Doma je na severu Mexika a v Kalifornii, a rozhodně patří k exemplářům, které nelze přehlédnout. Tahle tříjehličnatá borovice, Pinus coulteri, totiž produkuje jedny z nejtěžších šišek. Jedna taková nevyzrálá, slepená tuhou pryskyřicí, může vážit i pět kilogramů. Tahle hmotnost dobře postihuje, proč se jí také přezdívá widow-maker, tedy výrobce vdov. Žuchnutí takové mnohakilové šišky na hlavu - z výšky až pětadvaceti metrů - vás může zbavit zrovna tak vědomí, jako života. V Česku se jí zatím moc nedařilo, je tu na ní zima. Ale posun k mírným zimám a horkým létům ji u nás otevírá dveře. S pěticí jemných jehlic v každém svazečku působí malá Pinus longaeva poněkud křehce. Zdání ale klame, protože jde o druh, který nad jiné v celé rostlinné říši vyniká dlouhověkostí. Stromy obvykle sadíme pro budoucnost, ale u těchto exemplářů to jde opravdu do extrémů. Borovice dlouhověké se totiž dožívají tisíců let. Ty nejstarší známé a stále ještě žijící kousky budou mít brzo na narozeninovém dortu přes 5000 svíček. Krása stromu tu vychází spíše ze zbrázděného a rozpraskaného, staletími vyhlazeného kmene zbytnělé bonsaje. Šišky jsou poměrně robustní, a dělají radost už jen tím, že upomínají na to, jak se u vás téhle krásce daří. Borovici Lambertovu u nás trápí choroba, která běžně dopadá spíš na „naše“ borovice vejmutovky. Rez. A je na ní opravdu citlivá. Takže těch pár exemplářů, na které v českých arboretech narazíme, můžeme považovat za velkou vzácnost. Proč se pokusit si vypěstovat? Inu, jednou by právě ona mohla být tou největší borovicí. Česka, Evropy nebo celého světa. V extrému totiž dorůstají až 70-80 metrů výšky (a tím docela konkurují majestátním sekvojím). Zajímat nás ale bude i svými neméně extrémními šiškami. Ty mají běžně k půlmetrové délce, a popisované rekordy hovoří až o 70 centimetrech. To už je pořádná ozdoba. Navíc jsou semínka téhle borovice jedlá, jemně nasládlá. Takže tu je krása, rekord i užitek. Mluvil tu někdo i jídle? Přesně tak, majestátně rostoucí Pinus pinea, tedy borovice pinie, se zapsala do dějin dendrologie i gastronomie jako strom, na jehož semíncích si můžete pochutnat. Ony „piniové oříšky“, piňolky, jsou po upražení skutečně lahodné. Na pobřežích Středozemního moře se tahle borovice stala jedničkou ale spíš proto, že její dřevo obsahuje jen málo pryskyřic – a proto se z něj dobře staví. Do Česka se nehodí, protože nesnáší pokles teploty k mrazu. Ale kdybyste si ji usadili do vytápěného skleníku, můžete mít šišky i ona jedlá semínka, kdy si jen zamanete. Poptávka po delikatesních semíncích borovic nastartovala i jeden podvůdek, který kvůli historii šišek zajímavých v kuchyni zmínit musíme. Jde o borovici Armandovu (Pinus armandii), která je doma v Číně a na Tchaj-wanu. Ta totiž někdy bývá do výsadeb nabízena jako „trochu jiná pinie“, případně jako Pinus edulis, tedy severoamerická borovice jedlá. V čem je zádrhel? Ona sice vypadá jako jedlá/pinie – a dokonce slušně snáší zimy – a produkuje i shodně vypadající semínka. Ale k jídlu opravdu není. Tedy, jíst je můžete, ale dost výrazně vám rozhodí chutě. Celé dny po požití vám všechno bude připadat strašně hořké, svíravé a nechutné. U borovice Armandovy tedy pozor, šišky obdivovat pro jejich krásu, ale raději nejíst, aby vám život nezhořkl… Jinak se to o šiškách borovice Banksovy (Pinus banksiana) snad ani napsat nedá. Zapomněly totiž na symetrii, jsou nakloněné a občas vypadají, jako by se po větvích jen plazily. A právě z téhle jinakosti nesouměrnosti je pak efekt oné nevšední krásy. S růstovými podmínkami v Česku problémy nemá, tu a tam se na ní dá narazit i ve věkovitých lesnických výsadbách. Jinak předností téhle borovice je rychlý růst v mládí, který se kolem pětadvacátého roku zpomaluje. Takže pokud chcete stálezelenou parádu, a rychle, je to dobrý tip. Šišky s podpůrným ostnem daly jméno borovici osinaté. Ta není v českých okrasných výsadbách novinkou, naopak, patří k oblíbeným stálicím. Protože dělá parádu jak přisedlými, válcovitě vejčitými šiškami, tak i spoustou roněné pryskyřice. Někdy jí je tolik, že šišky připomínají jakési jantarové diamanty na větvích. Krásně se na to kouká. A pokud hledáte přírodní podpalovač do táboráku, tady jej máte v každé šišce. Jen pozor, opravdu lepí a drží. Ty samčí jsou na stromech o dost méně patrným útvarem, bez výrazně zdřevnatělých částí. Produkují pyl, který umí potrápit alergiky. Takže to, co na jehličnanech s oblibou obdivujeme - a čím po sobě občas házíme na výletech během šiškových bitev - jsou šišky samičí. Ty nesou vajíčka, respektive po opylení semena, uchycená na podpůrných šupinách. Hodí se zmínit i to, že šišky jsou evolučně starším – nahosemenným - rozmnožovacím orgánem, než třeba pestrobarevné květy krytosemenných rostlin. Takže kdybychom si udělali výlet do minulosti nějakých 300 milionů let nazpátek, viděli bychom kolem sebe jen pramálo květů, ale zato učiněná mračna roztodivných šištic a šišek.Autor: Radomír DohnalZdroj: LeafyPlace.com Brittannica.com
