Do rodu straček (Delphinium) byla ještě nedávno řazena jednoletá ostružka čili stračka polní (Consolida regalis) a ostrožka zahradní (Consolida ajacis). Delphinium a Consolida jsou však 2 samostatné rody, byť jsou si rostliny velmi podobné. Stračky důstojně shlíží svými impozantními hroznovitými květenstvími z výšky bezmála dvou metrů a barva květenství je nejčastěji modrá v různých odstínech, šlechtěním však bylo dosaženo až dech beroucí pestrobarevnosti květů straček.Rod stračka (Delphinium), který je domovinou na severní polokouli planety, řadíme do rozsáhlé čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Převážně jde o vytrvalé byliny s dlanitě laločnatými střídavými listy a dvoustranně souměrnými květy uspořádanými v hroznovitých květenstvích. Plodem straček je souplodí měchýřků. Rod stračka zahrnuje přibližně 350 druhů a kromě mírného pásu severní polokoule jej najdeme i v tropické Africe. Jednoznačně jsou pak stračky pěstované v zahradách jako okrasné zahradní trvalky a skalničky. A pozor, jsou jedovaté a někdy bývají příčinou otrav dobytka. Některé druhy jsou také významné v tradiční indické medicíně (Ajurvédě). Semena stračky jedovaté byla dříve často používána jako účinný prostředek k hubení vší. Stračky se vyskytují v přírodě celé Evropy s výjimkou Britských ostrovů a většiny Skandinávie. Největší areál má pak v Evropě stračka vyvýšená, ta u nás roste v montánních až subalpínských polohách většiny vyšších hraničních pohoří s výjimkou Beskyd. Jinak je v celé Evropě uváděno cca 14 druhů straček. V Alpách se vyskytují 3 druhy, kromě stračky vyvýšené také Delphinium dubium a Delphinium fissum v jihozápadních Alpách. České jméno stračky získaly díky ostruze na svých květech i květních poupatech, ve středověku se pak těmto rostlinám říkalo stračí noha. Dlouho šlo o tradiční trvalku venkovských zahrádek, ale i viktoriánských zahrad a zámeckých parků. Dokonce je možné říci, že šlo o květinu doslova všech sociální vrstev. Navíc stračku minul osud jiných druhů, které upadly u vrchnosti v nemilost, jakmile se začaly objevovat i v zahrádkách chudiny, plebsu. Proto například ze zámeckých zahrad postupně mizely pivoňky a hortenzie. V těchto souvislostech se může jevit více jak úsměvné konání ochránců historie, kteří tvrdošíjně trvají na rostlinné skladbě v parterech zámeckých parků, ve skutečnosti se ale mýlí. Některé druhy zde dlouho byly, načež doslova rozkazem zmizely. Stračka je vlastně v době květu zázrakem. Z docela nenápadných trsů dlouze řapíkatých dlanitodílných listů v létě vyrazí vzhůru dosti razantně a do velké výšky lodyhy, na kterých se objeví až nebesky modré, jindy až fialové, růžové či bílé květy. Hroznovitá květenství jsou přitom dlouhá až několik desítek centimetrů. A některé šlechtěné odrůdy mají vzhled doslova majestátní. Krásu květů pak u šlechtěných kultivarů podtrhují výrazné černé nebo bílé středy. Na první pohled to vypadá, jako by na květech usedl hmyz. Naším domácím a dnes již silně ohroženým druhem je dvoumetrová stračka vyvýšená (Delphinium elatum) s květy modrými až modrofialovými. A právě tento druh má dnes podíl na většině vyšlechtěných kultivarů s květy jednoduchými, poloplnými i plnými. Ke šlechtění pak přispěl také východoasijský druh stračka velkokvětá (Delphinium grandiflorum), který má květenství rozvětvenější a květy větší, celková výšky rostlin je ale jen 1 metr. Z této asijské krásky byla vyšlechtěna většina anglických odrůd, nehodí se však do našeho klimatu, jelikož v zimě vymrzají. Zajímavý je také původní severoamerický druh Delphinium nudicaule, který je nižšího vzrůstu a v zimě také často vymrzá. Zároveň je tento druh citlivý na přemokření půdy, obzvláště pak právě v zimě. Půdy proto volíme raději lehčí, dobře propustné. Delphinium nudicaule rozšiřuje nabídku květů straček o oranžovou a červenou. Suma sumárum si dnes můžeme zakoupit semena kultivarů vysokých od cca 50 cm až