Lekníny (Nymphaea) jsou rodem nižších dvouděložných rostlin z čeledi leknínovité (Nymphaeaceae). Jsou nádhernou okrasou každé stojaté či jen mírně tekoucí vody, i když zrovna nekvetou. Jejich velké oválné listy plavou na hladině jako obrazce. Když však rozkvetou, je to nádhera, jaké se může podobat máloco jiného. Vyžadují však hloubku 40 až 100 cm, pH od 6,8 do 8,5, spoustu sluníčka a stabilní teplotu vody. Hloubku vhodnou pro lekníny měříme jako sloupec vody v centimetrech nad začátkem oddenku nad kořínky, přičemž mladé sazenice vždy vyžadují hloubku menší, bohatě zakořeněné větší. Je též třeba vědět, že se poupata leknínů vyvíjejí pod hladinou a teprve růstem oddenku směrem vzhůru jsou vynesena až na hladinu. Vše začíná kořínky uchycenými v bahně (v případě udržovaných zahradních jezírek většinou v koši se substrátem), ze kterých vyrůstá oddenek, který je trvale ponořený pod vodou. Právě oddenek je zásobárnou důležitých látek nezbytných pro přezimování leknínů i jejich bujný růst na jaře. Jestliže tedy chceme oddenky dělit, musíme to udělat již zjara, nejpozději během května. Duben je ideální! Listy leknínů jsou lesklé a nejčastěji tmavě zelené až červenohnědé. Mladé rostlinky rostoucí v menší hloubce mají listy menší, s rostoucí hloubkou ukotvení leknínů a rozvětveností jejich kořenového systému se pak zvětšují i jejich listy. Jestliže jsme výše uvedli, že lekníny preferují stabilní teplotu vody, samy tomu svými listy plujícími po hladině napomáhají. Navíc listy tvoří stín, který eliminuje růst nepříjemných vodních řas. Již víme, že se květní poupata leknínů vyvíjí pod hladinu a jsou postupně vynášena stonky až na hladinu, lekníny s poupaty proto přesadíme do větší hloubky vždy až po odkvětu. Pokud bychom to totiž udělali před odkvětem, poupata by mohla vykvést pod vodou a květy by se na hladinu vůbec nedostaly. Nedosáhly by na ni. Lekníny kvetou od června do října (za příznivého počasí vykvetou i v květnu a listopadu) a čím více s nimi před kvetením manipulujeme, tím déle si na květy počkáme. Zcela ideální je mít dostatečně hluboké a prostorné jezírko, kde nemusíme s lekníny dělat vůbec nic. Tedy až na jejich případnou eliminaci, pokud by se nám rozrostly příliš. A věřte, že když se jim na konkrétním místě daří, udělají to. Kvetení leknínů je závislé především na teplotě vody a slunečním záření. Když kvetou, nejčastěji rozkvétají (otevírají své květy) každý den od 8 do 11 hodin dopoledne a zase je zavírají od cca 15 do 18 hodin odpoledne. A pozor, barevnost květů leknínů je dosti proměnlivá. Na pravidlo bělostné čistoty zapomeňme, vůbec se bílé barvy nemusíme dočkat, květy mohou být i růžové stejně jako rudé (červené). A vyšlechtěny byly i další barvy květů, třeba fialová. Lekníny též nádherně voní, nejčastěji po směsi fialek, pomerančů s citróny a anýzu, ale i po vanilce, další po čajových růžích a jiné po konvalinkách. Množství květů jedné rostliny je přitom závislé na její zdravotním stavu, stáří a kondici. Lekníny jsou složeny z kořínků, oddenku, listů a květů. Rostliny vysazujeme (většinou je tak již zakoupíme) do perforovaných košíků s velmi hustými oky. Hustá oka zamezí vymílání substrátu, přičemž malá očka v koších jsou postupně ucpána kořeny rostlin. Díky tomu pak kořínky odebírají živiny z vody. Pokud nemáme k dispozici perforované košíky, lze použít i obyčejné nádoby, ale