Nejhlubší studna (Zdroj: Wikipedie, Foto: Yiorgos Stamoulis / CC BY-SA 4.0) Zobrazit fotky zobrazit 3 fotky

Je hluboká 390 metrů, její vyhloubení trvalo čtyři roky a dělníci tu pracovali v nesnesitelných podmínkách. Přesto dnes nejhlubší ručně kopanou studnu světa připomíná jen nenápadná cedulka. Za unikátním technickým dílem z viktoriánské Anglie se totiž skrývá příběh tvrdohlavosti, astronomických nákladů a úřednického fiaska.

Co v článku najdete

Hluboká skoro jako tři propasti Macocha

Zvenku nevypadá nijak extra a snadno nabudete dojmu, že tu nic zajímavého k vidění není. Ostatně podívat se dovnitř stejně nemůžete. Studna před nemocnicí Nuffield Hospital v anglickém Woodingdeanu, městečku nedaleko Brightonu a Hove, je stejně zakrytá, zastřešená. Zajištěná proti vstupu. Jenže za tím všedním a nikterak mimořádným vzhledem se skrývá rekord, který nemá obdoby. A to nejen v Británii nebo Evropě.

Tahle studna je totiž tou nejhlubší ručně kopanou na celém světě.

Tohle podivuhodné prvenství, svému skromnému vzhledu navzdory, drží studna ve Woodingdeanu už od druhé poloviny 19. století. S hloubkou obtížně představitelných 390 metrů je vlastně stejně hluboká, jako je například vysoký newyorský mrakodrap Empire State Building. Anebo trochu jinak, bližší českým měřítkům – je hluboká tak, že by se do ní vešly skoro tři propasti Macocha.

Řez studnou (Zdroj: archiv My Brighton and Hove)
Řez studnou (Zdroj: archiv My Brighton and Hove)

Boj proti chudobě začíná u dětí

Studna ve Woodingdeanu je stejně tak ukázkou viktoriánské tvrdohlavosti, dřiny zrovna jako inženýrského umu. Celé to vlastně začalo už v 50. letech 19. století, kdy se městská správa Brightonu slavně usnesla na tom, že na pozemcích panství Elm Grove (dnes tu vede stejnojmenná ulice) nechá vystavět nový chudobinec pro děti a mládež. A protože se tehdy na chudobu pohlíželo (minimálně tedy na radnici v Brightonu) jako na nemoc, měla celá ta instituce sloužit jako nástroj prevence.

K chudobinci byla přidružena průmyslová škola pro mládež, stojící asi tři kilometry daleko ve Warren Farm. Dětem, které za zdmi tohoto zařízení pobývaly, tak byly průběžně vštěpovány ty správné pracovní návyky, aby zahálčivou mládež ochránily před „zhoubou chudoby“.

Nečekejte žádnou pokročilou sociální politiku. V praxi to znamenalo většinou jen to, že děti zde odložené dřely bez ohledu na svůj věk jako koně v okolních fabrikách, a z vydělaných peněz se jim hradily výdaje na stravu, ošacení a ubytování.

S tím, že jim tu a tam zřízenci ústavu rozšířili obzory trochou vzdělání a rákoskou.

A kde se vzala ta studna? Pochopitelně proto, aby bylo pro tuto novou instituci zajištěno zásobování pitnou vodou, rozhodla městská správa vyhloubit na pozemku chudobince novou studnu.

Původně z důvodu provozních úspor, protože přivedení vody potrubím z místních vodáren by bylo příliš nákladné.

Do hlubin a ještě dál

Jak se dá vyčíst z archivů, původní plán počítal s vyhloubením studny o šířce šesti stop, tedy přibližně 1,8 metru. Mělo jít o studnu vyloženou pálenými cihlami, a podle propočtů měla sahat do ne zrovna skromné hloubky 122 metrů. Tam se totiž očekávalo dosažení hladiny podzemní vody. S kopáním studny se začalo souběžně se stavbou chudobince. Jenže po dvou letech už chudobinec ve Woodingdeanu stál, a voda stále nikde. Přestože šachta dosáhla oné projektované hloubky.

V domnění, že zdroj vody minuli, vydal dodavatel pokyn k vyražení boční chodby směrem na sever v délce asi 9 metrů. Avšak ani to nepřineslo žádný výsledek. Následovaly další boční tunely směrem na západ a východ, ale žádná z těchto prorážek nebyla úspěšná. Správci chudobince se však nevzdali a schválili vyhloubení další šachty, tentokrát o šířce čtyř stop - 1,2 metru - na konci východního tunelu. Hlouběji a hlouběji.

Další dva roky pak pokračovaly výkopové práce nepřetržitě, zatímco si ubytované děti chodily v kbelících pro vodu do města a další vodu sem zaváželi zřízenci v sudech na kárách.

Dělníci pracovali v otřesných podmínkách. Nešlo jen o katastrofálně stísněný a klaustrofobický prostor. Osvětleni pouze svíčkami, sestupovali po vratkých žebřících desítky metrů hluboko pod zem. Jen sestup na dno šachty trval pětačtyřicet minut. Tam pak ručním nářadím rozrušovali půdu, plnili vytěženým materiálem vědra a předávali je směrem k povrchu. Následně pomocí cihel, spouštěných na deskách shora, vyzdívali stěny tohoto úzkého prostoru.

Poslední písek odebraný z výkopu studny (Zdroj: archiv My Brighton and Hove)
Poslední písek odebraný z výkopu studny (Zdroj: archiv My Brighton and Hove)

Studnou sama radnice zchudla

Jedinou „moderní“ vychytávkou tu byly parní stroje na povrchu, které vháněly potrubím vzduch do hlubin, aby dělníci vůbec mohli dýchat. Horko „na dně“ prý bylo tak nesnesitelné, že mnozí odkládali oděv a v těsném prostoru kruhové šachty pracovali nazí.

Hlouběji přitom neznamenalo ani laciněji. Čím hlouběji studna sahala, tím nákladnější bylo v kopání pokračovat. Ve finále už studna ve Woodingdeanu přicházela místní daňové poplatníky na zhruba 90 liber týdně a správci začali kvůli těmto výdajům vést spory.

Špatně se to přepočítává, protože inflační faktor za ta léta poskočil víc než 170krát. Ale hrubě převedeno, to kopání by dnes vyšlo na 400 000 korun týdně.

Mnozí žertovali, že se město snaží prokopat až na druhou stranu zeměkoule.

Dopadlo to „dobře“, dá-li se to tak říct. V hloubce 1285 stop - z nichž 850 stop se už nacházelo pod úrovní mořské hladiny a po čtyřech letech hloubení - se země ve výkopu konečně dala do pohybu. Když na povrch vytryskla voda, dělníci urychleně šplhali šachtou vzhůru, aby se vyhnuli utonutí.

Chudobinec v anglickém Woodingdeanu nakonec dostal to, co si předsevzal.

Rekord, o který nikdo nestojí

Navzdory těm obrovským nákladům, nesmírnému úsilí a příslibu, že městu každoročně ušetří jmění za vodné, sloužila studna svému účelu pouhé čtyři roky. Poté byla opuštěna ve prospěch mnohem praktičtějšího řešení. Napojení na veřejný vodovod. Je jasné, že z radních v Brightonu pak měla legraci celá Anglie.

Chudobinec ani škola, pro jejichž zásobování vodou byla studna vyhloubena, již dávno neexistují. Studna samotná ale zůstala na svém místě. Dnes ji obklopuje zídka z cihel vysoká šedesát centimetrů, obložená dekorativním pazourkem. Její ústí je zakryto kovovým poklopem, který brání pádu osob či předmětů do hlubin.

Její rekordní hloubku připomíná jen malá cedulka. Tady se zkrátka radši moc chlubit nechtějí. I když ta nejhlubší ručně kopaná studna na světě je opravdu solidní unikát.

Zdroj: Wikipedie, My Brighton and Hove, MuseumCrusch.com, TheArgus.com