Zimní okrasná zahrada je specialitka, které ne každý hoví. Jako každá jiná vyžaduje celoroční péči, která se ale na rozdíl od jiných projeví až v zimě. Vyžaduje specifický přístup, velmi konkrétní druhy a odrůdy/kultivary rostlin, vynikající znalost místních podmínek. Není to něco, co by zvládl každý. Na druhé straně, pokud třeba vánoce trávíte na chatě, vyplatí se vám jen pro krásu zimní zahrady uzpůsobit její plán, protože to stojí za to. Pokud se o něco takového pokusíte, bude to chtít spoustu fantazie. Vynikající pomůckou jsou fotky zimní zahrady, které vám pomohou zorientovat se v detailech. Třeba v tom, kam nejvíc svítí slunce, kde nejvíce namrzá a kde se tvoří návěje sněhu. Cílenou výsadbou je třeba dodat zimní zahradě strukturu. Myslet na to, že klasické záhonky vidět nepůjdou, a že výběžky, trsy, keře i stromy budou v zimě vizuálně jiné, než v létě. Zásadním tvůrčím prvkem bude kontrast. Ten přitahuje pozornost, vytváří zájem. Je to magnet. Takže ať už do zahrady vnášíte něco nového, nebo vycházíte z toho, co se v ní už nachází, myslete na to. Většinou totiž budete stavět proti šedé obloze, střípkům lesklé námrazy nebo bílému sběhu. Zeleň vegetace nejspíš ve vašem zimním repertoáru bude scházet (ne nutně), ale pořád je dost barev, které je možné do smutně nevýrazné zimní zahrady vnést. Popřemýšlejte nad stromy, které si ve větších přidržují barevné plody, bobule. Myslete na spadané pestrobarevné listí, barvu odhalené kůry nebo větví, nažloutlé trsy okrasných travin. Barva se zimou na zahradě zmizet nemusí. Kde ji ale hledat? Rostliny si s mrazem moc nerozumí, ale s chladem a trochou sněhu se některé vypořádat umí. Některé svou vytrvalostí, jiné velmi časně zahájeným růstem nebo stálezeleností. Mezi rychle startující pochopitelně patří sněženka podsněžník (Galanthus nivalis), ale mile překvapí i čemeřice (Helleborus). Zelená stopa? Na sníh a zimu je víc než dobře stavěná borovice kleč (Pinus mugo), která se dá hezky tvarovat do stálezelených kopečků. Přirůstá velmi pomalu, takže nehrozí, že by na okrasné zahradě příliš dominovala. Snáší mírný zástin i přímé slunce, je to prostě vděčný chovanec. Stálezelenou klasikou je zimostráz (Buxus) a tis (Taxus). Tmavě sytě zelenou o sobě mohou dát vědět rozchodníky (Sedum sp.), zvláště pak jejich nenáročné a odolnější kultivary. Světlošedá se zelenavým nádechem charakterizuje hlošinu stříbrnou (Elaeagnus commutata), jejíž listy navíc disponují žlutavým okrajem. V zimě vypadají i na sněhu jako poztrácené penízky. Vřesovce mráz nemusí, ale zima jim nevadí. A některé poddruhy, jako například vřesovec pleťový (Erica carnea) jsou schopny přes zimu kvetení. Jejich růžovo-fialová barva květů pak působí na zimní zahradě jako zjevení. Jednoduše a nevtíravě působí tráva ostřice japonská (Carex morrowii), jež si uchovává sympatickou trsnatost i v měsících s minimálními teplotami. Zajímavá je i pro své nahnědlé laty, s nimiž se nepodobá ničemu, co je nad sněhem běžně k vidění. Kompaktnost je vlastní i mochně křovité (Potentilla fruticosa), jejíž vrozenou předností je původ v sub-polárních oblastech. Na ni si se zimou nepřijdete, a žlutými květy se obalí v tak časné jaro, že je ještě pořád únor. Mimozemsky podivným designem, totální odolností vůči mrazu a schopností dá o sobě vědět zeleným květem se žlutými listeny i v pozdní zimě vyniká pryšec tuhý (Euphorbia rigida). Bílo-růžovou barvou zimních květů (leden-únor) umí oko potěšit kalina modroplodá (Viburnum tinus). Zajímavým tvarem a stálezeleností potěší cesmíny, například cesmína vroubkovaná (Ilex crenata), kombinací několika barev v jednom trsu mohou do pozdního podzimu i z časného jara překvapovat šlechtěnce vřesu obecného (Calluna vulgaris). Načervenale hnědou barvou kmene, z nějž se přirozeně odlupuje povrchová tenká borka, v zahradě vynikne i úzkokmenná bříza papírová (Betula papyrifera). Ta navíc své oranžové lístky upouští na podzim velmi pozvolna, takže i na prvním sněhu může vytvořit pestrobarevný koberec suchého listí. Tajemství barev skryté v kůře nabízí i střemcha Maackova (Prunus Maackii), se svými pruhy a sytě rudou kůrou. V kontrastu se sněhem je to pecka. Kultivar tohoto druhu - Amber Beauty – vynikne kůrou zlatavou. Sympaticky může v zimní zahradě mozaikou své kůry působit třeba