Bazel a Kruibeke jsou malebnými „městskými vesničkami“, ležícími na dohled Antverp. Vlastně, na dohled jen kousek cesty je to tady všude. Na hranici katastrů zmíněných obcí, v rozvolněné zástavbě připomínající svou skladbou spíše zahrádkářskou kolonii, se předloni rozhodl postavit si víkendové bydlení jeden postarší pán. A protože si na návrh projektu a realizaci vybral architekty z ateliéru Bovenbouw, mohl se za pár měsíců stěhovat do nového. Práce šla totiž utěšeně rychle kupředu, a to jak díky chytře nastavenému projektu tak i celkovému „uvolněnému“ záměru stavby. Dům o rozloze užitné plochy 121 metrů čtverečních není ve svém principu určen k celoročnímu obývání, ale klidně tak může být využíván. Jeho majitel jej ale chápe spíše jako občasné útočiště, místo klidu a odpočinku před ruchem blízké metropole. V Kruibeke vyrůstal, v Bazelu chodil do školy. Má tu známé, kamarády. Přes týden žije a pracuje ve městě, ale na víkend se sem vypraví, a může s nimi zajít na pivo a přitom si nehlídat poslední vlak zpátky. Možná, až půjde do důchodu, se sem přestěhuje natrvalo. Zatím je to ale obydlí „dočasného“ charakteru. Což ale nutně neznamená, že by mělo být nějak odbytá a provozně zjednodušená. Jen vychází z odlišných měřítek a nároků, než jaké máme na stálé bydlení. Stavba vyniká příjemně kompaktním charakterem, který jí dodává vizuální stabilitu v mírně svažitém pozemku. Z různých úhlů se na ni dá hledět jako na zbytnělý zahradní altán, anebo za černavý bunkr. Přitom se pohostinně otevírá výhledům na nivu blízké řeky Schedt, kterou rámuje zeleň a zahrady okolních domů. Je to příjemné místo, a stavba to respektuje. Snaží se krýt se v terénní vlně a vypadá tak menší, než ve skutečnosti je. Uvnitř je skladbou čtyř prostorem a tvarem nepravidelných místností, které propojuje centrální koridor chodby. I ta kopíruje vloženými schody stoupavý terén, a je jakýmsi chodníkem uvnitř domu. Podél něj se nachází vstupy do jednotlivých pokojů, ložnice a doplňkových prostor. V obývacím pokoji se nachází dvě protilehlá „scénická“ okna, směřující na západ a východ. Jedno vyhlíží na les, druhé na řeku. Obě dohromady ale znamenají, že je uvnitř pořád dost světla a místnost se přitom nepřehřívá. Se sluncem přitom dům pracovat umí, energeticky jej zhodnocuje. Část střechy je osazena solárními panely, které dům přes bateriový systém zásobují elektřinou. Přes týden se nastřádá dost energie na víkendový provoz. Nenáročnost údržby se tu kombinuje s udržitelností. Podlahy místností jsou dubové, rámy zaizolovaných vícevrstvých oken modřínové. Interiér přitom není úplnou selankou přírodních materiálů: objekt byl zbudován z betonových panelů (390x190x90), a v místě stropů je tato industriální skladba přiznaná. Kvůli tomu působí dům současně lehkým i těžkým dojmem - grafické zpracování fasád propůjčuje zdivu beztížný vzhled a vytváří tak iluzi, že je budova jen tak přehozená přes svah. Beton tento dojem dorovnává svou ostrohrannou odolností, zdůrazněnou v detailech základů. Exteriér je natřený černou barvou, vnitřní stěnami uzavřená (ale nezastřešená) terasa je vedena přírodní/cihlové červené, interiér je bílý. Dům vypadá, že možná ještě něco potřeboval, že mu uvnitř něco schází. Vtip je ale v tom, že svém pojetí plně dostačuje svému záměru. Tomu, že v něm jednou dvakrát týdně někdo přespí. Proto nepotřebuje velkou jídelnu, královsky disponovanou kuchyni, prádelnu. Ne, je to jen milé místo k zastavení, ostrůvek v minulosti, na nějž se jeho jediný obyvatel tu a tam rád s chutí vydává.Materiály: Bovenbouw architectuurFoto-kredit: Stijn Bollaert
