Beton versus anhydrit z chemického hlediska Anhydrit a beton jsou v podstatě konkurenční materiály užívané při realizaci podkladových vrstev podlah. Některé vlastnosti mají podobné, v jiných se výrazně liší. Každý z obou materiálů může najít spolehlivější uplatnění v jiných podmínkách. Obě směsi obsahují anorganické soli. U anhydrit je to síran vápenatý u betonu pak jeho základní složka - cement (uhličitan vápenatý). Obě směsi tuhnou následkem změny krystalické struktury při styku s vodou a následném vysychání. Pro praktické využití jsou podstatné především fyzikální vlastnosti finálních směsí, které předurčují jejich využití. I když někdy hraje roli například i rychlost tuhnutí. Použití anhydritu Použití anhydritu je limitováno především vlhkostí prostředí a zatížením. V praxi lze říci, že jej můžeme použít u většiny běžných staveb i rekonstrukcí všeho druhu (typu i rozměrů). Výjimku představují prostory se zvýšenou vlhkostí, jako jsou koupelny, sauny, vlhké garáže nebo skleníky apod. Nevýhodou anhydritu je v tomto případě jeho vlastnost pohlcovat vodu, přičemž se mění jeho pevnost, která se však po vysušení opět vrací do původních hodnot. Laicky lze říci, že tento materiál ve vysoce vlhkém prostředí měkne a tím ztrácí tuhost, ale především pevnost. Nespornou výhodou anhydritu je ovšem jeho nanášení v mnohem slabší vrstvě než beton. Proto se hojně využívá tam, kde je nutné zohlednit nosné zatížení. Na stejné ploše je hmotnost anhydritu oproti klasickému betonu přibližně poloviční. Pokud se anhydrit používá ve vlhkých prostorách, vždy jen v kombinaci s izolační stěrkou. Pokládka anhydritu v praxi Při pokládce anhydritu je důležité dodržet technologických postupů. Anhydrit především pokládáme na dokonale suchý, vyzrálý a rovný povrch. Další nedílnou součástí správného položení je vytvoření dilatačních spár. Běžně jsou nezbytné mezi místy přechodu různých výšek potěru, v oblasti dveří a v rozích místností. Při pokládce na rovný stejnorodý podklad má však anhydrit tu výhodu, že jej lze oproti tradičnímu betonu položit ve velké ploše bez nutnosti dilatace. Obecně se dilatační spáry vytvářejí na základě budoucího zatížení konkrétní plochy a kvality podkladu. Dilatační vrstva se nejčastěji vyplňuje polyuretanovým páskem šířky 0,5 až 1cm. Nespornou výhodou je u anhydritu rychlost jeho položení. Po přípravě podkladu lze kompletní pokládku v rodinném domu realizovat řádově v hodinách. Navíc není nutné anhydrit vyztužovat například kari sítí jako tradiční beton, což opět zvýhodňuje jeho použití. Po položení anhydritové vrstvy je nutné dodržet optimální teplotní rozmezí -5 až +25oC, zamezit silnému průvanu, vniknutí dešťových srážek do místnosti nebo přímého slunečního svitu. Po 24 hodinovém zrání je vrstva schopna unést pochozí zatížení. Maximální únosnosti pak dosáhne po 7 až 10 dnech od položení. Tradiční beton je nutné ještě po vylití zvlhčovat pro zabezpečení optimálního zrání a zamezení vzniku trhlin. Maximální pracovní tlakové zatížení je na nové betonové vrstvě možné minimálně 28 dní po dokončení, což je oproti anhydritu výrazný rozdíl. Kritéria výběru Při konkrétním řešení se posuzuje cena materiálu, možnost úspor na konstrukci, náklady na pracovníky a náklady na dodatečné práce. Stejně tak vhodnost použití tradičního betonu a anhydritu do konkrétních prostor. Jak je vidět, v praxi se každý případ liší a proto je dobré zvolit správnou variantu. Ideální je nechat si poradit od odborníků.
