Berte to jako nezávazné rady a tipy vykoukané někde na síti. Možná je už dávno sami děláte. Ale pokud ne, třeba v nich najdete zalíbení a budou se vám hodit. Začneme úplnou prkotinou. Kolik metrů čtverečních mají stěny a strop ve vašem obýváku? A kolik barvy budete potřebovat na to, abyste v něm vymalovali? Samozřejmě, že zhruba tušíte. A samozřejmě, že to „tušené“ číslo nejspíš není úplně přesné. Určitě si vybavujete, jak jste tuhle informaci zpřesňovali posledně – s metrem, laserovým měřákem nebo podle stavební dokumentace – tenkrát před lety. Kolik nervů s tím bylo. A že jste pak stejně museli plechovku nebo dvě dokupovat. Pak už jste měli jasno. Takže? Abyste znovu nemuseli podstupovat to propočtové martyrium, co si takhle někam poznačit, kolik metrů čtverečních/kolik plechovek barvy/kolik rolí tapety to vlastně bylo? Že se takový papírek s užitečnou poznámkou ztratí asi tak den poté, co jste to zapsali? Trik je v tom, uchovat tu informaci přímo v oné místnosti. Kde? Třeba z druhé strany krytu zásuvky, kterou stejně musíte kvůli natírání sejmout. Normálně si to tam můžete fixem poznačit, a tohle poselství přečká i pro další generace. Natírání plných interiérových dveří je další taková zábavná hříčka. Když jsou osazené na pantech a v rámu, moc dobře to nejde. Pokud je sejmete, musíte je někde opřít. A riskovat, že se – nebo to, o co se opírají – odře, zabarvíte. Pro snadný přístup k natírané ploše ze všech stran je fajn „hodit je“ na dvě kozy, kterými si je podepřete. Ale jsme zase u toho možného otlačení, zašpinění nebo narušení čerstvého nátěru. Jakoby každá snaha dělat to o něco líp vyústila v ještě větší škody. Řešení? Je to spíš takový nápad. Což takhle udělat uprostřed toho křídla na každé straně vývrt, do nějž se zasadí kovová tyč? Něco, co zafixuje tu středovou osu. Něco, co se dá usadit i mezi ty „kozy“. A umožní vám to překlápět dveře z jedné strany na druhou. Točit s dveřmi pak můžete jako s lodním šroubem nebo s vrtulí. Rázem na ploše dveří není nedosažitelné místo, nikde se dveře natíranou stranou nedotýkají podkladu a mohou být rovnoměrně natírány, aniž byste cokoli zašpinili. A až opravdu zaschnou, hurá s nimi zpátky do pantů. Všichni máme jasno v tom, že tapety by se měly nanášet tak, aby pod nimi nevznikaly boule. Podle nich se hned na první pohled pozná amatérská práce. Jenže když to vezmete do ruky sami… no neděláte to každý den, takže se to stát zkrátka může. Musíte kvůli tomu rvát tapetu z celé stěny? Jak tuhle čerstvě utrženou škodu rychle napravit? Chce to jít „od příčiny“, a tou je bublina vzduchu pod pláštěm tapety. Ten vzduch je třeba dostat ven. Třeba tím, že do boule říznete žiletkou – uděláte takový malý odchlípnutý trojúhelníček. Stačí opravdu malá štěrbinka. Vzduch pak můžete vytlačit utěrkou, nebo třeba školním pravítkem. Pak už stačí nanést do podkladu další lepidlo. Úplně nejlépe do jde třeba s injekční stříkačkou, naplněnou lepidlem. Vše hladce dosedne na své místo, vytlačený zbytek lepidla hladce setřete. U malých boulí a bublinek také můžete s dutou jehlou ten vzduch vysát. V naprosto dokonalém světě přesně rozpočítáte odhadovanou spotřebu barev na natírání; v obchodě to budou mít přesně v množství, jaké žádáte – barva vám nebude chybět a ani vám žádná nezůstane. Takže není ani nutné ty zbytky skladovat. Z toho asi odtušíte, že v dokonalém světě nežijeme. Jak tedy skladovat přebytky barev? Tam, kde nekolísají teploty, nemrzne a neopírá se do nich slunce. V plechovkách, u nichž nejprve před přiklepnutím víka dočista otřete ten kovový okraj. Protože jinak to víko dokonale nepřisedne a dobře to nedopadne. Že se vám v té okrajové hraně barva běžně usazuje? Zkuste ji na pár místech proklepnout tenkým hřebíčkem. Nastřádaná barva pak bude odkapávat dovnitř plechovky, a v tom okraji se jí neusadí k čištění tolik. Po těsném uzavření a přiklepnutí víka pak plechovku otočte víkem dolů (a doufejte, že jste ji zavřeli opravdu pevně). Tím se dokonale zamezí průchodu vzduchu, a takto skladovaná barva vydrží opravdu dlouho. Další maličkost. I když mícháte jako diví ručně, anebo si vypomůžete mixážním nástavcem na barvy, nemusí to být stoprocentní. Barvy, zvlášť ty naskladněné doma už nějakou dobu, v sobě mohou nést stopy rzi, pevnější nerozložené částečky, hrudky. Barva sice vypadá dokonale, ale po nátěru tyhle drobné nedostatky vystoupí na povrch. A všimne si jich hned každý. Co s tím? Míchat ještě intenzivněji? I to je řešení.Ale o něco praktičtější bude, když si rozmíchanou barvu přelijete do další nádoby – třeba do prázdné čisté plechovky – a budete ji přelévat přes síto. Perfektně v tomto ohledu fungují staré silonky. Těmi dobře rozmíchaná barva proteče bez problémů, a všechny ty hrudky a nečistoty uvíznou na sítu. Punčochový filtr u zánovních barev používat nutně nemusíte, ale u starších barev je to prakticky nutnost. Je to naprostá prkotina. A taky práce navíc. Když ale vyrazíte „do akce“, tuhle přípravu bitevního pole silně doceníte. Například tam, kde je na stropě nanesena zvrásněná omítka – a vy se chystáte natírat stěny – není vůbec od věci objet si těsně u konce stěny strop dokola celé místnosti plochým šroubovákem. Zahladíte ten půlcentimetr drobných nerovností stropů, a ušetříte se toho, že by se vám barva ze stěny mohla propíjet do stropu.Zrovna tak se vyplatí u každého natírání dřevěných obkladů zbrousit (smirkovým papírem) dohladka všechny natírané povrchy. A taky se vyplatí nepočítat s tím, že jeden nátěr – jedna vrstva – bude stačit. Doporučený postup je: první zbroušení, nátěr, nechat 24 hodin zaschnout, lehce a jemně zbrousit, druhý nátěr. Jen tak budete mít jistotu, že zpod povrchu nevystoupí ta původní barva.Zdroj: FamilyHandyman.com
