Stáří přináší výzvy, na které nás mládí nepřipraví. Zahradu, přístupnou a bezpečnou pro důchodce, ale jistě s trochou snahy vytvořit dokážeme. Řešit přitom musíme všemožná rizika, související s pohybem, okolním prostředím, prací a motivací k ní. V praxi to tedy znamená docela rozsáhlou adaptaci. A začít můžeme hned „od podlahy“, tedy od patřičně vyvedeného pochozího povrchu. Nemusí to být zrovna taneční parket, ale povrch, po němž se na zahradě budou senioři pohybovat, by měl být v první řadě rovný a stabilní. Pozor na všechny nečekané hrbolky, výstupky, viklající se dlaždice a ze země vystupující kameny. Zakopnutí totiž u důchodců obvykle nekončí elegantním parakotoulem, ale komplikovanou zlomeninou, která se jen špatně hojí. Pokud tedy vytváříte nějakou zpevněnou plochu, soustřeďte se na materiály, které se samy od sebe nezvednou, nezkroutí nebo neposouvají. Ideálně takové, které mají „drsnější“ povrch, a dobře se po nich chodí. Dláždění z cihel anebo ze dřeva tedy není úplně šťastný nápad. Pozor na materiály, které jsou po navlhnutí kluzké, a nezapomeňte na mírné vyspádování, aby se v takovém místě nezdržovala voda. Jaké materiály by to tedy mohli být? Potřebnou hrubost a tuhost nabízí robustní podlážky z dřevních kompozitů (CLT a GLT dřeva). Chybu neuděláte ani s kvalitní zámkovou dlažbou, potažmo protiskluzně ošetřenou palubou. U ní se vyplatí ponechat trochu širší spáry, kvůli odtoku vody.Zajímavou a dobře vypadající variantou mohou být široké obkladové dlaždice agregátové dlaždice, nebo dláždění s naznačeným jemno-štěrkovým povrchem. Ty zrovna k laciným povrchům nepatří. A samozřejmě, nejlevnější a poměrně kvalitní řešení nabízí beton. Jen pozor na zbytečně ostré hrany. Co se ještě určitě vyplatí vzít do úvahy? Barvu takové zpevněné plochy, a vlastně i veškerých doplňků, truhlíků, teras či zídek. Světlejší jsou pochopitelně lepší, protože se zbytečně nepřehřívají. A i když mají staříčci teplo rádi, saunu si při zahradnické práci dopřávat nemusí. Pohyb po zahradě by sám o sobě neměl být vyčerpávající a neměl by zbytečně zvyšovat rizika úrazu. Co to obnáší v praxi? Nic příjemného, protože to nejspíš bude znamenat „překopat“ plán té stávající. Problémem jsou například schody, výrazné stupně, chůze proti většímu svahu. Proti schodům se můžete vymezit pochozí plošinou (raději několika menšími než jednou masivní), natáhnout – a tím rozvolnit – délku chodníků a omezit strmé zatáčky. Takže nakonec budete mít na zahradě možná víc chodníků, než záhonků. Může se to zdát být nadbytečné, když teď takhle upravujete zahradu pro pětasedmdesátiletého důchodce, ale na druhou stranu tím vytváříte pro něj bezpečný prostor, kam bude moci chodit klidně až do devadesátky. Řešení chodníků by mělo vycházet z nějakého výhledu do budoucna, a ideálně by mělo být bezbariérové. Aby to šlo ušlápnout v pantoflích, s chodítkem ale třeba také se strkáním vozíku. Nemělo by se přitom zapomínat na „podstatu“ toho, co se řeší – může to být snížená mobilita, ale zrovna tak i zhoršený zrak. Zahrada pro seniory by měla být přehledná. Takže z jednoho místa uvidíte, kde jste zapomněli motyčku. Nezbytným doplňkem zahrady pro důchodce by měly být nejrůznější pevná madla, držadla a opěradla, kterých by se mohli přidržet. Neznamená to nutně obkroužit celou zahradu zábradlím, ale snažit se je doplnit aspoň tam, kde budou nejvíc zapotřebí. Mohou mít třeba podobu plůtku, širší nožky, zelené stěny nebo třeba jen rozšířeného okraje stabilního truhlíku. Poměrně dost z těchto provozně-komplikovaných požadavků se dá vyřešit vyvýšením záhonů nad úroveň terénu. Vytvořením vyzvednutého lože, terasy, vystupňované ohrady nebo zapracováním pěstebních stolů. Důchodci se pak nemusí sklánět až k zemi, a mohou rýpat do hlíny, která je ve výšce jejich pasu. Záhonky by přitom neměly být moc široké (kvůli zbytečnému natahování). Výhodou je, že takové uspořádání nabízí ve svém průběhu opěrátko a vodící prvky