Hrozí silné bouřky s intenzivními srážkami, varovali meteorologové. Palcový titulek, sotva si pustím počítat a otevřu první zpravodajský web. Že u nás 10 dní nepršelo a všechny nádoby na dešťovou vodu už máme prázdné, i když je jejich celkový objem cca 3000 litrů, vůbec není důležité. Dle bulváru nám prostě hrozí bouřky. Strach, úzkost, napětí. Postraš a panuj! Mantra doby nejen současné, ale i všech minulých. Žádné cukr a bič, ale strach! Ten prodává. A déšť je vnímán negativně, slovo déšť bylo nahrazeno slovem bouře a jeho synonymy. Jak říkám, zapršet by mělo, píše již Karel Čapek v zahradníkově červenci. A nejen každý zahradník, ale i každý zahrádkář to ví. I to, že léto přináší bouřky a tu a tam na někoho kvůli nim dopadne nějaká ta pohroma. To k životu a přírodě patří. Říká se, že bez požáru není les. Bez vody stejně tak není život. A ta nejdůležitější z vod, tedy alespoň nejdůležitější pro rostlinstvo a zahrádkáře, padá shůry. Například v roce 2009 zasáhlo masajskou step několikaměsíční sucho, jehož následkem uschlo 80% veškeré úrody, uhynulo více než 70 000 kusů dobytka a umírali i lidé. Déšť konečně přišel až na začátku prosince. Kniha Sucho v českých zemích pak uvádí extrémní suché epizody z období přístrojových pozorování (první extrémní sucho je zde zaznamenáno z roku 1808), osobně si však pamatuji sucha teprve před několika lety, kdy nepršelo v některých lokalitách více jak rok a vyschly zde i rybníky. Prostě by mělo pršet. Déšť hraje hlavní roli v hydrologickém cyklu, ve kterém je především voda vypařená z oceánů přenášena nad jejich jiné části a nad pevninu, kde kondenzuje, tvoří se oblaky a nakonec padá opět dolů v podobě deště. Cyklus pak uzavírají řeky, které odvádějí dešťovou vodu zpět do moří a oceánů. A také menší množství vody, které se odpařuje z pevniny, vypadává opět nad pevninou anebo nad oceány. V různých zemích se dokonce liší kulturní postoj k dešti, tedy ten tradiční. Převážně v mírných oblastech západního světa je déšť tradičně spojován se smutnými, splínovými a negativně laděnými významy a náladami, v suchých oblastech světa je déšť naopak vítán s radostí a je využíván i státní symbolikou. Například stát Botswana, který leží v poušti Kalahari, má jako devizu ve státním znaku uvedeno slovo Pula, což znamená v jazyce Setswana doslova déšť vedle významů požehnání a úspěch. A dokonce i místní měna se jmenuje botswanská pula. Pojem srážky ale nezahrnuje jen déšť. Ostatně každý moc dobře ví, že sucho v zimě obvykle znamená, že nesněží a potom také nemá co roztát. Odbornou terminologií jsou srážky pojmem zahrnujícím velkou část takzvaných hydrometeorů. Slovo meteor tedy zahrnuje vše, co padá z oblohy. Srážky jsou soustavou částic vody, vzniklých kondenzací vodní páry nebo sublimací a podobně (třeba zdvižením větrem z povrchu země), které padají z atmosféry na zemský povrch, ale i kondenzují přímo na zemském povrchu (třeba rosa). Srážky jsou jednou z hlavních součástí koloběhu vody v přírodě. Zprůměrujeme-li celou planetu, spadne na Zemi denně 2,7 mm srážek. Srážky dělíme podle skupenství na kapalné, tuhé, smíšené a pevné. Kapalné dešťové srážky přitom podle jejich původu rozlišujeme orografické, konvektivní a cyklonální. Orografické srážky vznikají vynuceným výstupem vzduchu způsobeným tvarem terénu (orografií), konvektivní srážky vznikají výstupem vzduchu v důsledku konvekce, ke které dochází při nerovnoměrném zahřívání zemského povrchu a cyklonální srážky vznikají při výstupu vzduchu způsobeném celkovým pohybem vzduchových hmot. Mnohem češtěji pak zní druhy shůry padajících atmosférických srážek podle skupenství a vzhledu, však si tu krásnou jazykovou plejádu poslechněte. Déšť, mrznoucí déšť, mrholení, mrznoucí mrholení, sníh, sněhové krupky, sněhová zrna, krupky, zmrzlý déšť, kroupy a ledové jehličky. Usazeným srážkám vzniklým kondenzací na zemském povrchu pak říkáme rosa, jinovatka, námraza a ledovka. Navíc jsou tyto pojmy ještě