Na úvod dokonalým příkladem takové ztracené barvy je egyptská modř. Skutečně nebesky blankytná modrá, která učarovala faraonům na Nilu, Řekům a nakonec Římanům. Pigmentu, z něhož se vyráběla, se říkalo kuprovivit nebo též caeruleum. To proto, že měla blízko k mědi, respektive ke křemičitanu mědnato-vápenatému. Háček je v tom, že Římanům se tahle barva nakonec okoukala, a tak postupně recept na její výrobu upadl v zapomnění. Vědci dnes sice dokáží totožný odstín synteticky vyrobit, ale ze zdrojů, které Egypťanům tehdy dostupné nebyly. A bohužel už nemáme ponětí, jak vlastně tuhle barvu vyráběli. Velmi pravděpodobně mísili oxid křemičitý, vápno, měď a alkalické sloučeniny. Ale v jakém poměru a co s nimi dělali dál? Původní postup je dočista ztracený, zůstaly jen nejrůznější nepotvrzené hypotézy archeologů. V Egyptě ještě na moment zůstaneme. Právě odtud totiž vzešla barva, která byla nesmírně populární u evropských malířů v 16. a 17. století. Byla ideální pro zachycení šera, stínů, postupných světelných přechodů na obrazech. Taková hnědá, ale prostě trochu jinak hnědá. Proč se s ní dnes už začerstva neshledáme? Vyráběla se ze směsi kaolinu, křemene, goethitu, hematitu, bílé smůly a pryskyřice, což by asi problém nebyl. Ale kritickou doplňkovou ingrediencí, jež by nám scházel, byl prach z drcených mumií. Proto se jí taky říkalo mumiová hněď. Výrobní postup pro výrobu se dochoval, ale tak nějak už dnes chováme k ostatkům staroegyptských hodnostářů větší úctu, než abychom je mleli do barev. Na plátnech vytvářela jemnými prasklinkami nenapodobitelnou patinu. Ono rozpraskání bylo ovlivněné tím, kolik vysušeného lidského tuku bylo v drti z mumie přítomno. Poněkud komplikované to bylo i s barvou zvanou verdigris. Název vznikl zkomolením francouzského vert de Grece, jež značí řeckou zeleň. Zjevně na počest Řeků, kteří se s výrobou téhle barvy docela natrápili. Přitom je její výroba vlastně snadná: nemusíte dělat nic, jen vystavit měděné a bronzové povrchy oxidaci. Výsledkem pak bude typická měďěnka, patina na kovovém povrchu, kterou stačí jen seškrábat. Řekové tohle ještě nevěděli, a tak se snažili proces oxidace všemožně urychlit tím, že staré bronzové nádobí namáčeli do octových a vinných lázní. Nejzaručenějším receptem pro výrobu té správné řecké zeleně prý tehdy bylo zapomenout bronzové nádobí se zasychajícími zbytky jídla a rajčat, někde pod širým nebem. Měděnkovou barvu dnes syntetizujeme bez větších obtíží. Špinavě pracný řecký postup, i s originální barvou, jsou tedy dnes už minulostí. Když budete mít k dispozici jen přírodní materiály – běžněji dostupné nerosty a rostliny - zjistíte, že není úplně snadné dobrat se určitých barev. Opravdovou vzácností malířské palety se pak stane červenofialová. A což teprve ta pravá fénická červeň - purpura! Ve starověku si monopol na její produkci založili barvíři z města Tyr. Získávali jej z drobných mořských plžů, ostranek. Ovšem na jeden gram barviva jste takových plžů museli „podráždit a vymáčknout“ přes 8000. Cena za látku obarvené tyrským purpurem proto byla astronomická, a dovolit nosit takové šaty si mohli jen ti nejmovitější. Ne nadarmo se mu přezdívalo císařská barva. Kromě císaře a římských patricijů – senátorů ji později přebrali do svého barevného repertoáru kardinálové. Dnes už se kvůli purpurové barvě plži naštěstí nemačkají… Pokud vezmete patřičný podíl dřevěného uhlí, kaolinu, síry, uhličitanu a síranu sodného, můžete si jejich rozemletím a smíšením vykouzlit fantasticky sytě-hlubokou modř, ultramarín. Jenže pozor - uvedené ingredience jsou součástí evropského receptu z roku 1826, který je jen funkční náhražkou za originál. Skutečně pravý ultramarín se totiž odnepaměti vyráběl z drceného lapis lazuli, hlinito-křemičitého lazuritu. A ten po předlouhá staletí nebyl v potřebné kvalitě a čistotě nikde jinde na světě k dostání, než v Badachšánu. Kde že to je? V Afghánistánu. Pokud vám došla ultramarínová modř, museli jste si prostě počkat, než ho horníci na druhém konci světa vykopou, a na hřbetech velbloudů dorazí karavanami až k moři a benátským překupníkům. O vzácnosti pravého ultramarínu svého času věděl celý širý svět. Když se ale vytratila barva známá jako Van Dykeho hnědá, zprvu si po ní stýskala jen hrstka zasvěcených znalců. Jméno téhle barvě, a to doslova, udělal vlámský barokní brabantský malíř, Anthony van Dyck. Kariéru začal v Nizozemsku a Itálii, než se stal prominentním dvorním malířem v Anglii. Pak jej a jeho dílo už chtěli napodobovat všichni. Součástí jeho profesního úspěchu byla i prazvláštní tmavě hnědá barva, která byla naprosto ideální na stínování stromů a zachycení živého či starého dřeva. Šlo o jeho vlastní směs, kterou si vyráběl louhováním rašeliny z močálů v okolí německého Kasselu a Kolína. Dnes ji zdařile dokážeme napodobit, ale originální Van Dykeho hnědou podle původního postupu už vyrobit neumíme. Protože onu surovinu, rašelinu ze specifických ložisek, si Němci dávno vytěžili. Bývaly časy, kdy se Číňané kvůli ochraně svých obchodních tajemství - výrobě papíru a hedvábí, receptuře opia a střelného prachu – obklopili Velkou zdí. Indové nebyli jiní. Jejich přísně střeženým artiklem byl návod na míchání zvláštní žluté barvy. Říkalo se jí různě: gaugli, puri, piuri, peoli. Nechybí na většině fresek nebo historických obrazech, a její zastřené a přitom výrazné odstíny probouzely hezkých pár století chtivost evropských malířů. S tím by se to malovalo! Jenže jak se to vyrábí? Indové to prozradit nechtěli. Vědělo se, že do ní přidávají chromité soli, nějaké výtažky rostlinných šťáv. Ale kdokoliv se ji pokusil napodobit, zjistil, že to pořád není úplně ono. Indové si na rozdíl od Číňanů tohle své tajemství uchovali. Až do roku 1926, kdy přiznali, že už barvu nejsou dál schopni vyrábět. A ta tajná přísada? Moč vyšlechtěného plemene krav, jež byly krmeny výhradně mangovým listím.Zdroj: ArcheologicalChemistry.com, Time.com, ColourLex.com, NCBI.com, FreePatentsOnline.com, Winsornewton.org
