Krátký výlet do nedávné minulosti nikdy neuškodí. Zvlášť když jde o připomenutí, jak významný přínos pro lidstvo představovalo začlenění plastů. A jak neslavně to s nimi - nebo spíš s námi - dopadlo. Možná by to pomohlo ochladit ono velké nadšení, které teď panuje okolo zavádění bioplastů.
To bylo slávy a radosti, když k běžnému užívání přišel první plast! Psal se rok 1855, když anglický vynálezce Alexander Parkes světu svůj fenomenální parkesin, umělou slonovinu. K čemu to bylo dobré? Inu, na rukojeti nožů a příborů. Náklady na výrobu byly zpočátku sice větší, než u pravé slonoviny, a chemicky šlo spíše o nitrát celulózy. Ale než se lidé nadáli, brzy tu byl tu i první kompletně syntetizovaný plast, bakelit. A krátce po něm polyetylen, polyvinylchlorid, polystyren, nylon… Jinak termín plast se zavedl až v roce 1907.
)
To už, jako nefalšovaná vědeckotechnická revoluce, zasahovaly plasty všechny oblasti všedního života. Nástup ve 30. letech minulého století byl trochu pomalejší, ale poválečné časy to napravily. Byla to snad ještě větší pecka než střelný prach a parní stroje dohromady. Umělé hmoty, jak se jim občas nepřesně říká, tedy z organických sloučenin sestavené polymerní materiály, nastartovaly po kamenné, bronzové a železné novou éru, dobu plastovou. To proto, že plasty dokázaly funkčně zastoupit ocel, sklo, dřevo, keramiku. Dokázaly nahradit tucty materiálů, a přitom byly tak laciné, univerzální.
Nejrozšířenější produkt na světě
Za vývoj materiálové vědy a širší použití plastů padly nejméně tři Nobelovy ceny, existují jich tucty druhů/typů, a proto si taky výhod plastů může užít skutečně každý. Dnes sedíme na židlích s plastovými výplněmi, u počítačů a monitorů s plastovými komponenty, svačinou zabalenou do plastů a v plastovém koši na nás čeká plastový sáček. Plasty, syntetické deriváty fosilních paliv, jsou dnes všude, respektive je těžké najít nějakou aplikaci nebo místo, kde byste na ně nenarazili. Jen mezi lety 1950 – 2017 jsme jich dohromady vyrobili okolo 9,2 miliard tun!
)
Teď na tuhle pomyslnou hromadu přihazujeme každým rokem dalších 400 milionů tun. Pokud poptávka nezačne klesat – a zatím to tak opravdu nevypadá – budeme kolem roku 2050 vyrábět 1,1 miliardy tun plastů. Ať už jako obalové materiály, materiály pro stavebnictví, textilní průmysl, spotřební zboží, pro sektor dopravy a elektroniky, jako součásti strojů.
Pochopitelně taky nabývají na síle hlasy kritické. Varují před tím, jaké nebezpečí tenhle univerzální poly-materiál pro naše zdraví a životní prostředí vlastně představuje. A je třeba říct, že to jsou hlasy pravdivé, jen trochu nešťastně zacílené. Kritizují totiž plasty, a ty jsou v tom docela nevinně. To, že z celkového objemu recyklujeme jen asi 9 % vyrobených plastů (a že jen necelé 1 % vyrobených plastů si projde opakovanou recyklací) – a že jsme tudíž zavaleny plastovými odpady - není úplně problém plastů. Ale nás, a našeho zvráceného postoje k recyklaci.
Když se zasekne recyklace
Většina z vyráběných plastů je totiž recyklovatelná. Mohou být znovu rozloženy na jednotlivé řetězce polymerů, ze kterých se pak dá „seskládat“ nějaký jiný užitečný plastový produkt. Jen to prostě neděláme. Protože taková recyklace prý neúměrně zvyšuje výrobní náklady. Plasty nejsou apriori zlé a zákeřné (snad jen trochu rafinované). Je to po všech stránkách fantastický produkt, s maximální flexibilitou a vysokou trvanlivostí. Kdybychom je neznali, museli bychom si je vymyslet. Tak dobré jsou.
