Když začnou politici místo užitečných věcí dělat rozmáchlá gesta, nekončí to většinou dobře. Názorně to dokládá i příklad ze Spojeného království. Britská vláda totiž v roce 2021 pozměnila text tzv. Zákona o navýšení a regeneraci zástavby. A letos z kraje listopadu si tohle dlouho očekávané legislativní opatření, které mělo pomoci s plánováním nové výstavby, také schválili.Britové totiž poměrně akutně trpí nedostatkem kapacit pro bydlení, jejich bytová krize je asi o řád horší, než ta česká. V čem je tedy zádrhel, když ten užitečný zákon konečně dostali? V tom, že britská vláda v onom klíčovém textu explicitně uvedla, že ta nově budovaná zástavba má být krásná. Zákon uvádí, že místní stavební úřady jsou pověřeny dozorem nad tím, aby nově budované stavby byly stavěny s důrazem na krásu nového vývoje.Smysl to dává – nikdo nechce bydlet v bytě v ošklivé a nehezké budově. Všichni se také shodují na tom, že výstavba nového bydlení je velmi potřebná. Horší to už je se samou realizací.Lidé – tedy aspoň ti, co mají kde bydlet – zhusta nestojí o to, aby se někde v jejich blízkosti něco dalšího stavělo. A zrovna tak se do projektů britskou vládou podporované výstavby nových bytových kapacit nehrnou ani developeři. Nejde totiž o kdovíjak lukrativní zakázky. Britská vláda tedy učinila ono „gesto“ a zákonem uvedla, že nově budované rezidenční objekty mají být krásné. Se záměrem, že když ty nové bytové kapacity nebudou připomínat laciná ghetta, nebudou ani tolik vadit lidem v jejich okolí a spokojeni budou i stavitelé. Do reality se to ale nepromítlo. Háček je v tom, že nikdo dohromady neví, co to vlastně ta „krása“ u budov je.Britský úřednický aparát je ohromný, tamní stavební úřady též. Proto jim práci už po generace usnadňují nejrůznější tabulky, kritéria, stavební kódy, směrnice a standardy. Podobně, jako u nás. Jenže v žádné takové britské tabulce ani brožurce doporučení a pravidel není zmíněno jediné slůvko o kráse. Ta kolonka v popisu britské architektury a stavitelství zkrátka není. Schválené a platné předpisy na ni nikdy dříve nemyslely. Přesto o ní teď mají místní stavební úřady rozhodovat, zákon jim to ukládá za povinnost. A pochopitelně by úředníci jen neradi dali schvalovací razítko projektu, co by později někdo mohl označit za nedostatečně krásné.Zrovna tak architekti pozastavili řešení návrhů většiny probíhajících projektů. Protože neví předem, jestli to na stavebních úřadech projde. Netuší, jestli to úředníkům ve výsledku přijde dost krásné. Developeři, kteří se do výstavby kapacitního bydlení nehrnuli ani před přijetím zákona, teď získali další argument pro svou nečinnost. Nerozjíždí novou výstavbu, protože nemohou garantovat její krásu. Ta drobnost v zákoně - požadavek na krásu - dočista zmrazil to, co ještě před rokem 2021 špatně ale pořád aspoň trochu fungovalo.Lavina kritiky na sebe nenechala dlouho čekat. A když z ní vybereme jen to nejkonstruktivnější, pochopíme, že se britská vláda chytila do vlastní pasti. Dočista se střelila do vlastní nohy. Krása je totiž neuchopitelná. Je proměnlivá, mnohostranná, emotivní a subjektivní. Každý ji může vnímat odlišně, vymyká se definici, natož fyzickým předpisům a pravidlům.Nedostatek té definice „krásy“ by tak mohl vést, že se v Británii nebude nakonec stavět nového nic. Anebo naopak k tomu, že se za krásné bude považovat to, co tak zrovna bude chápat developer, úředník či architekt. Obě ty varianty jsou nedobré, a vůbec ve Spojeném království nepomáhají s řešením bytové krize, udržitelností a zajišťováním cenově udržitelného bydlení. Ale co už s tím, když na to mají zákon? Britové, lapení do pasti krásy, se nyní dočkali rady. Která k nim přišla z trochu nečekané oblasti. Bývalé trestanecké kolonie, kterou před 253 lety zakládali. Z Austrálie. Tam je totiž legislativní situace podobná, jen bez té estetické léčky.Australští odborníci doporučují Britům, aby se raději nepokoušeli definovat krásu a nezkoušeli ji lapit mezi tabulky a čísla. Místo toho jim navrhují, aby stejně jako Australané „kontrolovali proces vedoucí k výsledku, nikoliv výsledek sám“.Regulace procesu návrhu totiž ve výsledku krásu garantovat může. Jinými slovy, pravidla plánování v Austrálii neurčují přesné typy budov a prostor, které musí být na místě vybudovány. Místo toho uvádějí, že k nalezení správného návrhu musí být použit konkrétní proces. Architektonická soutěž, v níž se utká několik – nejméně tři - možných návrhů. Ušitých dané parcele takříkajíc na míru. A z nich si komise na slovo vzatých odborníků – nejen úředníků, nejen architektů – vybírá ty nejvhodnější. S tím, že ke zhodnocení návrhů staveb na veřejných prostranství se běžně vyjadřuje i veřejnost. A ta si „ošklivé“ návrhy do svého sousedství zkrátka nevybere.Soutěže architektonických návrhů nepatří k úplně populárním opatřením, protože proces stavebního řízení protahují a prodražují. Ale na druhé straně – je to cesta jak stavět budovy, s nimiž bude veřejnost smířená.Britové zahnaní do slepé uličky si budou muset vybrat. Buď budou dál bloudit v temnotách a pokoušet se vecpat „krásu“ do tabulek, anebo dají na doporučení od Protinožců. Jisté je, že dlouho otálet nemohou. Požadavek na krásu nově vznikajících rezidenčních staveb je pochopitelný, ale zažitými stavebními předpisy jej popsat nedokáží. Aby se pohnuli z místa, bude třeba začít kontrolovat proces, nikoliv samotný výsledek. Je to způsob, jak dosáhnout krásných staveb bez toho, aby krásu museli explicitně zákonem vyžadovat.Zdroj: The Journal of Architecture, Wikipedia.org, Housing.org.uk, placealliance.org, TheConversation.com, gov.uk