různě skloňovány, změkčovány a rozmělňovány. Říkáme třeba deštík, deštíček, liják, slejvák, ale i krápání. A jelikož my lidé vše rádi měříme a škatulkujeme, konkrétně srážky měříme srážkoměrem čili ombrometrem, který sleduje dobu trvání, intenzitu i prosté množství srážek, jež je uváděno v milimetrech kapalné vody spadlé na zemský povrch (1 mm = 1 l/m2). Sníh a kroupy zachycené srážkoměrem je proto třeba nechat před měřením roztát. Přístroj zaznamenávající časový průběh dešťových srážek pak bývá označován termínem ombrograf. Srážkový úhrn je přitom výškou vodního sloupce srážek za určitý časový úsek (nejčastěji se uvádí v mm za hodinu až rok).Co do intenzity meteorologové rozlišují velmi slabou intenzitu srážek, slabou, mírnou, silnou a velmi silnou. Srážky jsou prostě vědeckou disciplínou, kterou se živí mnoho lidí na světě. Omezme se však nyní na déšť, protože právě déšť je tím, co nás v našich zahradách zajímá ve vegetačním období nejvíce. Déšť je přírodní jev tvořený kapkami vody padajícími z oblaků na zemský povrch. Meteorologové řadí déšť mezi kapalné vertikální srážky, kterým obecněji říkají hydrometeory.Kapky deště se tvoří na kondenzačních jádrech za vlivu povrchového napětí. Déšť je tvořen především kapkami o průměru větším jak 0,5 mm (od 0,5 do 7 mm, nejčastěji 1 až 2 mm). Největší dešťové kapky na Zemi byly zaznamenány nad Brazílií a Marshallovými ostrovy v roce 2004, některé kapky dosahovaly průměru až 10 milimetrů. Jedno je jisté, mezi dešťovými kapkami nemůžeme běhat slalom bez ohledu na jejich velikost, důvodem je hustota, čili množství dopadajících kapek a jejich rozestup. Dešťové kapky mají kromě velikosti i různé tvary. Základní tvar je sice vlivem povrchového napětí vody kulovitý, se vzrůstající velikostí a rychlostí jsou však kapky různě deformovány. Velké kapky jsou proto zdola ploché anebo dokonce lehce duté. Děti kreslí kapky vody s ostrou špičkou a vlastně se kapka v tomto tvaru používá třeba i v reklamě, jde však jen o nepřesně odpozorovaný tvar odkapávající kapky trvající pouze zlomek sekundy. Skutečný tvar dešťové kapky prostě není po většinu času kapkovitý. Ale kdo by to řešil, hlavně že prší. Dešťové kapky se v formují v mracích kondenzací molekul vodní páry okolo malých částic, nejčastěji prachových a pylových, kterým říkáme kondenzační jádra. Kapičky vody či krystalky ledu jsou nejprve mikroskopické a postupně se zvětšují díky takzvané koalescenci čili srůstání. Prostě se menší kapičky spojují do větších. Roste jejich objem a hmotnost, ale snižuje se jejich celkový povrch a tím i odpor, který droboučké kapičky kladou vzdušným proudům, a proto se udržují v takzvaném vznosu. Když prostě dešťové kapky vyrostou, neudrží se v oblacích a spadnou na zem. Bohužel se kondenzačními jádry může stát i smog složený z různých chemikálií, proto není v průmyslových oblastech déšť vůbec zdravý a často pak dokonce spadne o dost dál. Navíc jde o důvod, proč jsou srážky nad obydlenými oblastmi častější, prostě je zde vysoko v oblacích více kondenzačních jader různého původu. V přímořských oblastech mohou jako kondenzační jádra sloužit také krystalky soli, v oblastech s aktivními sopkami sopečný popel. Určitě jste slyšeli o červeném sněhu v Evropě, který vznikl následkem prachu ze saharské poušti.Zajímavé též je, co se děje s dešťovými kapkami při pádu k zemi. Do vody se totiž rozpouští část vzdušných plynů a zároveň dochází k reakci vody s dalšími látkami, například oxidy dusíku, síry a sulfanem za vzniku slabých dusíkatých a sirných kyselin. V oblastech se silným průmyslovým znečištěním může dešťová voda obsahovat i kyselinu chlorovodíkovou anebo kyselinu sírovou. Průchodem dešťových kapek atmosférou sebou voda bere i další pevné smáčivé či rozpustné částice. Do vody se také rozpouští vzdušný oxid uhličitý za vzniku kyseliny uhličité, což zvyšuje kyselost a snižuje pH dešťové vody do rozmezí pH 5,5 až 6,0. Naopak rozpuštěný amoniakální dusík