)
Ale protože je nerecyklujeme, dostáváme se s nimi do úzkých. Končí v lepším ze špatných případů ve spalovnách, v horším případě na skládkách. Kde se samy nerozloží, tedy, budou se rozkládat stovky let. Pokud je tedy dřív vítr nezavane do polí a řek, a voda neodnese do moře. Kde jsou také dnes ve velkém potajmu skládkovány, pokud je tedy jako „druhotně využitelnou surovinu“ nezavážíme někam do Afriky. Aby na skládkách ležely tam.
To je mimochodem asi jediná „novinka“ za poslední léta, protože ještě do roku 2018 končilo 56 % světové produkce plastových odpadů v Číně. V Evropě se to nahrnulo ze skládek do kontejnerů, odvezlo se to loďmo na druhý konec světa a odepsalo se to jako hotová recyklace. Ale když se Čína tohoto byznysu zřekla, začaly nás znovu plasty zavalovat. To proto, že recyklace plastů, věc naprosto logická a smysluplná, nikdy nebyla na pořadu dne. Vyrábět nové plasty je totiž pořád snazší než recyklovat staré.
)
Bioplasty jako velká změna?
Nu, a jako blesk z čistého nebe do téhle rozbředle nepříjemné problematiky nakládání s plastovými před nedávnem udeřily bioplasty. Co jsou zač? Jsou to plastické hmoty, odvozené z biomasy. Vzpomenete si ještě na parkesin, onu úvodní náhražku slonoviny? Chemickým složením to byl spíš bioplast, odvozený od dřevní biomasy. A podobně blízko mají k nějaké upravené „bio“ složce blízko všechny bioplasty. Jsou odvozené z cukrové třtiny, mořských řas, odpadu po pěstování rýže a ječmene, z kukuřičného nebo bramborového škrobu, z živočišných produktů…
Bioplasty se vyrábí velmi podobně, jako klasické plasty. Jen z polymerů na neropné bázi. Existuje jich dnes nejméně 300 různých typů/druhů, a zažívají teď podobně divoký nástup, jako první plasty před sto lety. Jsou totiž funkčně i kvalitativně podobným materiálem, jako klasické plasty. Čistší o to, že nemají nic společného s ropou a fosilními palivy. Proto se tváří být řešením. Ale jen tváří, nejsou jím. Protože i ty nejdokonalejší a nejpřírodnější bioplasty trpí tím stejným neduhem, jako zažitá plastová klasika. Mají sice větší potenciál k recyklaci, kompostování, biologickému rozkladu – ale dohromady nikdo o jejich třídění, recyklaci nebo kompostování zájem nemá.
Je totiž snazší je vyrábět – teď se na to navíc pobírají dotace - než je jako surovinu opětovně používat. Kde už jsme to jenom slyšeli? V roce 2019 tvořily bioplasty jen jednoprocentní objemový podíl ze všech vyrobených plastů. Průmysl je připraven na jejich masivní produkci, očekává se, že v roce 2025 už bude jejich podíl v zastoupení 15 %. Takže se dá očekávat, že kolem nás, v kontejnerech a popelnicích, začne přibývat další druh plastu. Budeme se mu sice říkat bioplast, ale pro nás ani pro životní prostředí v ničem o moc lepší nebude. Bude to jen další odpad.
Protože bez skutečně fungující recyklace nebude dávat o nic větší smysl, než klasický plast. A znovu – plasty jako takové nejsou vůbec špatné, naopak. Špatně se chováme my k nim, a pak se divíme, když za to musíme nést následky. Chyba není v nich, ale v nás. A to ani bioplasty nezmění.
Zdroj: SCMP.com, MaterialsToday.com, 3Biotech, TreeHugger.com, Phys.org, UNEP.org, Europa.eu
