Možná je to jen výmluva lenochů, kteří nechtějí ohýbat vlastní hřbet nad záhonky a svádět každoroční boj se škůdci a plevelem. Možná je to trend, který poukazuje na novou dimenzi zahradničení. V zahraničí se pro něj vžil název un-gardening, tedy volně přeloženo ne-zahradničení. Je to proces, při kterém v různé míře rezignujete na produkční schopnost zahrady, a necháváte ji postupně zdivočet. Jen mírně směřujete její vývoj, ale v zásadě vše podstatné necháváte na přírodě samotné. Hodí se dodat, že ne-zahradničení není nic pro začátečníky. Je tu zapotřebí skutečně hluboká znalost souvislostí a také odhad toho, kam jednotlivé kroky za pár měsíců a let vlastně povedou. Není to totiž o tom, že „jen tak“ ponecháte zahradu vlastnímu vývoji (a necháte ji převálcovat ruderální buření). Jen přirozenými procesy vhodně směřujete její vývoj ke stavu blízkému přírodě. Své tu dělá i myšlenka, že by se planetě Zemi vedlo lépe, kdybychom čtvrtinu dnes obdělávané půdy nechaly ladem, zdivočet. Jak to ale udělat na svém pozemku? Jedním z ústředních bodů ne-zahradničení je přestat dotovat svůj vlastní zemědělský mini-ekosystém. Nepřidávat do něj uměle žádné živiny navíc, cíleně neaplikovat průmyslová hnojiva, nepoužívat postřiky. Není to úplně tesané do kamene, jde o to zajistit, aby vaše zahrada vystačila s tím, co má. Takže hnojit ano, ale raději vlastním kompostem nebo zeleným hnojením. Vždy tak, abyste si ze zahrady nebrali více, než kolik jste schopni jí z vlastních zdrojů vrátit zpátky.Likvidovat škůdce? Jen pokud je to nezbytné, protože do ekosystému také nějak patří. A když už si to s nimi chcete vyřídit, tak preferenčně ne-průmyslovými hnojivy. Olejovou emulzí v rozprašovači, tomatinem extrahovaným z listů rajčat, křemelinou, česnekovým nebo chilli-výluhem. V podstatě ale raději jednotlivé mšice, plzáky a mandelinky raději ručně sbírat, než plošně ničit. S tím souvisí i celkový pokles produkční schopnosti v prvních letech ne-zahradničení, který jde až o 40 % dolů. Dalším krokem je „rozvolnění“ struktury zahrady. V podstatě tu zanikají záhonky jako takové. Žádné geometricky pravidelné výseče ani vyumělkované ornamenty. Plocha je pěstebně zapojená jako celek, jako směsné pole. V tom mají ne-zahradníci blízko k permakultuře. Ředkvičky, okurky, dýně? Ano, ty všechny tam někde jsou. Tady roste jedna, tamhle další. Není tu patrný jasný plán, a spíše tak odhadnete, že rajčata jsou někde blíže jednomu rohu, a fazolové keříky v jiném.Je v tom pořádná porce chaosu, ale zrovna tak i harmonie. Tohle nepravidelné a promíšené uspořádání totiž škůdcům nepřeje, a tak se jich tu vlastně objevuje jen velmi málo. Zato je tu spousta dalšího hmyzu, včetně opylovačů. A ti se zase postarají o to, že výnos nebude zase tak špatný. Jednotlivé partie pozemku obdělávaného ne-zahradníkem jsou propojeny lehce vyšlapanými chodníčky, ale cesty tu ve skutečnosti nejsou žádné. Nenajdete tu pevné hrazení, dlaždice, štěrk a mulč. Možná tak ještě pár nášlapných kamenů. Je to zmenšená džungle. Z různých stran i ze středu do ní expandují luční květiny. Rovný trávník? Ten tu nenajdete. Ještě tak výsev jetelovin, které jsou hezké na pohled, nepotřebují sekat, dobře hospodaří s vodou a vyživují půdu. A samozřejmě členitost, kterou zajišťují „hromady“ hlíny. Podporuje se tím tvorba mikrostanovišť a ovlivňuje to klima na zahradě. Zní to romanticky, ale do startu ne-zahrada skutečně vypadá spíš jako zavážka na rozbombardovaném hřišti. Tedy nehezky. Ne-zahradník potřebuje mít velmi dobrý přehled o tom, co se v tom zmatku na kterém místě nachází. A dost do detailu. Umí přitom ponechat na místě „užitečné“ plevele. Třeba takové, které se dají zpracovat do salátu. A bylinek, které mají využití v kuchyni nebo domácí lékárně. Postupným vyrýpáváním druhů nevhodných pak tlačí zahradu směrem, ve kterém se celý její zelený povrch stává stravitelným. Na pohled i kaloricky.Tímto svérázným způsobem ne-obdělávaná zahrada se od okolí neodděluje bariérami. Tedy alespoň ne ve smyslu dřevěných palisád a drátěných plotů. Jejím cílem je stát se domovem desítek druhů organismů. Proto je její obvod vymezen živým plotem (projdou jím ježci) nebo prosluněnou kamennou zídkou, která láká ještěrky. A zapomenout bychom neměli ani na vodní živel. Tůňku, bahniště nebo jezírko. Bez nich by taková ne-zahrada nebyla úplná. Údržba? Ne-zahrada se ze svého principu ani moc udržovat nedá. Listí se tu nehrabe, seká se minimálně, kompost se střádá na několika místech současně. Absence diktátu a přesného plánu nemusí každému sedět, ale pořád se pohybujeme v horizontu organizované ne-péče. Ne-zahradník nezápasí s tím, že v jednom místě zahrady mu něco nevzchází. Bude si vážit toho, co se tam udrží, aniž by to toho nějak zásadně intervenoval.Někomu může přijít ne-zahradničení ve svých obrysech až kacířské. Ale výsledky má. Pokud zahradničíte pro radost a nepřepočítáváte úrodu na tuny/hektary, pořád máte radost z produkce. Která sice není extra vydatná, ale za to je zdravá. Žádná hnojiva, rytí, zalévání. Ne-zahradničením spoluvytváříte prostor, který je samostatný a soběstačný. Je to trend, který si zaslouží pozornost. Možná váš soused na svém zarostlém pozemku není líný. Třeba jen ne-zahradničí.
