Na počátku byla chata. Svým pojetím spíše skromnější dřevostavba, jinak vcelku tradičních dispozic, s obyčejnou sedlovou střechou. Zasazená, na naše poměry, do poněkud divočejší krajiny vysokých hor, příkrých svahů, rozeklaných údolí, konstantní mlhy a deštných pralesů. Nacházíme se totiž v Ekvádoru, kde s nadmořskými výškami ani dešťovými srážkami nešetří. Objekt s užitnou plochou 120 metrů čtverečních svým původním provedením nijak extrémně nevynikal, nicméně byl dost dobrý na to, aby tu jednou za čas mohla celá rodina trávit poklidné společné dovolené. Protože jinak všichni čtyři její členové rodiny svou práci a zaměstnání spojili s cestováním po světě, a tak se jim momenty pohromadě staly svátečná vzácností. Změnila to až pandemie covid-19, která všem možnost vyjíždět za hranice silně omezila. Zcestovalá rodina se dvěma dcerami se rozhodla tento čas nepromarnit, a chtěli jej strávit zase spolu. Ne ve stísněném a nahloučeném bytě v promořené metropoli, ale raději na čerstvém vzduchu a v přírodě, tedy tradičně na chatě. Ta ale k delšímu, časově neomezenému pobytu, nebyla úplně způsobilá. Koneckonců, byla to jen obyčejná chata v horách. Proto se její obyvatelé velmi dynamicky rozhodli ve spolupráci s architekty standardní formát chaty rozšířit, a povýšit její obyvatelnost na novou, vyšší úroveň. Původní dřevostavba, krytá profilem sedlové střechy, si přitom v sobě uchovala zázemí obytných pokojů, stará kuchyně byla přepracována na rozšířenou koupelnu, ze staré koupelny se stala nová toaleta… a novou kuchyni s jídelnou a fantastickým obývacím pokojem si nechali vytvořit na ploše 65 metrů čtverečních. Kde přesně? V podstatě na visuté zastřešené terase, podepřené konstrukcí ve svahu a přilepené k původnímu objemu dřevostavby. Něco jako hrubý plán na takové rozšíření asi muselo existovat už před koronakrizí, protože jinak si těžko vysvětlit, že se celou realizaci podařilo provést v řádu týdnů, než měsíců. A tak se v podstatě celá rodina sešla už „v novém“ obydlí. Které si už nezaslouží nazývat chatou, ale spíše vznešeněji, Casa Mirador. Dům s vyhlídkou. K rychlosti stavby pochopitelně přispěla šikovnost architektů, dovednosti řemeslníků a fakt, že přístavba se mohla opřít o prefabrikovanou ocelovou rámovou konstrukci, která vznikala z jednotlivých modulů, sestavených na místě. Doplnění dřevěných součástí bylo také bez problémů, a jediným menším zádrhelem byla přeprava rozměrných skleněných výplní na místo stavby. Drobné komplikace ale blednou před charakterem výsledku. Přístavba skutečně nezůstává dlužná nic titulu vyhlídky: transparentní obal temperovaného/tvrzeného skla obkružuje celé rozšíření, a otevírá tak interiér strhujícím rozhledům. Na soutěsku pod sebou, hory porostlé pralesy. Utěsněná vnější obálka si pouští přírodu až skoro na dotek k sobě, a hranice mezi interiérem a exteriérem se rozplývají v mlze. Byť vizuálně přístavba chaty vyjadřuje křehkost, nestability se tu bát nemusíte. Bytelné kotevní prvky usazují rozšířenou část do svahu, trojitým systémem kovových částí vytváří vnější skelet, a prochází celým objektem od základů až po střechu. Vnitřní prostor je překvapivě volný, až na centrální formu nezastavěný. Je to neomezený balkon, obývací pokoj s nekonečným výhledem, jídelna bez hranic. Úprav se dočkala i stará obytná část dřevostavby: přibyly tu světlovody, a také nové podlahové vytápění. Nově tu také za panelovým ostěním vznikly úložné prostory. A k provoznímu zázemí přibyl i septický tank s čističkou odpadních vod. Aby přírodní krása, která je všude kolem, pobytem lidí neutrpěla. Těžko odhadovat, jak omezení sociálních kontaktů dopadlo na ostatní obyvatele Ekvádoru. Ale obyvatelé Casa Mirador si na ně rozhodně nestěžovali. Konečně měli chvilku trávit čas pohromadě, jako jedna rodina. A kvalitní práce architektů jim k tomu poskytla víc než příjemné zázemí, které je karanténami neoddělilo od přírody okolo. Materiály: RAMA estudio Foto-kredit: Jag Studio