kyselost dešťových srážek snižuje. Běžně se hodnota pH srážkové vody na území České republiky pohybuje v rozmezí 4,4 až 6,5. Kyselost dešťové vody může během roku kolísat, přičemž hodnota pH pod 5,5 je považována za kyselý déšť se všemi s tím spojenými negativními důsledky. Navíc dešťová voda přibírá další nečistoty třeba i na našich střechách, které smývá rovnou do sběrných nádrží. Nejčastěji sebou bere ze střech prach, pyl, choroboplodné zárodky, spóry, řasy, mech, ptačí trus, zbytky živočichů, hmyzu a tlejících částí rostlin, chemické znečištění lidského původu (saze, uhlovodíky, kovy a další vedlejší produkty spalování fosilních paliv) a nakonec i drobné části samotné střešní krytiny. Zde je značný problém s krytinou eternitovou obsahující azbestová vlákna, asfaltovým šindelem a krytinou plechovou měděnou, i když právě měď je pro rostliny účinným fungicidem. Kromě oxidu mědi se pak v dešťové vodě běžně nachází třeba i oxidy zinku, železa a v případě titanzinkové střechy titanu. V každém případě není dešťová voda čistá a prakticky vždy je kyselejší, v průmyslových oblastech pak až silně kyselá. Obsahovat nikdy nemůže soli vápníku a hořčíku, které se do povrchových a podzemních vod dostávají z geologického podloží. Dešťová voda je proto vždy měkká, zatímco ta studniční je vždy tvrdá. Ostatně právě tvrdost vody je lidově široce zažitá veličina vyjádřena množstvím rozpuštěných vápenatých a hořečnatých solí ve vodě. Vyjádřením čistoty vody je pak její takzvaná vodivost (konduktivita), čili míra koncentrace elektrolytů. Čím více elektrolytů je ve vodě obsažených, tím větší je její vodivost. V přírodě má význam voda měkká i tvrdá stejně jako pro lidský organismus. Pití tvrdé vody s vysokým obsahem vápníku a hořčíku má blahodárný vliv na lidský organismus, měkká voda vedle toho nevysušuje pokožku a lépe ji snášejí lidé s citlivou kůží a dermatologickými problémy. Dobrou zprávou však je, že kvůli obsahu dusíku ve formě pro rostliny nejpřirozenější je dešťová voda zároveň i dusíkatým hnojivem. Navíc déšť obsahuje bakterie, viry a spory hub, a proto u rostlin spouští obranné reakce. Měkká dešťová voda je prostě pro rostliny nenahraditelná. Když neprší, neopovrhnou sice jakoukoli vodou, ale dešťovka jim prospívá nejvíce. A jelikož voda z vodovodního kohoutku je stále dražší a rostlinám oproti dešťovce tolik neprospívá, a tvrdá voda jim také nechutná, je třeba nakládat s dešťovou vodou citlivě. Předně ji na jedné straně sbíráme ze střech, na druhé straně bychom ji pak měli nechávat vsakovat na co největší ploše našich pozemků. V obou případech prospějeme přírodě a navíc díky úspoře vody pitné i své peněžence. Ostatně i studniční vodu je třeba nějak čerpat a to dnes zajišťuje výhradně elektřina, za kterou musíme také platit. Dešťovou vodu sbíráme do různých sudů, barelů, ale i nadzemních a nejlépe pak podzemních nádrží, kde vydrží nejdéle v co nejlepší kvalitě. Obzvláště delší dobu shromažďovaná dešťová voda však již může shledávat nedostatky a nepříjemnosti mohou nastat především v případě kontaminace následně utržených plodů, které před kontumací neumyjeme. Voda samozřejmě nesmí být jakkoli kontaminována chemikáliemi, což bývá někdy problém, když chceme šetřit a použijeme sudy či barel od chemie, která nebyla důsledně odstraněna. Možné zdravotní následky na nás na lidech jsou pak nepříjemné, ovšem také můžeme zcela zničit své výpěstky a půdu na dlouhou dobu zamořit. Je opravdu nutné vědět, co v sudu bylo a zda lze veškeré zbytky „minulého obsahu“ důsledně a ekologicky odstranit. V případě dešťové vody je pak její kvalita určována zdrojem (v prostředí s vysokým podílem průmyslových exhalací ve vzduchu je jimi kontaminována) a také skladováním. Pro udržení dešťové vody v dobré kondici po delší dobu jsou ideální podzemní jímky. A pokud jsme již do takové jímky investovali, je třeba zajistit čištění sváděné dešťové vody, které by mělo být několika stupňové. Spousta lidí