platan, javor papírolistý (Acer griseum) anebo jinan dvoulaločný, pokud jim najdete to správné místo. Do vyloženě mrazivých končin se ale ani jeden nehodí. Svídy na zimu listí shazují, ale zrovna třeba křovitá svída výběžkatá (Cornus sericea) úplně s programem nekončí. Pokud roste na místě, kde se do ní bude v zimě opírat slunce, začne propátrávat okolí zimními výběžky, aby si udělala náskok. Typické je to pro kultivar Flaviramea, jehož nažloutlé proutky umí v zimní šedi zapůsobit. Červenými proutky zaboduje i svída krvavá (Cornus sanguinea). Čím víc slunce jim dopřejete, tím sytější červeně budou. Chybu neuděláte ani s vilíny (Hamamelis), protože do zahrady vnesou oranžovou, žlutou a růžovou svých květenství. Že kolem probíhá zima si většinou ani nevšimne „ruská levandule“, perovskie lebedolistá (Perovskia atriplicifolia). Její prapůvodní domovinou je Pákistán, a snad proto nemá problém s mrazy do -30°C. Když ji zajistíte dobrou izolaci kořenů, může začít ze zastřihnutých větví obrážet klidně v půlce prosince. Navíc s odstraněním svých modro-fialových květů nepospíchá. Katalpa (Catalpa bignonioides) nepatří mezi druhy stromů, které by se přes zimu držely vzhůru. Listí shazuje, ale na větvích ponechává zavěšené podlouhlé úzké tobolky. Které v zimním povětší hezky chrastí. Podobné je to s ozdobnicemi čínskými (Miscanthus). Ano, snažíme se je většinou nestříhat a vyvázat tak, aby nepromrzly. Ale jeden nebo dva exempláře můžeme ponechat rozvinuté, aby svou stříbro-hnědou ozvláštňovaly a zdobily. Za větru příjemně šumí. Což je záležitost, v níž vynikají třtiny (Calmagrostis). Pokud vyberete správný kultivar/poddruh (například ostrokvětá, ostrolistá, rákosovitá), máte slušnou šanci na vytvoření zajímavého prvku, který zdobí „i když je vlastně suchý“. Podobné je to i s dochanem psárkovitý (Pennisetum alopecuroides), který zdobí svým seschlým květenstvím. Vizuální drama, něco co se hýbe a vydává zvuky, může nabídnout i klasické proso prutnaté (Panicum virgatum). Zvuk umí zajistit i nenáročný pěstěnec, bob setý (Vicia faba), když jej nesklidíte. Sytě rudým květem, který na rostlině setrvává dlouho do zimy, navíc v zajímavém a chrastivém tvaru, vyniká dvoudomá skimie japonská (Skimmia japonica). Americké astry (Symphotricum) sice barvu květů přes zimu neudrží, ale květy samotné ano. Podobně si počíná i sápa Russelova (Phlomis russeliana) nebo nesestříhané třapatky (Echinacea). Zimní zahradě dodávají strukturu, organizují záhonky. I jedna nezakrytá hortenzie (Hydrangea) udělá velkou parádu. Překvapení ve stříbrném hávu pak do koutů zahrady vnáší ostružiník tibetský (Rubus thibetanus), nebo „bělejší než bílá“ bříza Betula utilis. Cortaderie jsou zvyklé z pampy na mírné zimy, takže se s nimi úplně pracovat nedá, ale lalang válcovitý (Imperata cylindrica) je už o něčem jiném. Krvavě červené čepele jeho listů připomínají šavle míhající se nad bojištěm. Zvuky vykouzlí i baptistie nebo mochyně. Lipnice Poa labillardieri jako taková zimu úplně neustojí, ale s křehkou krásou namrzá. Jabloň lesní (Malus sylvestris) si nejspíš nebudete držet kvůli úrodě. Současným šlechtěným druhům totiž konkurovat nemůže. Na druhé straně, své malé kulaté plody si vytrvale přidržuje na větvích celou zimu, čímž dodává barvu celé zahradě (a zároveň vytváří potenciální spižírnu pro živočichy, kteří nespí). Američané téhle krásce říkají beautyberry, a česky ji známe jako krásnoplodku. A to dost zřetelně přibližuje, proč je Callicarpa bodinieri takový hit. Drobné lila-růžovo-fialové kuličky, jež vypadají k nakousnutí. Na větvích mohou vytvářet jen pár kulatých perliček, ale u některých kultivarů jde doslova o celé hrozny. V kontrastu se sněhem je to fantazie. Na podobném principu pak můžete zužitkovat i plody přes zimu obsypanou planiku (Arbutus unedo), které se někdy říká jahodový strom. Může na zimní zahradě i něco vonět? Překvapivě ano. Horkým tipem pro nevšedně příjemnou vůni je například masoplodka pomíchaná (Sarcococca confusa), která začíná vykvétat v první polovině ledna. Jen je třeba nesáhnout vedle, a nevybrat další ze série masoplodek, které jsou spíše teplomilné, a mráz opravdu nemusí. Další sázkou na jistotu je například zimolez vonný (Lonicera fragrantissima) s nímž získáte nejen podmanivé aroma, ale i květ v prosinci.
