Dobře si rozmyslete, kudy cesty a pěšiny povedouCestička k domu či garáži (příjezdová cesta) od hranice pozemku – brány a branky – má zcela jasný účel. Ovšem svým způsobem by měly mít svůj účel i ostatní cesty a pěšiny. Měly by nás přemisťovat na důležitá místa zahrady, aniž bychom šlapali v ještě neposekané trávě, umožňují nám pohyb mezi záhony a nebo pohodlnou chůzi po podkladu, když zrovna prší. Cesty a pěšiny jsou v zahradě jakýmisi tepnami, po kterých se pohybujeme. Budovat bychom je měli s citem, ale též fantazií. Příliš okázalosti se k většině domů nehodí. Zároveň by měly materiálově korespondovat s materiály, které již jsou na pozemku použité, případně by je měly doplňovat, ovšem mohou s nimi být i v přímém kontrastu. Na starších zahradách poznáme vhodné rozmístění cest a pěšin velmi snadno – podle vyšlapaných uliček v trávníku. Činíme to zcela automaticky, podvědomě, bezděčně. A vždy je takové řešení mnohem vhodnější než násilné pokusy o přinucení k pohybu konkrétním směrem. Prostě pozorujte, kudy se tyto „vyšlapávky linou,“ schválně si je zamalujte do půdorysu zahrady na papír a s největší pravděpodobností s úžasem zjistíte, jakým význačným geometrem je lidské podvědomí. A pozor, pokud je cesta vedena špatně, bude vám mnohdy dokonce i překážet, nemluvě o narušení geometrického uspořádání zahrady. Prostě si začneme hledat a vyšlapávat zkratky. A toto pravidlo platí i o jiných oblastech lidského života a lidského společenství. Když jsou například špatně navržené zákony, lidé uvažují, jak je obejít, jak si najít nejkratší cestu - porušují je a je to logické.Zakládejte proto cesty skutečně s rozmyslem, reagujte na zajímavá místa zahrady, uvažujte, kde se budou nejraději pohybovat vaše děti i vy sami, ale i o tom, co ještě chcete v budoucnu na zahradě budovat. Nezapomeňte též, že procházka po zahradní cestě by měla být příjemná na pohled a když prostě nechcete, aby z ní někde bylo vybočováno – je dobré umístit podél cesty okrasné květinové záhony či skalku. Cesta by nás měla vést kolem jezírka, posezení, skalky, pergoly, ohniště a podobně. Dovést by nás též měla k okrasným záhonům a sadu – pokud má někdo to štěstí a může si jej na velké zahradě dovolit. Chůze po tvrdém či měkkém?Nejjednodušeji provedené zahradní cesty představují většinou chůzi po měkkém. Pěšinu můžeme vysypat štěrkem, oblázky a nebo mulčí, ovšem třeba i drtí z cihel a keramické střešní krytiny, nebo pískem. Tyto povrchy jsou při chůzi měkké, ovšem když máme na nohou pantofle či sandály, nebo chceme jít na boso, mohou nám působit potíže. Navíc je třeba takové povrchy stále udržovat – obnovovat – prostě materiál dosypávat.Poměrně měkce působí na lidská chodidla i dřevo, ale na druhou stranu je samozřejmě nejměkčím možným materiálem pochozích ploch střižený trávník. A i tak lze vlastně cesty a pěšiny koncipovat, prostě použijeme pouze obrubníky či palisády, kterými pěšinu vymezíme. Nic víc. Měkké cesty nejsou tolik formální (mají volnější formu) a více se hodí do přírodních zahrad. Pokud máte na své zahradě vše střižené podle pravítka, nebude tam měkká cesta vlastně ani působit dobře. Tvrdé povrchy, to je samozřejmě kámen v jakékoli podobě, dlažby a beton. A mnohdy stačí dostatečně plošně velké a těžké dlaždice prostě jen usadit do terénu, aniž bychom budovali podloží. Podloží ovšem naopak vyžaduje dlažba a když například zatoužíme po chůzi v oblázcích zasazených do betonu, čekají nás i značné stavební úpravy. Vždy je jednodušší podloží vysypat a zhutnit, než betonovat. A dlužno říci, že i levnější. Tvar cest a pěšin je vhodnější oblý, než se snažit budovat po zahradě rovné úsečky. Ve volné přírodě jich také mnoho nenajdeme. Pevné cesty a pěšiny mají ohromnou výhodu ve své stabilitě, pevnosti, ovšem měli bychom též klást důraz na protiskluznost povrchu použitého materiálu. Pokud jsou takto založené cesty udělané opravdu dobře, vydrží velice odlouho. Kombinujte materiályNení to nutné, ovšem kombinace materiálů vždy působí úchvatně, navíc můžeme snadno dosáhnout měkké i tvrdé cesty zároveň – podle použitých materiálů. Třeba štěrk a oblázky lze výborně kombinovat prakticky s čímkoli tvrdým. Dokonce působí i velmi pěkně třeba naprosto 'měkká' kombinace oblázků s mulčí či pískem. Nejčastěji se ale v tomto případě setkáme se šlapáky z konkrétních materiálů, které jsou měkkým podkladem obsypány. Sami si pak vyberte, kam šlápnete raději. Též lze kombinací materiálů na pozemku definovat hlavní – pevné cesty a boční – měkké pěšinky. Důležitá je také šířka cesty. Ta hlavní by měla mít alespoň 70 cm, aby mohli jít dva lidé vedle sebe a nebo se mohli minout. Rozšířit lze až na 1 metr a více. Ty boční – vedlejší - mohou mít i jen několik desítek centimetrů. Například přístupové pěšiny na skalku (respektive po ploše skalky) stačí na šířku lidské nohy. I případné nášlapné kameny mohou být v tomto případě malé, ovšem ve skalce co nejpevněji usazené, abychom si nevyvrtli kotník. Praktické a pohledné šlapákyNášlapné kameny z kamene, betonu, keramiky či dřeva nám mnohdy vyřeší problém beze zbytku. A když zrovna nechceme šlapat po nich, šlapeme po měkkém povrchu kolem či vedle nich. Určitě ale nebudeme v ploše, kde jsou uložené šlapáky, vysévat luční porost. Sem se hodí po vojensku střižený či alespoň nějak udržovaný trávník. Pořídit si dokonce lze i šlapáky plastové a dřevoplastové, ovšem proč – je tolik krásných přírodních materiálů.Šlapáky umístíme tak, že nejprve rozestavíme kameny po celé trase budoucí cesty. Poté v trávníku rýčem vyrýpneme obrysy každého kamene, sloupneme drn, odstraníme zeminu do takové hloubky, aby kámen vyčníval v požadované výšce a kámen usadíme. Lze jej též ještě podsypat pískem. Samozřejmě před takovou prací pokosíme trávník. Zdroj: www.ČESKÉSTAVBY.cz, www.shutterstock.com
