V pařeništi můžeme začít s pěstováním křehké jarní zeleniny, především salátů a ředkviček, můžeme si zde ale i rychlit sadbu včetně okrasných rostlin. Pařeniště si přitom vyrobíme velmi snadno, stačí nebýt úzkostlivě pořádní a nevyhazovat staré věci. Nějaké staré cihly, prkna, fošny a hlavně stará okna včetně rámů a pařeniště je na světě. Použít můžeme pro konstrukci pařeniště různé materiály, třeba i polykarbonátové dutinkové desky a dřevěná konstrukce může být i ze zcela nového dřeva (prken a hranolů). Existují i různé alternativy, třeba viktoriánské zahradní zvony, pětilitrové zavařovací sklenice, různě upravené průhledné PET lahve, pěstební tunely zakryté bílou netkanou textilií, případně jejich obdoba krytá fólií, nakonec můžeme netkanou textilií zakrýt i část záhonu s výsevy. Dokonce se prodávají i skladná kompaktní fóliová pařeniště, která stačí rozložit, postavit na záhon a dostatečně zatížit, aby neulétla. Variant je mnoho. Zásadní je však, co se děje pod povrchem, tedy pod zemí. Podle toho rozlišujeme pařeniště teplá a studená. Studeným pařeništím se také říká záhony s poklopem. Studené pařeniště je vlastně jakýkoli způsob zakrytí části záhonu tak, aby se vlivem slunečního záření vzduch a půda uvnitř zahřívaly. Na noc a za chladných dní je však nezbytné zakrývat rostlinky ve studeném pařeništi bílou netkanou textilií. Studené pařeniště vlastně může na první pohled vypadat stejně jako to teplé, ovšem s tím zásadním rozdílem, že si nedovede samo přitápět zdola. Pod povrchem půdy totiž neprobíhají dostatečně reaktivní rozkladné procesy, které by zvyšovaly teplotu půdy i za nocí a chladnějších dní. Velmi jednoduché to máme s rámem studeného pařeniště, vlastně jej ani nemusíme nějak složitě zapouštět do země a kotvit, obvykle jej stačí jen postavit na upravený záhon, případně do země mírně zapustit. Spáru si snadno vyhrábneme třeba motykou. Klíčem k teplému pařeništi jsou rýč, vidle, čerstvý hnůj, třeba nejlépe koňský, kvalitní humózní zemina a na podzim odložené listí spadané ze stromů a keřů, ale i sláma či seno. A samozřejmě také fyzická práce. Teplé pařeniště vlastně zakládáme každý rok znova, půdu tedy musíme z plochy pařeniště vyházet a nechat na straně. Nejlépe ještě promísit spolu s loňským hnojem a listím či jinou organickou hmotou ukrývajícími se pod vrstvou zeminy, které se sice nadále rozkládají, ale už netvoří teplo. Hned vedle hromádky čerstvého hnoje a hromádky na podzim spadaného listí. Nebo slámy či sena. Můžeme začít. Teplé pařeniště zakládáme jako nejméně 0,5 metru hlubokou jámu o rozměrech odpovídajících ploše prosklení, tedy půdorysu pařeniště. Jámu vyplníme do výšky cca 30 cm čerstvým hnojem, zalijeme a zakryjeme vrstvou sena, slámy či listí. Hnůj do jámy napěchujeme, doslova našlapeme holinkami. Až teprve na vrstvu rostlinné hmoty (listí, seno či sláma) uložíme zeminu a případně i dobře uleželý kompost. Kromě hnoje koňského můžeme použít například i kozí či ovčí. Kvalitní hnůj přitom seženeme od menšího chovatele a farmáře i jen za odvoz, ochutnávku něčeho, co vypěstujeme, případně láhev něčeho dobrého. Čerstvý hnůj je opravdu klíčový (nejlépe výše zmíněný koňský). Právě jeho rozkladem budeme pěstební plochu pod okny (v pařeništi) vytápět. Kromě rozkládajícího se hnoje nám za slunných dní pomůže s vytápěním pařeniště i sluníčko opírající se do svrchního zasklení. Vrstva zeminy musí být dostatečně silná, jelikož hnůj by kořeny rostlin popálil, využíváme schopnost hnoje vytvářet teplo. Ovšem za rok nám tento hnůj pořádně uzraje a my jej můžeme použít jako kvalitní uleželé hnojivo, načež pařeniště založíme znova. Za chladných dní necháváme pařeniště stále zavřené, pokud se oteplí, můžeme je přes den odkrýt, abychom větráním zamezili výskytu a šíření plísní a navíc i přehřívání pařeniště. Na noc a za chladných dní však pařeniště opět nekompromisně zavíráme. Je důležité, aby zasklení dobře přiléhalo k rámu, což minimalizuje ztráty tepla. Co se týká zasklení, nejlépe izoluje dutinkový polykarbonát, který si můžeme nechat nařezat na míru. Pomohou však i stará vyřazená okna a pokud mají dvojité zasklení, budou též izolovat dobře. Větrání za slunných dní je důležité kvůli riziku přehřívání pařeniště a šíření plísní. Na noc je však dobré pařeniště dokonce zakrývat nějakým tepelným izolantem (například slaměnou rohoží či starým kobercem). Též z boku můžeme pařeniště ochránit před úniky tepla. Použít můžeme listí, slámu, seno, můžeme okolo pařeniště přihrnout zeminu, ale také třeba sníh. Tepelnou izolaci provádíme u pařenišť teplých i studených. Rám teplého pařeniště může být ze silných prken, fošen či na sucho poskládaných cihel, cihel spojených maltou, případně