Pravěk si většinou spojujeme s lovem mamutů, spodním prádlem z kožešin a neumělými malůvkami na stěnách jeskyní. To je ale povšechně jedna velká nespravedlnost. Z omylu vás může vyvést například Motilla del Azuer, jedna z nejpozoruhodnějších staveb evropského pravěku.
V pravěku se toho odehrálo mnohem víc
Tou prvotní chybou obvykle je, že máme problémy s datací samotného pravěku. Byl mnohem delší, než si obvykle myslíme. Trval vlastně déle než tři miliony let. Začíná v časech, kdy první předci člověka začali tvořit kamenné nástroje. A končí se vznikem prvních písemných památek, tedy přibližně kolem roku 3300 před naším letopočtem.
Pravěk je zkrátka to nejdelší období lidských dějin, které prakticky tvoří přes 99 procent z celé existence lidského rodu. Vzhledem k té šíři celého údobí je tak zřejmé, že jen s mamuty a malováním na stěny mezi krápníky si jako s představami nevystačíme. I když se nám představy světa popisovaného Eduardem Štorchem pevně zahnízdily v podvědomí (snad proto, že to byla povinná školní četba), v pravěku se toho odehrálo mnohem víc.
)
Životodárný zdroj ochráněný soustavou mohutných kamenných hradeb
Například uprostřed vyprahlých plání španělského regionu La Mancha se dodnes nachází jedna z nejvýznamnějších staveb evropského pravěku. Dokazuje, že i v pravěku se už stavělo, přičemž na první pohled to dílo, které přečkalo až do dnešních dní, připomíná kamenný labyrint nebo zříceninu dávné pevnosti. Ve skutečnosti však Motilla del Azuer představuje důmyslné spojení opevněného sídla, hospodářského centra a vodohospodářského zařízení.
Stavitelé tohoto pozoruhodného díla dokázali již před více než čtyřmi tisíciletími vybudovat hlubokou studnu sahající až k podzemní vodě a ochránit ji, jako životodárný zdroj, soustavou mohutných kamenných hradeb.
)
Pyramidy? Kdepak, pravěký hrad
Motilla del Azuer leží nedaleko města Daimiel, ve španělské provincii Ciudad Real. Patřila k sídlům takzvané kultury motillas, která se v době bronzové rozvíjela v oblasti La Mancha. Ty zmíněné motillas představovaly zvláštní typ opevněných staveb budovaných v rovinaté krajině. Jejich charakteristickým znakem byla centrální věž, obklopená několika soustřednými liniemi kamenných hradeb.
Jejich postupným přestavováním a zánikem konstrukcí vznikaly umělé pahorky vysoké čtyři až deset metrů, které dodnes vystupují nad okolní krajinu. Samotná Motilla del Azuer je poměrně mohutná. Její opevněné jádro má průměr skoro 40 metrů. Jeho dominantou je centrální věž čtvercového půdorysu, kolem níž byly vybudovány tři soustředné hradební okruhy.
)
Z těch kamenných, které se dochovaly, je patrná výška až osmi metrů. Tohle – byť v pravěku – skutečně není žádná chýše z nevyčiněných kůží a mamutích kostí. Celé to kamenné opevnění přitom nechránilo jen obyvatele, ale především přístup k mimořádně cennému zdroji vody – studni hluboké více než 20 metrů.
Její stavitelé museli při hloubení proniknout vrstvami říčních štěrků a následně i vápencovým podložím, aby dosáhli hladiny podzemní vody. Studna měla nálevkovitý tvar a její hloubka, měřená od úrovně vrcholu centrální věže, přesahovala 20 metrů. Stěny výkopu byly zajištěny kamennými konstrukcemi, které se během dlouhého využívání sídla opakovaně upravovaly a přestavovaly.
Sucho a zázrak pravěkého stavitelství
Vznikl tak složitý systém zdí, sestupujících nálevkovitých teras a přístupových prostor umožňujících využívat podzemní zdroj vody. Z technického hlediska šlo o mimořádný výkon. Tito pravěcí stavitelé motillas neměli k dispozici železné nástroje, moderní čerpací a vrtné soupravy. Přesto dokázali vytvořit hluboké vodní dílo, stabilizovat jeho stěny a začlenit je do rozsáhlého opevněného komplexu.
Studna v Motilla del Azuer je považována za jednu z nejstarších známých staveb svého druhu na Pyrenejském poloostrově. A dost možná i v celé Evropě.
Proč obyvatelé tehdejší La Manchy věnovali tolik úsilí stavbě mohutných opevnění a hlubokých studní? Odpověď pravděpodobně souvisí s tehdejšími klimatickými podmínkami. Na přelomu třetího a druhého tisíciletí před naším letopočtem totiž zasáhlo rozsáhlé oblasti Evropy výrazné období sucha.
)
4.2-kiloyear event
Vědci si ho dnes spojují s klimatickou událostí známou jako „4.2-kiloyear event“. Šlo o pravděpodobně to nejhorší sucho v celém holocénu, které se propsalo do aridifikace, česky tedy „zpouštnění“ rozsáhlých oblastí světa. A s tím, jak tehdy v krajině La Mancha ubývalo povrchových vod, získával přístup ke stabilním podzemním zdrojům zásadní význam.
Motillas tak mohly představovat promyšlenou síť míst, kde se voda získávala, kontrolovala a chránila. Uvnitř opevnění se navíc skladovalo obilí a probíhaly další hospodářské činnosti. Obytné stavby se nacházely také vně hradeb. Celý komplex tedy nebyl jen pevností, ale důležitým hospodářským a organizačním centrem tehdejší společnosti.
)
)
)
)
I takhle se stavělo dřív
Motilla del Azuer ukazuje, že již ve starší době bronzové dokázali lidé řešit složité stavební a vodohospodářské problémy. Bez moderních strojů budovali mohutné kamenné zdi, hloubili studny do skalního podloží a vytvářeli konstrukce, které byly opakovaně využívány a přestavovány po mnoho staletí.
)
Zatímco slavné pyramidy nebo megalitické stavby dodnes udivují především svými rozměry, tahle zaujme něčím jiným – promyšleným propojením stavební konstrukce, ochrany přírodních zdrojů a každodenních potřeb tehdejší společnosti. Je také důkazem skutečnosti, že klimatické změny se propsaly do historie lidské civilizace už dříve.
Zdroj: wikipedia.org, igme.es, motilladelazeur.es
