Nejasné je to i s potvrzením toho, kdy a naposled a jestli La Posada jako nějaký hostinec vlastně sloužila. Tahle stavba totiž byla už po generace vybydlenou ruinou. A když si jí zakoupili noví majitelé, velmi se v obci řešilo, co s ní bude dál. Hostinec by se jistě všem hodil. Majitelé se ale rozhodli, že spíš dají přednost klasickému rodinnému bydlení, které si v přestavěné ruině vybudují. Způsobili tím na vsi nemalý rozruch. Je to přeci nejstarší, a tudíž jistě památkově chráněná stavba. A měla by být hospodou! S řešením téhle zapeklitosti pak vypomáhali architekti ze studia inN arquitectura. Kteří kvůli stavebním povolením museli oběhat všechny potřebné úřady. Kupodivu nikde neregistrovali toto stavení v Galaroze jako letitou památku, natož aby požívala nějaké ochrany. A i s tím pohostinstvím to podle záznamů nevypadalo uvěřitelně. Pustili se tedy bez omezení do stavebních úprav. K radostí své i klientů zjistili, že starý dům nabízí mnoho kouzelných prostor. Pochvalovali si dualitu interiéru, v němž se zrcadlila dualita přechodů, starých a ještě starších částí. Při rekonstrukci se rozhodli tu vnitřní nejednoznačnost podtrhnout. Ze sytě bílých omítek tak vykukuje to „o něco novější“, zatímco to staré zůstává v původních barvách kamene a dřeva. A jakého dřeva! Mohutné trámy skutečně pamatují staletí. Pro rekonstrukci byl využíván odpadní kámen i zbytky materiálu nacházející se na pozemku. Z kamenů na zahradě se dostavoval štít, z části vybouraného kameniva se pak dodělávalo zpevnění podlah. Blokové cihly se zužitkovaly na opravu pece na chleba, střechy si stále uchovávají své staré tašky vytvrzené sluncem a deštěm. Dokonce starý rám průchozích dveří byl použit pro výrobu masivního nábytku. Oprava stěn horního patra byla provedena vápennou maltou a jeho dlažba je souvislá hliněná podlaha. Bohaté dřevěné obložení, které vyrobili tesaři Galaroza, jen prohlubuje cestu užité autenticity. Čím déle času tu architekti trávili, tím více propadali kouzlu domu. La Posada, od temnoty sklepů v suterénu až po horní patra orientovaná do malé zahrady, se na každém kroku podbízela k hravým úpravám. Rehabilitace trvala pět let. Byl to poměrně dlouhý proces, ve kterém každé rozhodnutí vycházelo z péče a preciznosti. Mladí majitelé si přitom - už jako obyvatelé opravovaného domu – zvykli na to, že se v přízemí vlastně pořád pohybují cizí lidé. Zedníci a stavitelé, vesměs místní. Kteří, kromě kvalitní práce, brblali nad tím, že La Posada je jasný hostinec. Loni už majitelům došla trpělivost. Přízemí, které původně zamýšleli uchopit jako studiovou místnost se zázemím pro vlastní kancelářskou práci, se skutečně rozhodli přestavět na malý hostinec. Starousedlíky si tím okamžitě získali. V Galaroze je už zase všechno, jak má být. V tom údajně nejstarším domě vesnice, v La Posada, teď nahoře bydlí majitelé domu, a dole mají malý hostinec. Historie rekonstruovaného stavení tu zkrátka převládla.Materiály: inN arquitecturaFoto-kredit: Manolo Espaliú