do cca dvou metrů a barvy květů opravdu roztodivné.Dalšími druhy jsou například stračka jedovatá (Delphinium staphisagria), stračka karpatská (Delphinium oxysepalum) - endemit západních Karpat, který se vyskytuje výhradně na Slovensku a v jižním Polsku, a stračka Pawlowského (Delphinium × pawlowskii, D. elatum × oxysepalum). Mezi méně vzrůstné skalničky patří Delphinium decorum, Delphinium nudicaule a Delphinium grandiflorum. Stračky preferují světlá (slunná) až polostinná stanoviště, přičemž vysoce rostoucí druhy jsou citlivější na delší horká období. Některé druhy pak vyžadují závětří, aby se nepolámaly, obzvláště ty vysoko rostoucí. A pozor, k polámání rostlin může dojít i vlivem silnější závlahy, kdy lodyhy ztěžknou. Běžně se vysoce rostoucí stračky proto přivazují k opěrným tyčkám, a to již od výšky rostlin 30 cm. Tyčky necháme čnít cca 1,5 metru nad terén a stračky postupně vyvazujeme do větší výšky. Zahradní odrůdy vyžadují půdu do hloubky dobře zrytou, dobře propustnou a humózní. Během vegetačního období jsou poměrně náročné na přísun živin, pro bohaté kvetení proto musíme dvakrát měsíčně přihnojovat tekutým hnojivem. I nároky na vláhu mají stračky vyšší, nesmí však dojít k přemokření půdy. V příliš vlhkém prostředí mohou být rostliny napadeny padlím a jsou také oblíbeným pokrmem slimáků. Nezaléváme proto večer a zálivku provádíme přímo ke kořenům, nikdy ne na listy a lodyhy. Na podzim po odumření lodyh seřízneme celé rostliny těsně u země a v zimě dbáme na to, aby půda nebyla zbytečně promáčená. Choulostivějším odrůdám pomůžeme zákryvem z chvojí.Pokud chceme, aby nám rostliny bohatě kvetly, je třeba redukovat vyrůstající lodyhy na 3 a nejvýše 7. Opětovného nasazení na květ ve stejné sezóně dosáhneme seříznutím odkvetlých lodyh. Rostliny se pak nevysilují tvorbou semen, snaží se je zajistit opětovným kvetením. Stračky se množí vegetativně dělením nebo bazálními řízky. Botanické druhy pak i výsevem semen. Pro vegetativní množení je nejvhodnější únor až březen, kdy trsy rozdělíme ostrým nožem tak, aby každá část měla alespoň jedno očko a několik neporušených kořínků. Řezné plochy je třeba ošetřit drceným dřevěným uhlím. Ochráníme tak rostliny před houbovými chorobami. Množení semeny je ideální provádět výsevem bezprostředně po sběru semínek, případně hned na začátku nového roku (od konce prosince do března). Klíčivost semen je pak téměř stoprocentní. Pozor však, všechna semena nevyklíčí ve stejnou dobu. Výsevní misku proto necháme déle v klidu. Přepícháním prvních sazenic bychom přišli o ostatní. Při výsevu musí mít semena nad sebou dostatečnou vrstvu výsevního substrátu, jelikož světlo klíčení zastavuje. Všechny stračky jsou rostliny jedovaté, a jak jsme již výše uvedli, občas způsobují otravy dobytka. Hlavními účinnými látkami jsou různé diterpenické alkaloidy, nejčastěji deltalin. U silně jedovatého druhu Delphinium nuttalianum bylo zjištěno 27 různých alkaloidů, nejtoxičtějšími jsou methyllykakonitin, nudikaulin, 14-deaktylnudikaulin a další alkaloidy s 19 uhlíkovou kostrou. Tyto jedy mají podobný účinek jako známé kurare, blokují totiž přenos nervového signálu acetylcholinem v kosterním svalstvu. Obsah alkaloidů je u různých druhů různý a je též závislý na vegetačním stádiu rostlin. Nejvyšší obsah alkaloidů bývá před rozkvětem. Příznaky otravy se začínají objevovat přibližně 3 až 4 hodiny po požití rostlin (svalový třes, slabost a neschopnost stát). V těžších případech pak nastupuje paralýza, nadýmání a smrt. Na otravu je citlivý především hovězí dobytek a koně. A třeba ovce jsou dosti rezistentní. Ze semen jihoevropské stračky jedovaté byl izolován alkaloid delfinin (poprvé roku 1819) s účinkem podobným akonitinu obsaženému v příbuzné oměji. Při požití dochází k slinění, dávení, kolísavé chůzi, těžkému dechu a smrt nastává do 24 hodin. Tak POZOR!Zdroj: wikipedia.org, dumazahrada.cz, chatar-chalupar.cz, botany.cz
