní gastronomie.