vlastně všude. Druhou variantou je „květináčová“ zahrada, kdy je v podstatě veškerá vegetace vsazena do nějakých boxů, květníků, květináčů. A na vás pak je přinést takový květináč hezky k pracovnímu stolu pod zastíněnou pergolou, aby jej mohl onen zahradničící důchodce upravit podle vlastního přání. Zahrada tak může být adaptována i bez radikálnějších úprav, je to ekonomičtější řešení. Ani tady pochopitelně chybět nesmí ani četná místa k odpočinku a posezení. Popřemýšlejte nad jejich výškou, hloubkou sedací plochy a oporou, aby se z nich dobře vstávalo. A také nad jejich umístěním, aby nebyly přímo na úpalném slunci. Klasické lavičky nejsou nejlepší (jsou moc nízké), spíš se vyplatí hledat něco robustnějšího a stabilního, s pořádným opěrákem. Je fajn, když je z posezení výhled. Do širého kraje, anebo aspoň na okolní zeleň. Je to uklidňující, motivující. Momentální vlivy počasí jsou vždycky spojeny s nějakou zapeklitostí. A vy musíte zvládat pohotově reagovat na všechny, aby se staříčkům na zahradě líbilo. Nejde o to je naprosto izolovat od okolí, vítr čechrající šedivé vlasy k tomu patří. Ale chce to mít v záloze slunečník, zastíněnou pergolu, příjemné místo v závětří a třeba otevřený přístřešek terasy, do které neprší. Chce to mimo jiné hlídat dodržování pitného režimu, brojit proti úpalu a přepracování. A taky nemít daleko na toaletu. Obecné doporučení praví, že věkem pokročilí zahradníci by se už měli soustředit spíš jen na ty „lehčí a snáze pěstovatelné druhy rostlin“, aby se příliš nevyčerpávali. Je ale těžké je o tom přesvědčit. Navíc mají takových zkušeností, že mladé zahradníky častokrát hravě strčí do kapsy. Jen už toho prostě tolik nevydrží. Proto je lepší, když se s nimi o ty náročnější úkony zahradnické praxe podělíte. Babičky i dědečkové se zeleným palcem mohou hezky ve stínu terasy zahradního domku přesazovat z květináčů, zatímco vy se moříte s plevelem. Ať vesele zalévají z malé konvičky, ale vodu ze studny pumpujte vy. Při aktivitách náročnějších na koordinaci, prořezávání větví nebo šplhání po žebříku, si od nich nechejte expertně radit, ale nikam do výšek je nežeňte. Takové řešení je nejschůdnější i proto, že společně trávíte čas. Byť tedy naplněný i tím, že vás občas někdy úporně sekýrují. Ale to k tomu patří. Je fajn, když se vám podaří seniory motivovat do pěstování takových rostlin/plodin, které nevyžadují úplně moc péče, nejsou náchylné k nemocem a nelákají škůdce, není třeba je moc hnojit nebo chemicky ošetřovat, nepotřebují hektolitry vody k uhašení žízně. Postačí jen takové, které nikdy nezklamou a vždycky dělají radost. Důchodci někdy nemusí mít potřebu podávat údernické výkony, chtějí jen sledovat, jak to kolem roste a žije. A vy byste se měli postarat o to, aby bylo na co koukat. Vynikající jsou nejrůznější krmítka a napáječky pro ptáky, koupací jezírka, bublající kaskády. On i takový pohled na ježka, cachtající se vrabčáky nebo třepotajícího se motýla působí na lidskou psychiku blahodárně. Je určitě dobře, když je zahrada pro seniory „pestrá“. Tedy nejen květinky, ale i něco k snědku a třeba nějaký ten ovocný stromek. Aby bylo pořád co dělat. Koukněte se také po speciálním zahradní náčiní pro seniory. Většinou jsou vybaveny speciálními úchopovými prvky, designovány tak, aby přehnaně nezatěžovaly kosterní svalstvo, jsou ergonomicky vyvedené a hlavně lehké. Místo motyček jsou k užitku nejrůznější ruční hrabadla, a existuje i nářadí, které se dá bez obtíží používat ze sedu. Od věci není třeba i malý vozíček, kam se dá všechno takové náčiní naložit a dotáhnout až na místo použití.Podzim života zkrátka nemusí být o tom, že se na zeleň budou senioři jen koukat z okna. Může to pořád být krásný a naplňující čas. A zahrada uzpůsobená specifickým požadavkům konkrétních důchodců v tom může být hodně nápomocná. Je to dobrý důvod vstát každé ráno z postele.Zdroj: GardeningKnowHow.com, OxfordGardendesign.co.uk, HowToGardenDesign.com