pozor, takové, které se ponoří, tedy nemají tendenci vyplavat na hladinu, když nejsou dostatečně zatížené. Ideální je speciální substrát určený pro vodní rostliny a lekníny, pro který je typická jílovitá složka, tedy bahno. Můžeme si také smísit jíl se zahradní zeminou, dobře uleželou chlévskou mrvou (kravským hnojem) a rašelinou pro odlehčení. Přidat též můžeme kostní moučku (1kg na 30 kg zeminy). Substrát v perforovaných koších či nádobách je třeba měnit na jaře každé 4 roky (3 až 5). Při výměně substrátu je navíc ideální příležitost si lekníny namnožit dělením. Od mateční rostliny vždy oddělíme mladé lekníny, které již mateřské rostlině konkurují (klony), načež je přesadíme do nových nádob (košů). Mateční rostlině přitom ponecháme středně silný kvetoucí oddenek. Ten nejsilnější již totiž obvykle nebývá životaschopný a nekvete. Při první výsadbě i přesazování vždy substrát do nádoby pořádně namačkáme, případně ušlapeme a to cca 5 až 10 cm pod horní okraj nádoby či koše. Vytvoříme přitom shora jakousi homoli (kopeček). Na ni uložíme oddenek a rozprostřeme kořeny (můžeme je i zkrátit). Poté dosypeme substrát až po horní okraj koše a silně umačkáme. Pokud bychom substrát pořádně nezhutnili, stal by se jakousi břečkovitou kaší. Oddenek by v ní byl spolu s kořínky špatně ukotven a mohl by se uvolnit, načež by vyplaval na hladinu. Povrch osazené nádoby je nakonec dobré zasypat štěrkem či kačírkem, nikdy ne materiálem, který by obsahoval vápno. Nakonec koš obložíme valouny, ostrými většími kameny či cihlami, tedy v případě, že v jezírku chováme ryby. Ty by totiž v substrátu začaly rýt. Navíc se nám díky tomu nebudou tolik vyplavovat živiny. Před zimou je třeba zbavit lekníny listů a přemístit i s koši do nezámrzné hloubky, tedy nejméně 50 cm pod hladinu, čím hlouběji, tím lépe, ovšem okrasná jezírka obvykle nebývají hlubší jak metr. Pokud máme jezírko příliš mělké, lekníny z něj vyjmeme a necháme přezimovat v nádobě s vodou ve sklepě, garáži a na jiném místě, kde se teploty drží na cca nejvýše 4 °C a nejníže na cca dvou. Lepší je vždy světlejší prostor. Dobrou zprávou je, že lekníny můžeme pěstovat i v miniaturních jezírcích a dokonce i nádobách s vodou, jde o takzvané trpasličí kultivary, na které vystačí nádoby průměru 30 až 50 cm, hloubka vody 10 až 30 cm a cca 3 až 5 litrů substrátu, který je třeba měnit každoročně. Dokonce nejsou miniaturizované kultivary ani náročné na světlo, stačí jim 4 hodiny slunečního svitu denně. V zimě je však buďto musíme ukrýt v chladnějších uzavřených prostorách, případně je přemístíme do nezámrzné hloubky většího jezírka. Trpasličí kultivary jsou též vhodné pro mělké příbřežní zóny třeba koupacích jezírek. Na našem území rostou v přírodě 2 druhy leknínů, leknín bílý (Nymphaea alba) a leknín bělostný (Nymphaea candida). Oba druhy jsou v České republice chráněny zákonem jako kriticky ohrožené, ovšem v mezinárodním Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není žádný druh leknínu uveden jako ohrožený. Leknín Nymphaea thermarum ze Rwandy je pak považován za druh v přírodě vyhynulý. Jinak rod leknín (Nymphaea) zahrnuje přibližně 50 druhů a je rozšířen po celém světě, tedy od tropů až po teplejší oblasti mírného pásu. V Severní Americe najdeme 7 původních druhů, v tropické Americe přibližně 18 druhů, v Číně 4, v Austrálii 12 až 15 a na Madagaskaru 2 