Při porovnání vytápění podlahou a klasického radiátorového topení najdeme jistou rozdílnost hned v několika pohledech bez ohledu na zdroj tepla. Podlahové topení vytváří v bytě rovnoměrné vertikální rozložení tepla ve vrstvách se sálající složkou všude stejnou. Nejnižší vrstva u podlahy má nejvyšší teplotu, pohybující se kolem 24 °C. Směrem vzhůru teplota postupně klesá až ke 20 °C ve 2 metrech. Toto rozvrstvení tepla odpovídá přesně biologickým potřebám lidí a navozuje stav tzv. tepelné pohody. Zároveň je teplo využito nejefektivněji. U radiátorů je tomu trochu jinak. Sálající radiátor ohřívá vzduch pouze v určitých místech a tento vzduch stoupá ke stropu, to znamená, že je v počátku teplo v místnosti nevyužito. Teplý vzduch se pak pod stropem přesouvá ke druhé straně místnosti až narazí na protiproud ohřátého vzduchu z radiátoru v protější části místnosti nebo na protější stěnu. Pak teprve ohřátý vzduch začíná klesat. Pomalu se potom začíná pohybovat jako ochlazený ke zdroji tepla v místnosti a tím končí koloběh. Tato cirkulace vytváří v místnosti nerovnoměrné rozložení teploty a vydatně podporuje přenos prachu. Navíc proudící ochlazený vzduch vyvolává dojem chladu a lidé mohou reagovat zvýšením teploty zdroje, čímž zbytečně narůstají náklady na topení. Neustálá cirkulace a ohřívání vzduchu vedou k jeho vysoušení. Pro alergiky to může znamenat, ještě v kombinaci s prachem, vyvolání nepříjemných reakcí. U podlahového vytápění je nutno počítat s delší dobou prohřevu podlahy. Toto je však relativní ve vztahu k hloubce umístění topných těles. Při umístění těsně pod podlahovou krytinou může být podlaha příjemně teplá již za půl hodiny. U vrstvy betonu 5 cm jsou to přibližně dvě hodiny, u betonové vrstvy 12 cm pak hodin přibližně pět. Proto se pro vytápěné podlahy volí takové zdroje energie a systémy, které jsou plně automatizovatelné a zaručují tím naprostou pohodlnost. S tím ovšem souvisí i vyšší ekonomická náročnost. Pro podlahová vytápění se praktikují dva způsoby ohřevu: teplovodní nebo elektrické. U ohřevu teplou vodou je topným prvkem měděná nebo plastová trubka instalována v podlaze, kterou protéká ohřátá voda. Zdroj ohřevu vody je libovolný a záleží na volbě stavebníka, možnostech lokality nebo stávajícím topném systému. Je možno využít jak zemního plynu, pevných paliv, tepelných čerpadel, tak i solární energie. Instalace tohoto způsobu vytápění podlahy je oproti elektrickému trochu složitější a i investičně náročnější. Náklady na energie jsou závislé na jejím zdroji. Elektrická vytápění podlah využívají systémů přímotopných, poloakumulačních nebo akumulačních. Jako ohřevné prvky se používají topné kabely s odporovým drátem a dobrou izolací nebo topné rohože ze skelných vláken v nichž jsou kabely položeny. Tyto se pokládají pod podlahové krytiny nebo pod betonovou vrstvu podlahy. Záleží na zvoleném typu el. systému. U poloakumulačních se volí vrstva betonu 5 cm a u akumulačních 12 cm. Podle vrstvy betonu se také volí tepelný výkon systému na 1 m2 s ohledem na tepelné ztráty. Pro akumulačních systémy je to přibližně 250 – 300 W/m2 a pro přímotopné 100 W/m2. Do místností s často mokrou podlahou je nutno pokládat kabely s ochranným opletením. Důležitým ukazatelem bude pro každého, kdo o podlahovém vytápění přemýšlí, jeho životnost, náročnost na údržbu a cena pořízení. Životnost se pro podlahové vytápění obou typů udává ne menší než životnost stavebních prvků, minimálně 30 – 50 let. U elektrického způsobu vytápění hraje roli počet hodin v provozu. Náročnost na údržbu je minimální. U teplovodních systémů se používají měděné trubky a jejich inkrustace je zanedbatelná, případně se s ní nechá účinnými přípravky bojovat. Tepelné kabely jsou na údržbu naprosto nenáročné. V případě jejich poruchy, což se může stát, existují přesné diagnostické přístroje, které jsou schopny určit v kterých místech je přesně kabel poškozen. Z hlediska náročnosti na obsluhu je elektrický systém plně automatizován a tedy naprosto samostatný. U teplovodního záleží na druhu použitého zdroje energie. Elektrický systém, z pohledu spotřeby energie je sice efektivnější a dosahuje na polovinu (0,4 GJ/m2) průměrné roční energie na vytápění v ČR (asi 0,8 GJ/m2), přesto však jsou náklady na jeho provoz ve srovnání s ostatními zdroji poměrně vyšší. Pro elektrické vytápění jsou přímo zavedeny nízké tarify pro odběr energie podle typu systému, přímotopného nebo akumulačního. Správnou volbou je tedy možno optimalizovat náklady na el. energii. Otázkou je i použití vhodné podlahové krytiny v kombinaci s podlahovým vytápěním. Nejvhodnější jsou krytiny jako keramické dlažby, kámen nebo mramor, kde není nutno uvažovat o korekci plošného tepelného výkonu. Navíc tyto materiály mají vhodné tepelně-akumulační a izolační vlastnosti. Použití plovoucích dřevěných podlah nebo podlah laminátových vyžaduje regulaci topného systému na plošný tepelný výkon do 60 – 80 W/m2. Naprosto nevhodné jsou kobercové podlahy s pryžovou nebo PVC podložkou. Jejich míra komfortu a pohodlí bude stále více převyšovat náklady na jejich realizaci a nároky na spotřebu energie. Ze strany ekologie hraje zásadní roli, jaký otopný systém bude konkrétně volen. Obecně budou stále více upřednostňovány obnovitelné zdroje energie, jako solární energie, tepelná čerpadla a rychlerostoucí dřeviny. Pro elektrickou energii v tomto ohledu platí, jakým způsobem je získávána. V zemích, kde převažuje výroba energie z pevných paliv, nachází elektřina ve vytápění menší uplatnění, než je tomu například ve skandinávských zemích. V České Republice stoupl výrazně podíl jaderné energie. V současné době je u nás elektricky vytápěno asi 8% objektů a řadíme se spíše mezi země s vyšším uplatněním el. energie. Tento trend by měl právě díky narůstajícímu využití jaderné energie stoupat.