z betonu. Rám by měl být zapuštěn až na dno jámy, aby bylo pařeniště stabilní. Dno však od okolní půdy neoddělujeme, potřebujeme v pařeništi přítomnost užitečných mikroorganismů a žížal. Od věci ale není uložení drátěného pletiva na dno kvůli hlodavcům a krtkům. Teoreticky by to mohlo fungovat, ale úspěch vám nikdo nezaručí. Někdo řeší uvnitř rámu pařeniště svařované vzpěry, jimiž jsou stabilizovány stěny před vyboulením, u běžných rozměrů pařenišť a pokud použijeme fošny a nikoli prkna, to však obvykle není třeba. Navíc stačí na delší strany přidat kotvící kůly, ke kterým fošny přitlučeme hřebíky či ještě lépe přišroubujeme. V rozích lze též použít svařované trojúhelníkové výztuhy, ale opět si vystačíme s kůly. Pařeniště zakládáme především kvůli pěstování zeleniny. Hlavně té rané, rychle rostoucí. Například salátu, ředkviček a rokety, polníček a ranou cibulku, případně i k pěstování pomaleji rostoucích rostlin (kedlubnů, mrkve, brokolice, květáku, kapusty, zelí apod.). Kombinovat můžeme rychleji a pomaleji rostoucí druhy, aby si navzájem nepřekážely. Osvědčily se řádky ředkviček mezi saláty, kopr mezi mrkví či salátem apod.. Kopr dokonce dovede vylepšit chuť pěstovaného salátu, pokud jej vysejeme mezi něj. Předpěstovávat si můžeme v pařeništi také rajčata a papriky, ale i dýně, okurky, cukety a lilek. A pozor, jemné kořínky okurek, dýní a cuket nesnáší přesazování, proto je pěstujeme v nádobkách zapuštěných v zemi, které později jednoduše vyjmeme a sazeničky přesadíme na finální stanoviště i s kořenovým balem. Před prvním výsevem necháme připravené pařeniště několik dní prohřívat. Klidně je i trvale na několik dní přikryjeme neprůsvitnou tepelnou izolací, jelikož světlo zde nyní nepotřebujeme. Pod zemí se zažehne rozkladný proces, který bude vytvářet teplo a zahřívat tak pařeniště zdola. M8 to ale jeden háček. Hmota se začne silně zahřívat do tří dní, přičemž teplota v jádru může být i 65 oC. A to je pro rostliny příliš. Dobré však je, že vysoká teplota eliminuje tvorbu plísňových patogenů. Odpadní teplo sice využijeme pro časné pěstování rostlin, teplota ale nesmí být až tak vysoká. Po několika dnech se však teplota začne snižovat, až se stabilizuje na úroveň vhodnou k pěstování rostlin. Proto je třeba od založení pařeniště do výsevu počkat cca týden až 10 dnů. Další možností je provést výsev do nádob uložených v pařeništi na vrstvě substrátu (ideální jsou např. tzv. miniskleníčky). Využijeme tak teplo, aniž bychom ohrozili osivo. Teploty můžeme sledovat pomocí teploměru, zkušenějším zahrádkářům však stačí pařeniště otevřít a sáhnout hlouběji do substrátu. První výsevy v pařeništi provádíme již koncem února až začátkem března. Sklizně se dočkáme rychleji, pokud si sazeničky urychlíme v bytě. Například v truhlících za oknem. Sazeničky přesazujeme již dostatečně silné, musí mít alespoň dva pravé, neděložní lístky. Samozřejmě ale do pařeniště provádíme i výsevy, záleží na rostlinném druhu.Předpěstováním především urychlíme klíčení semen, které trvá v chladnějším prostředí o mnoho déle. Při teplotě 20 až 25 °C nám semínka vyklíčí i za několik dní, v chladnějším prostředí to může trvat i týdny a u některých teplomilných druhů neuspějeme vůbec. K předpěstovávání však není vhodná kořenová zelenina (ředkvičky, mrkev či kedlubny), tu sejeme rovnou do pařeniště, případně si necháme doma pouze naklíčit semena, ale je to zbytečné.Po první sklizni můžeme uvolněný prostor osít či osázet čímkoli, pařeniště již není třeba zakrývat a do konce sezóny je proto využijeme jako běžný záhon. Kryt prostě trvale sejmeme a uschováme. Při konstrukci pařeniště je důležité zajištění vhodného způsobu větrání. Nejlepší je, když lze okna normálně otevírat a nechávat v různých polohách podle potřebné velikosti větrací štěrbiny (lze řešit i různým podkládáním třeba kousky dřeva). Při používání pařeniště, tedy pěstování rostlin v něm, musíme kontrolovat případný výskyt chorob a škůdců. A pokud je to třeba, musíme pařeniště vyčistit nebo i dezinfikovat.Výška pařeniště musí odpovídat potřebné výšce pro rostliny, které zde chceme pěstovat, čemuž odpovídá i vrstva zeminy. Optimálně by měla být stejně silná jako vrstva podkladní hmoty, která se nám bude zahřívat. Správnou výšku pařeniště můžeme získat dvěma způsoby: za prvé hlubší jámou a za druhé vyšší základnou (konstrukcí) pařeniště. Pokud bydlíte v malém bytě, kde nemáte k dispozici ani dostatečně velký balkon, může vám pro pěstování zeleniny posloužit alespoň minipařeniště. Má opravdu malé rozměry, je přenosné a lze je umístit kamkoli. Výborně využijeme minipařeniště pro klíčení a předpěstování rostlin.Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia
