Hlavní výhodou je téměř ideální teplotní profil Zatímco v případě užití radiátorů se veškeré vydávané teplo kumuluje v jednom místě, u systému podlahového vytápění to neplatí. Podlahové topení v bytě vytváří rovnoměrné vertikální rozložení tepla ve vrstvách. Nejnižší vrstva u podlahy má přitom nejvyšší teplotu, pohybující se kolem 24 oC, směrem vzhůru teplota postupně klesá až ke 20 oC ve 2 metrech. Toto rozvrstvení tepla přesně odpovídá biologickým potřebám lidí a navozuje stav takzvané tepelné pohody. Zároveň je teplo využito nejefektivněji. Díky tomuto systému tedy dosahujeme téměř ideálního teplotního profilu. Dochází také k minimální cirkulaci vzduchu a tím pádem i minimálnímu víření prachu. Podlahové vytápění je právě proto vhodné i pro alergiky. Nevýhodou je větší tepelná setrvačnost Jako hlavní nevýhodu podlahového topení spatřují jeho uživatelé jeho větší tepelnou setrvačnost a tedy i obtížnější regulaci. Proces nahřívání trvá poměrně dlouhou dobu. Zatímco radiátor zapnete a do několika minut už je v místnosti příjemně, u podlahového vytápění musíte počkat i dvě, tři hodiny. Záleží však na hloubce umístění topných těles. Jsou-li umístěna těsně pod podlahovou krytinou, může být podlaha příjemně teplá už za půl hodiny. Kombinace s jiným systémem na vytápění - značka Ideál Nejvýhodnější je pro váš domov zvolit dnes již osvědčenou kombinaci dvou způsobů vytápění. Kromě toho podlahového ještě zabudujeme několik radiátorů, které umožní rychlé vytopení interiéru, než se ohřeje podlaha. Do jakých typů staveb se podlahové vytápění hodí Podlahové vytápění je vhodné v podstatě pro všechny typy staveb, hodí se i do všech místností. Nezbytnými podmínkami úspěšné instalace systému podlahového vytápění jsou pak dobré tepelně technické vlastnosti stavby a zajištění dostatečně rozsáhlé volné podlahové plochy (jež nebude později například zastavěna nábytkem). U bytových jednotek je nutné před realizací instalace podlahového topení získat vyjádření statika - pokládka dalších speciálně upravených vrstev podlahy totiž zatěžuje strop spodního bytu. Které podlahové krytiny použít Výrobci přímo u některých konkrétních podlahových krytin specifikují, že jsou vhodné pro podlahové vytápění. Sortiment, který můžete brát v úvahu, zasahuje od dlažby, přes plovoucí podlahy, až po koberce. Vyvarujte se však použití podlahových krytin textilních s délkou vlasu nad 1 cm, PVC s pryžovou podložkou či parket z měkkého dřeva. Nejvhodnější je instalace podlahového topení pod keramické či kamenné dlaždice o výšce do 6 mm. Pokud zvolíme parkety, musí být z tvrdého dřeva o tloušťce do 8 milimetrů. Za splnění konkrétních podmínek lze použít dokonce i systém plovoucí podlahy. Zvolený druh podlahy je vždy již součástí návrhu, ve kterém je spočítán tepelný odpor budoucí podlahy a tedy i její měrný výkon. Podlahovou krytinu tedy nelze v žádném případě později libovolně měnit. Dva způsoby ohřevu Můžete volit ze dvou druhů podlahového vytápění, které se od sebe odlišují způsobem ohřevu – vytápění napojené na teplovodní okruh či elektrické vytápění. Teplovodní podlahové topení tvoří soustava plastových, nebo měděných trubek, kterými protéká ohřátá voda. Zdroj ohřevu vody je do značné míry libovolný a záleží na preferencích stavebníka, možnostech lokality nebo stávajícím topném systému. Je možné využít jak zemního plynu, pevných paliv a tepelných čerpadel, tak i solární energie. Instalace tohoto způsobu vytápění podlahy je oproti elektrickému trochu složitější a investičně též náročnější. Elektrické podlahové topení využívá systémů přímotopných, poloakumulačních nebo akumulačních. Jako ohřevné prvky se používají topné kabely s odporovým drátem a dobrou izolací nebo topné fólie či rohože ze skelných vláken, v nichž jsou kabely položeny. Ty se pokládají pod podlahové krytiny nebo pod betonovou vrstvu podlahy - záleží na zvoleném typu elektrického systému. Zatímco topné fólie a rohože představují přímotopnou variantu, topné kabely jsou používané pro akumulační vytápění. Přetopení místnosti zabrání samoregulace Maximální teploty povrchů podlah jsou stanovené normou. V obytných prostorách je to 29 stupňů Celsia, v takzvaných okrajových zónách 35 stupňů. Tyto maximální teploty pak lze z hygienických a fyziologických hledisek upřesnit. V obytných i pracovních prostorách, kde lidé převážně stojí, je to 26 až 27 stupňů, v běžných obytných místnostech a prostorách pro administrativu 28 až 29 stupňů, v chodbách, předsíních či galeriích 30 stupňů, u koupelen a bazénů 33 stupňů a v okrajových zónách a místnostech s řídkou návštěvností 35 stupňů. Měrný tepelný výkon povrchu plochy podlahy je závislý na rozdílu teplot povrchu podlahy a vnitřního vzduchu. Při zvýšení teploty v místnosti tak dochází k takzvanému samoregulačnímu efektu. Čili sníží se i měrný výkon podlahové plochy. To zcela automaticky brání přetopení místností. Naopak při poklesu teploty vzduchu se pak zase měrný výkon podlahové plochy zvětší. Podlahové vytápění tak nemůže uškodit ani batolícím se dětem a neomezí ani milovníky chůze naboso. Podlahové vytápění stále patří k progresivnějším způsobům ekonomicky úsporného a ekologicky šetrného vytápění objektů a obytných ploch. Odborníci doporučují zvážit především použití nízkoenergetických zdrojů tepla (například tepelných čerpadel, solárních kolektorových systémů, kondenzačních kotlů atd.). Velkou předností podlahového vytápění je zejména ideálnější rozložení teplot v místnostech, které přispívá k pocitu optimálního komfortu.