čištění dešťové vody dokonce ani neřeší, vždy je však lepší, když zabráníme znečištění akumulační nádrže na dešťovou vodu a zároveň prodloužíme životnost této vody. Navíc ušetříme i čerpadlo, málokdo má totiž v nádrži na dešťovou vodu čerpadlo kalové, kterému nečistoty nevadí. Různé nečistoty obrušují oběžná kola čerpadel a mohou se dokonce i vzpříčit, čímž se čerpadlo zničí. Rostlinný odpad pro změnu snadno ucpe přívodní potrubí i filtr čerpadla. S čištěním dešťové vody začínáme již u okapů. Prodávají se například půlkruhové sítě kopírující tvar okapu, které brání vnikání listí do okapních svodů, běžné jsou pak sběrače nečistot, které se liší systémem filtrace (její účinností). Na konce okapních svodů se také instalují známé gajgry.Nejúčinnější je pak kombinace více způsobů čištění a filtrace, hovoříme o filtraci víceúrovňové, jejíž součástí jsou takzvané biofiltry. Biofiltr je vlastně menší filtrační nádrž, která je předřazena hlavní nádrži na vodu. Dešťová voda prochází vrstvou plovoucího uhlí v biofiltru, která zachytí drobné lehčí nečistoty. Těžší znečištění pak zůstane u dna biofiltru. Poté upravená voda přeteče samospádem do cílové hlavní nádrže. Je dokonce možná i taková instalace, že kalové čerpadlo přečerpává každý den vodu z hlavní nádrže zpět do biofiltru, tedy jeho horní části, kde se provzdušní drážkovým rozprašovačem a poté padá na vrstvu dřevěné štěpky a drceného vápence. Rozstříknutím se okysličí, štěpka vodu přefiltruje od nečistot a drcený vápenec upraví její pH (již jsme si řekli, že dešťová voda je vždy kyselá). Poté dešťová voda padá do spodní části biofiltru, kde prochází (stejně jako čerstvá dešťová voda) vrstvou plovoucího uhlí a přepadem se dostává zpět do cílové nádrže.Tímto způsobem dosáhneme maximální kvality i životnosti dešťové vody. Pokud ale takovou možnost nemáte, určitě nezavrhujte ani běžné sudy, ostatně právě z nich se kvůli jejich nízkému objemu voda vyčerpá nejrychleji, nestačí se zkazit. Nezapomínejte ale sudy pravidelně vyplachovat, jinak se bude neustále zvyšovat koncentrace nečistot na dně a kvalita vody se bude stále zhoršovat. Dešťovými srážkami by každopádně opovrhoval jen blázen, ostatně sběr dešťové vody je historicky jednou z nejjednodušších a nejstarších metod samozásobení domácností vodou, například v Indii a dalších zemích se používá již mnoho tisíc let. Ve světě slouží sběr dešťové vody ze střech k zásobování pitnou vodou, užitkovou vodou, vodou pro hospodářská zvířata, vodou pro drobné zavlažování a k doplňování hladiny podzemních vod. Například Keňa úspěšně využívá dešťovou vodu pro toalety, praní a zavlažování. Od roku 2016, kdy byl v zemi přijat zákon o vodě, se Keňa prioritně zaměřila na regulaci svého zemědělství. Dokonce i v některých oblastech vyspělé Austrálie západního střihu se využívá dešťová voda k vaření a pití. Výzkumy v pěti karibských zemích pak ukázaly, že zachycování a skladování dešťové vody pro pozdější využití je schopno výrazně snížit riziko ztráty části anebo celé roční úrody. Nedostatek vody je prostě hrozbou v mnoha částech světa. Největší prospěch ze zachycování dešťové vody přitom mají drobní zemědělci, především ti, kteří hospodaří na svazích. Jsou tak schopni zachytit odtok této vody a zároveň snížit účinky půdní eroze. A pojďme na západ. Třeba letiště v německém Frankfurtu má největší systém sběru dešťové vody v Německu, který pomáhá ušetřit zhruba 1 milion m3 vody ročně. Systém sbírá vodu ze střech nového terminálu, který má rozlohu 26 800 metrů čtverečních a shromažďuje ji v suterénu letiště v šesti nádržích s celkovou kapacitou 100 metrů krychlových. Voda se pak využívá při splachování toalet, zalévání rostlin a čištění klimatizačního systému. Dešťovou vodu sbírají také na velodromu v Londýně, v Olympijském parku postaveném pro OH 2021. Podle odhadů se snížila spotřeba pitné vody v parku o 73 %. Zdroj: wikipedia.org, nehemia.cz, dumazahrada.cz, chmi.cz, tzb-info.cz, nature.cz
