Naprostá většina v Evropě instalovaných fotovoltaických panelů a souvisejících dílů a komponentů pochází z Číny, někdy jde dokonce až o 95 % (podle dat Mezinárodní energetické agentury – IEA). Prudký rozmach fotovoltaiky proto nijak nepomáhá místním výrobcům solárních panelů, a že jich příliš není. Evropští výrobci jsou v krizi i přes prudký rozvoj oboru, ohlašují ukončení výroby a prosí své vlády, aby zasáhly. Jenže... Lidově se říká “BABO RAĎ“, a že se mnozí evropští politici včetně některých českých právě obrací k mnoha různým babám, žádaje o radu. Ve vzduchu totiž visí problém, který může ublížit jedněm a pomoci druhým a naopak, při opačném řešení pomůže těm prvním a ublíží druhým. A pokud by došlo k razantnímu zdražení fotovoltaiky? Zřejmě nastane pravý opak toho, co si evropští politici od fotovoltaického byznysu slibovali. V každém případě se ale ukazuje, že “léčba Čínou“ je vždy danajským darem. Pozor, ustálené slovní spojení “danajský dar“ je hlubokým moudrem sahajícím až do antiky, rčení totiž souvisí s řeckým mytologickým příběhem o Trojském koni. A Trojský kůň, to je něco natolik fatálního, že se po něm začaly pojmenovávat i počítačové viry. Co je tedy onen danajský dar? Takový dar, případně výtěžek či zisk, který způsobuje obdarovanému spíše potíže či zlo než užitek a spokojenost (Zdroj: Wikipedia). Ano, všímáte si správně, že se článek vlastně chytá různých rčení a příměrů, že sahá po lidové slovesnosti. Ta je totiž lidem nejbližší a především o lidi, tedy jejich peníze, tady jde. Lidi musí zaplatit přechod Evropy na zelenou energii. Jelikož musí někdo vyrobit zelená zařízení a instalovat, případně nakoupit a instalovat, musí také tato zařízení někomu prodat a ten je zaplatí. Obávám se, že svět zaplavený levnými výrobky z Číny a jiných zemí, nelze vyléčit regulacemi. Vlády evropských zemí, zástupci průmyslu i politici a úředníci evropských institucí se však nemohou shodnout, jak na situaci reagovat. Podpořit evropské výrobce a tím fotovoltaiku skokově zdražit možná až na dvojnásobek, nebo vše nechat na tržišti (lidech), aby si problém vyřešilo (li) samo (sami)? O tom, že s kvalitou čínské fotovoltaiky to vůbec není slavné, se už napsalo mnoho, o tom, že kvalitnější evropské výrobky, a tedy i dražší, většina investorů nechce, také. Jenže mi to tak trochu připomíná, jako by se chtěly české úřady vypořádat s vietnamskými obchodníky v kamenných prodejnách a na tržištích. Lidé jsou fascinovaní, že u nich koupí skoro všechno, a často za bezkonkurenčně nízké ceny, i když zároveň za úlitbu bezkonkurenčně nižší kvality. Lidé jsou fascinovaní, že vietnamské večerky mají otevřeno od časných ranních hodin často až do pozdních večerních, a že jde vlastně o malé rodinné podniky, kdy jsou prodejci ke svým krámkům doslova přikovaní jako otroci. Nikdo z místních by to nechtěl dělat, a právě i proto vietnamské obchodníky obdivují, chválí, navštěvují, vydržují si. Oni z toho ale mají profit, živobytí, zaplatí svým dětem vzdělání, uživí rodinu. Často doslova z ničeho. Zato v Číně jde velmi často o skutečnou otrockou práci za mizivou mzdu, které prostě nemohou evropští výrobci konkurovat. Stejně jako státním čínským dotacím, které jsou v mnohém štědřejší než ty evropské. Připočteme-li levné (a méně kvalitní) materiály i technická řešení, nelze “LÉČBU ČÍNOU“ porazit. Tedy lze, úředně, ale co by to přineslo? Například německý ministr hospodářství Robert Habeck poslal podle agentury Reuters v listopadu Evropské komisi dopis, ve kterém vyjádřil své obavy. O evropské výrobce fotovoltaiky? Ne, o budoucnost čínské fotovoltaiky, na kterou se EK údajně chystá uvalit obchodní omezení. Pan ministr upozornil, že omezení dovozu z Číny by mohlo zničit rychlý rozvoj zelené energie v Evropě a zdražit fotovoltaický trh až o 90 %, což by mohlo způsobit bankroty společností, které v EU solární systémy instalují. Je jich totiž hodně! Některé evropské země však prý dokonce nevylučují uvalení cel na dovoz materiálů pro solární panely i celých výrobků. Holanďané dokonce navrhují, aby dovoz fotovoltaiky spadal pod navrhované uhlíkové clo. Italská vláda se pro změnu vydala jinou cestou a oznámila investici ve výši 90 milionů eur do továrny na výrobu fotovoltaických panelů na Sicílii.Evropští výrobci solárních panelů dokonce vyzvali své vlády, aby vykoupily nadbytečné zásoby čínské fotovoltaiky, což by zmírnilo problém s nadměrnou nabídkou. Nebude-li to možné provést rychle, měly by vlády zvážit právě obchodní bariéry.Zástupci některých energetických firem se však naopak obávají, že nyní nelze (byť jen krátkodobě) snížit závislost na Číně, že by to představovalo riziko zastavení zelených projektů. Poukazují na příklad z USA, kde po zavedení cla na čínskou fotovoltaiku stoupla cena těchto zařízení oproti Evropě na více jak dvojnásobek. Padni komu padni, ať úřady udělají cokoli, vždy se stane něco, co jedni chtějí a druzí nechtějí. A vždy to nakonec zaplatí koncoví spotřebitelé (investoři). Evropa je prý ve válce s Čínou. Není to však náhodou naopak? Tedy že Čína je ve válce s Evropou a drží ji svým solárním byznysem pěkně pod krkem? Kdyby nebylo evropské zelené politiky, rozmach fotovoltaiky by byl postupný a tomu by se přizpůsobovala výroba i obchod. Když bouchnete do stolu (i když jde o demokratický parlament) a chcete, aby teď a hned dělali všichni to samé, vede to vždy jedním směrem. K Číně. Tedy pardon – k socialismu.Zdroj: ekolist.cz, ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia, IEA
