Líska je snad nejvýznamnějším symbolem přechodu ze zimy do jara, rod líska (Corylus) přitom nabízí cca 10 druhů a řadu zajímavých kultivarů. Většinou jde o keře, ovšem líska turecká (Corylus colurna) vyrůstá do podoby stromu s jedním kmenem. Všechny lísky jsou opadavé, ale jejich zimní siluety vypadají velice zajímavě. Nejznámější je u nás líska obecná (Corylus avellana), tuzemská dřevina rostoucí v přírodě. Roste obvykle na mezích, podél vodních toků a v lesních lemech. Když lísky na jaře rozkvetou, bývají prvními z poslů jara. Vykvetou klidně i za velice chladného počasí a jejich květům to nijak neublíží. Jejich jehnědy jsou velice otužilé, proto visí tato nápadná samčí květenství na lískách obvykle již v únoru. Připomínají přitom housenky. A kdo si rozkvetlých lísek všimne jako první? Čmeláčí královny, pro které je časný pyl životně důležitý. Čmeláci totiž vylétávaly mnohem dříve než včely. Oproti poměrně velkým samčím jehnědám pak snadno přehlédneme květy samičí. Ty jsou totiž jen drobounké a nenápadné. Vlastně jde o jakési pupeny s vyčnívajícími červenými nitkovitými bliznami. Jehnědy se formují již na podzim, aby se po novém roce, sotva se jen trochu oteplí, mohly otevřít, prodloužit a vypustit pyl, který je větrem přenesen na květy samičí. Snad jedinou stinnou stránkou lísek pak je, že jejich pyl je vůbec prvním alergenem v přírodě. Červenolisté formy lísek přitom mají jehnědy v odstínech růžové až purpurové, ostatní v odstínech žluté. A právě podle jehněd snadno poznáme, že lísky jsou blízkými příbuznými bříz, olší a habrů. Jejich odolnost a přizpůsobivost jsou přitom nesmírné. Milují sice slunce, ale rostou dobře i v polostínu, tolerují širokou škálu pH půdy a nejsou náročné na živiny. Pokud jim je však dáte, odvděčí se. Nejlépe lísky rostou v běžné zahradní zemině, snesou však i suché svahy a nebo naopak půdy mokřejší. Však je také najdeme na březích potoků. Ovšem nesnesou stanoviště, kde se vyloženě dlouho drží voda. Vodní rostliny to prostě nejsou a pijí méně než vrby. Odolávají dobře větrům a mrazu a pokud se jim daří, porostou i 80 let. A při pravidelném zmlazovacím řezu mohou žít dokonce i dvě staletí. Právě řez je u lísek něčím, co mnozí ignorují, ovšem docela neprávem. Ano, lískám sluší přirozenost a kromě nějakých těch větviček s jehnědami v předjaří do vázy bychom se měli řezu vyhnout, ovšem zmlazení prospívá právě lísce obecné. A to dokonce zmlazení až takzvaně na pařez. Toto zmlazení můžeme provést od listopadu do února, případně lze zmlazení rozložit do několika let, aby nám tento krok nepřipadal až tolik drastický. Líska obecná vyloženě omládne, když jí zmlazení na pařez provedeme jednou za cca 6 let. Důležité je provedení řezu cca 30 cm nad zemí v zimě ještě předtím, než začne lískami proudit míza. A například u lísky turecké mnohem mírnějším řezem zvedneme korunu, čili řezem odstraňujeme pouze spodní větve. Jinak si ale svůj tvar udrží i bez jakéhokoli našeho zásahu. Při řezu lísky obecné není určitě žádoucí nechávat vysoké pahýly, obrostlá dřevina by nevypadala pěkně. A co s ořezanými větvemi? Jelikož jde o celkem tvrdé dřevo, stanou se v zahradě jiným rostlinám žádanými podpěrami. Lze z nich vytvářet dokonce i podpěry obloukové. S výjimkou kultivaru lísky obecné Contora rostou lísky doslova jako o závod. Ve své keřovité formě (což je naprostá většina lísek s výjimkou té turecké) proto rychle ozelení hranice pozemku. Dříve jimi byly dokonce lemovány ovocné sady. V zimě však nezajistí po opadu listí soukromí. I přes houšť větví je prostě vidět. Řez se sice u lísek kromě zmlazovacího na pařez nedoporučuje, ovšem lze je v podobě živého plotu pravidelným řezem snadno tvarovat. Zvolit však můžeme i volný živý plot, kdy nám vznikne pás široký minimálně cca 3 metry, který se stane rájem pro živočichy. Zelený val vysoký až 7 metrů nám zajistí v sezóně dostatek soukromí a zároveň těžkou prostupnost. A co víc, když pod ještě nezelenými lískami, které se honosí jehnědami, vykvetou první sněženky, je to krása. Navíc se pod lískami daří také sasankám, jaterníkům a plicníkům, dymnivkám a křivatcům, které též vykvétají časně. Lísky můžeme vysazovat na podzim i na jaře, ovšem aby docházelo k opravdu dobrému opylení a následné úrodě, je třeba umístit do zahrady alespoň několik keřů či stromků. Vzdálenost mezi nimi volíme minimálně 3 až 4 metry. Druh a odrůdu lísky přitom volíme podle toho, co od lísek očekáváme. Bohaté sklizně oříšků dosáhneme díky lísce obecné (Corylus avellana) a nebo lísce největší (Corylus maxima). Líska největší dokonce plodí ve své červenolisté formě (Purpurea) větší plody než líska obecná. Líska však může být také především okrasou v okrasné zahradě, pak volíme kultivary s purpurovými a nebo zlatými listy, případně kultivary podle tvaru koruny. Kombinovat přitom lze kultivary s různými siluetami před olistěním. Líska obecná nabízí kromě klasiky také převislý kultivar Pendula, který vypadá, jako by tvořil vodopád. Obzvláště v případech, kdy roste na svahu, uprostřed travní plochy a nebo u nějakého vodního prvku, třeba zahradního jezírka. Větve se sklání dolů jako oblouky a korunka je vysoká až 3 metry a široká až 4 metry. A pokud vzrostlý exemplář trochu upravíme řezem zdola, získáme ideální slunečník. Další zajímavostí je kroucený kultivar lísky obecné Contorta. Ten dokonce vypadá bez listů jako opravdové umění. V zimě navíc vypadá báječně kontrast zajímavě zkadeřených výhonů a rovných jehněd. Tato líska působí velmi neupraveně, ale o to právě jde. Dokonce se tento zkadeřenec hodí i do moderních zahrad, kde rozbíjí pravidelné linie. Contora však roste velmi pomalu a nedosahuje obvykle větší výšky jak 3,5 metru. Líska turecká (Corylus colurna) pro změnu zaujme svou pyramidální korunou. Jde přitom o jediného stromovitého zástupce rodu, který si dovede v dospělosti udržet svůj pěkný tvar bez jakéhokoli zásahu zahradnických nůžek a pilky. Zajímavá je šedavě korkovitá borka a obzvláště dlouhé a štíhlé jehnědy. Dorůst přitom může i výš jak dvanácti metrů a široká může být i více jak 8 metrů, tedy žádný drobeček. Potřebuje spoustu místa. Hodí se proto pouze do velkých zahrad a stromořadí.