druhy. V Evropě rostou 3 druhy, kromě našich dvou domácích ještě leknín posvátný (Nymphaea lotus). Leknín posvátný však najdeme pouze v termálních pramenech na severozápadě Rumunska. Některé druhy leknínů zdomácněly v jiných částech světa, odkud nepochází. Třeba africké druhy Nymphaea lotus a Nymphaea lotus capensis zdomácněly teplých oblastech Severní Ameriky a v Latinské Americe, leknín bílý pro změnu v Číně. Rod leknín je členěn do 5 podrodů: Anecphya, Brachyceras, Hydrocallis, Lotos a Nymphaea. Zajímavostí je, že bývá leknín posvátný (Nymphaea lotus) chybně zaměňován s nepříbuzným lotosem (Nelumbo), případně se mu opět mylně říká lotos egyptský. Za nejmenší leknín na světě je považován druh Nymphaea micranta, který dorůstá výšky pouze 5 cm, listy leknínu Nymphaea baumii mají pro změnu průměr pouze 2 až 3 centimetry. Zástupci podrodu Nymphaea jsou například leknín bělostný (Nymphaea candida), leknín bílý (Nymphaea alba), leknín mexický (Nymphaea mexicana), leknín modrý (Nymphaea nouchali var. caerulea, syn. Nymphaea caerulea), leknín posvátný (Nymphaea lotus), leknín severský (Nymphaea tetragona) a leknín vonný (Nymphaea odorata). Nápadné a vonné květy leknínů jsou opylovány hmyzem, který sbírá pyl a nektar. Nejčastějšími opylovači jsou brouci, mouchy a včely. Semena leknínů jsou na kratší vzdálenosti šířena vodou, na delší vzdálenosti pak vodními ptáky konzumujícími plody leknínů. Všechny druhy leknínů prodělávají během roku periodu klidu, v chladnějších oblastech v chladném období a v teplejších při poklesu vodní hladiny, tedy v období sucha. Kromě přirozeného přírodního výskytu jsou lekníny po celém světě pěstovány jako rostliny okrasné a vyšlechtěno bylo mnoho kultivarů, které se od sebe liší stavbou a barvou květů, ale i dobou kvetení. Některé dokonce kvetou v noci a některé mají skvrnité listy. Jelikož semena a oddenky leknínů obsahují škrob a bílkoviny, jsou některé druhy využívány jako potravina a jako krmivo pro vodní ptactvo i domácí zvířata. Jiné druhy leknínů jsou využívány v tradičních medicínách. Ovšem květ leknínu je také důležitým symbolem. Objevuje se například již na malbách a plastikách starých Mayů. Chcete-li se inspirovat, můžete navštívit největší sbírku leknínů v ČR, kterou najdete v Botanické zahradě v Liberci. Pavilón leknínů zde byl otevřen 1. července 2014 a sbírka zahrnuje i největší vodní rostlinu světa Viktorii královskou (Victoria amazonica) s bílými květy a listy o průměru až tři metry. Roste zde též lotos indický (což vlastně není leknín) a euryalé vzdorná (Euryale ferox) se sytě růžovými květy plujícími na vodní hladině. Pavilón leknínů je vlastně vytápěným skleníkem s velkým vyhřívaným bazénem (128 m2), který nahrazuje přírodní prostředí. První náčrty nového pavilonu jsou již z roku 2008 a dlouho to dokonce vypadalo, že se žádný pavilon ani stavět nebude. Nakonec to ale vyšlo. Bazén je vytápěn ve svých stěnách a ve dně. Za zmínku stojí i architektura pavilonu, která je avantgardní, přitom však harmonizuje s dosavadním skleníkovým areálem. Vlastně místní management a zaměstnanci hovoří o soustavě buněk rostlinného pletiva, co skleník, to buňka. Konkrétně Viktorie královská (Victoria amazonica) roste také v botanické zahradě v Brně a Olomouci.Zdroj: wikipedia.org, irozhlas.cz, zahradnijezirka.net, botaniliberec.cz, jezirka-vodnar.cz, ČESKÉSTAVBY.cz
