Není ovšem pravdou, že by se vším jen pomáhaly. Expertka v oboru Udržitelného rozvoje z univerzity St. Andrews, Megan Carras, podrobila evropský fenomén Tiny House zevrubnému bádání a dospěla k několika ne zrovna pozitivním závěrům. Tvrdí, že i když koncept malo-prostorového bydlení vypadá slibně, je kolem nich mnoho složitostí a rozporů. První rozpor souvisí s tzv. žebříkem bydlení. V krátkosti jde o vývoj, který za normálních okolností podstupujeme všichni. Někde na začátku své kariéry si vyděláte na nájem v garsonce, časem se vzmůžete na nájem celého bytu, a pak, s životním partnerem, jdete třeba do hypotéky na vlastní dům.Těch mezistupňů může být samozřejmě víc, spolu s tím, jak se vyvíjí vaše životní situace, nároky nebo třeba počet ratolestí. Postupně ale, příčku po příčce, šplháte od pronajatého k vlastnímu, od malého obytného prostoru k většímu. A od jedné příčky se zpravidla odrážíte k další, protože vlastním bytem už můžete ručit hypotéku na budoucí dům. Tiny House nicméně stojí mimo tento zavedený systém. Na jeho pořízení a údržbu vynakládáte zdroje, které nemají návratnost. Protože tržní hodnota kapesního domku se po vašem zabydlení blíží nule – není jej komu nabídnou - a odrazit se tak z něj k další příčce je prakticky nemožné.Tiny House je odpovědí na akutní poptávku po bydlení, ale z dlouhodobého (a ekonomického) hlediska je spíše pastí, která vás nebezpečně zdrží při cestě po žebříku bydlení. Být rebelem ve dvaceti je skoro přirozenost, ve třiceti už je to ale spíše známka psychického narušení a po čtyřicítce diagnóza. S bydlením v Tiny House se pojí velká míra nezakořeněnosti, nepřipoutání se k místu. Nejde jen o připojení odpadů, přívod vody a elektřinu. Ale také o to, kam vám chodí pošta a kdo vám vyváží odpadky.Z hlediska regulací a vyhlášek nikam nepatříte, zůstáváte nomádem bez stabilní adresy. Pro jednání s úřady, s pojišťovnami a bankovními institucemi, jste podřadná anebo přinejmenším hodně podezřelá sorta. Bydlet v maringotce anebo v upraveném domku v zahrádkářské kolonii zkrátka znamená nezačlenit se. A dokud je normou konvenční bydlení, nepatříte nikam. Tiny houses neboli "drobné domy" jsou často prezentovány jako udržitelnější varianta bydlení. Určitě mají do jisté míry potenciál k tomu, aby měly výrazně menší spotřebu energie a stavebních materiálů. Ale snížit jimi své vlastní dopady na životní prostředí? To už tak přímočaré není. Souvisí to s kapacitou úložného prostoru.Když se vám například v běžné domácnosti rozbije sporák, dáte ho do správky a tu dobu překlenete třeba s elektrickým plotýnkovým vařičem, který máte pro strýčka příhodu uložený na půdě. V Tiny House ale tyhle náhradní záchranná řešení kde ukládat. Za poruchou tak následuje koupě nového spotřebiče. Příklad se sporákem je jen takový střípek, ale dokresluje, že lidé z Tiny House nakupují mnohem častěji a mnohem více, už proto, že nemají náhradní prostor, kam zásoby a věci momentálně nepoužívané navíc ukládat. Obyvatelé malých domků se často uchylují k zásadě „jedna dovnitř, jedna ven“, kterou se snaží uchovat si volný prostor.Výsledkem ale je řada impulzivních nákupů, které podléhají sezóně. Nadneseně řečeno, v normálním domě si nafukovací bazén a slunečník pořídíte jednou za pět let, v Tiny House pětkrát, každé léto – abyste se jich na podzim zbavili. Megan Carrasová odhalila i další aspekt, který nazývá „malým špinavým tajemstvím“ Tiny House. Více než polovina obyvatel malých domků si připlácí za pronájem úložných prostor, depotu anebo garáže, v níž skladují věci, pro které ve svém mini-bydlení nemají místo.To je samozřejmě v pořádku, ale vědomě tím popírají realitu. Tvrdí, že žijí na užitné ploše pod 30 metrů čtverečních, ale už nepřiznávají, že mají dalších dvacet metrů úložného prostoru v záloze. „Tiny House zkrátka není tím, čím se zdá být,“ tvrdí Carrassová. „Přináší sice určité odpovědi, ale spolu s nimi taky spoustu nejasností a otázek.“Zdroj: en.wikipedia.org, ČeskéStavby.cz, TheConversation.com, TinyhouseTalk.com
